Leden 2014

Noční vycházka

22. ledna 2014 v 14:53 | Archaell |  Rudá knihovna (18+)
Opatrně vykukuju z domovních dveří, jestli tam náhodou někdo není. Ve dvě ráno se na ulici moc lidí nemotá, ale jistota je jistota. Nikdo. Vystrčím tedy zadek do průvanu a hned mě ovane závan větru sápající se pod kůži. Brr. Skrze nervová spojení mi odbíjí nepříjemný třes. Ztrácím vůli. Najednou se mi tam zas tak nechce. Udělám tedy krok zpět, dokonce se otočím, ale pak zamrznu. Přece se nenechám odradit počasím? Seberu všechnu odvahu a prudce dveře zabouchnu, abych si to už nerozmyslela.

Venku je tma. Tedy až na staré pouliční osvětlení, které bzučí silněji než miliarda much zavřená do zavařovací sklenice a ještě k tomu padající ze schodů. Většina obyvatel spí, takže je i celkem ticho. Tedy až na vzdálený hluk projíždějících aut u hlavního tahu nebo odbíjení semaforů vedle železniční trati na opačné straně města. Ideální podmínky na menší procházku. Nevnímaje ten otravnej chlad.

Třu si dlaně o sebe, od rtů mi odlétá bílá mlha a obezřetně pokračuji v chůzi po navlhlém chodníku od deště. Kdyby mi to ten prevít nepřekazil, vyrazila bych dřív. Do toho slejváku se mi pochopitelně nechtělo. V kombinaci s dotěrným větrem by to byla vražedná kombinace a při tom, jak je snadné dostat zápal plic, možná i doslova.

Šok! Na opačné straně ulice se prodlužuje táhlý stín. Z nadávání o počasí mne vyrvává zděšení, zrychlující se tlukot srdce a přibližující se klapot podrážek škrtajících o štěrk a šplouchajících ve výmolových kalužích. Jakej normální člověk může v tuhle hodinu courat po městě? Ještě tak, aby to byl nějaký úchyl.

Stojím na místě. Naprázdno polykám. V krku poušť. Jazyk se mi lepí na patro. Stín už je přes celou silnici. On samotný není až takový problém, větší starosti mi dělá jeho majitel, který se hlasitě pochechtává. Tady snad nemůžou žít feťáci, nebo snad jo? Vlastní myšlenky mě děsí více než realita. A hlavně zbytečně. Vysoká postava s půlkou obličeje osvícenou od telefonu se na mě ani neotočí a vzápětí odchází dál po svých.

"Uf." Vrací se mi cit do prstů u nohou a kontrola nad zbytkem končetin. Nebylo by ideální příliš dlouho postávat na jednom místě a tak pokračuji vpřed.

Pozvolným krokem dorazím až k poslednímu baráku, nakloním se za roh a k mému překvapení tam trčí další lidi. Co je tohle za morálku? Přesněji řečeno se tam vlní skupina dorostu vyčkávající na noční linku autobusu a nějaký nervózní důchodce poklepávající podrážkou o dlažební kostky. Asi mu ta příjemná společnost příliš nevyhovuje. A jeho psovi taky ne. Uslintaný dobrman si jako jediný mého sondování všimnul a rozhodl se mi jít naproti. Díky bohu ho po dvou metrech zastavilo vodítko. Začít mi tady lízat nohy, špatně by to dopadlo. Nejspíš bych se pomočila hrůzou.

Abych to dále nepokoušela, odebírám se k odchodu. Trošku pozdě. Ulicí, kterou jsem přišla, projíždí auto a na vteřinu mě oslepuje dálkovými světly. Kamením v solný sloup. Ucho džbánu se právě urvalo. Zrak se mi přizpůsobuje právě včas, abych si všimla překvapeného výrazu řidiče, odrazu chlupatého porostu na autě, a toho jak za doprovodu pískání alarmu končí v zaparkovaném mercedesu.

"Jajks."