Deník Exhibicionistky II.

20. září 2013 v 17:26 | Archaell |  Rudá knihovna (18+)

II. Prasklá guma

Tak to by bylo. Test ani pořádně nezačal a už se peču na sluníčku před univerzitou. O jeho skutečné délce vypovídá pouze vyschlá halenka, usušená usilovným přetáčením závitů a o jejíž koupeli vypráví zanedbatelná barevná šmouha. To nemohla být hodina, připadá mi to stěží jako dvacet minut.


Škrtám umírajícím zapalovačem a mimoděk poslouchám dvě vyklepané holky.

"Rozumělas něčemu v tom poslechu?"

"To bylo v angličtině? Mně to přišlo jako svahilština."

"Asi nějaký australský přízvuk. Něco jsem tam zakroužkovala, ale moc tomu nevěřím."

Nebyl to australský přízvuk, nýbrž čínský rádio. Přes to šumění, praskání a špatnou akustiku místnosti se tomu dalo blbě rozumět. Nedivila bych se, kdyby na něm spousta lidí vyletěla. Spokojeně potahuju kouř s vědomím, že na druhé přehrání jsem všechno doplnila. V téhle kategorii problém nebude. Horší byl přepis vět a praktická cvičení. Z historie Británie jsem měla obavy, ale nakonec z toho budou další body zdarma. Spokojená svým zvládnutím stresové situace téměř nevnímám vibrující halofón.

Michala? Co mi má drahá sestra může chtít…

"Tak co zkouška?"

"Hodně těžká, ale ne dost."

"Aby ti to ego jednou neprasklo, šprte. Takže kdy a kde tě mám vyzvednout?"

"Vyzvednout?" Vyděšeně lovím v paměti, o čem to mluví.

"Jestli mi teď řekneš, žes zapomněla na náš výlet do akvaparku, tak tě asi uškrtím. Připomínala jsem ti to minimálně pětkrát."

"Jo, teda zrovna dneska…" Sakrblé, úplně jsem to vytěsnila z hlavy. A to mám na stole i lístek, abych si vymyslela kloudnou výmluvu.

"Poslouchám."

"Mnó, bohužel nemám u sebe plavky. Takže možná někdy-"

"Tos udělala naschvál, nebo omylem? No, to je jedno. Stavím se u vás a vezmu ti je - stejně tátovi povezu štrůdl. Takže na mě počkej někde v centru a ne že se zase stane něco neodkladnýho!" Ty idiote, takovou špatnou výmluvu jsi nemusela ani zkoušet. Zklamaně drtím vajgl mezi podrážkou a chodníkem.

"No dobře, dobře," z donucení souhlasím a tlačím si obroučky brýlí do čela dlaní, "tak mi zavolej, až přijedete."
Výlet do akvaparku. Už původně se mi tam vůbec nechtělo a od té doby se nic nezměnilo. Hromada lidí v jedné vodě, někteří z nich slintající a ti obzvláště úchylní do ní močící. Nemluvě o ženských, kterým teče potrubí. Humus. Proč jsem neřekla, že jsem unavená? To by byla zčásti pravda. Potom stresu ani nemám sílu vymýšlet dobré výmluvy. Nedá se nic dělat. Snad tam mají aspoň bar s kapkou alkoholu…

Jak znám sestru, přijede nejdřív za hodinu. Nejenže je nedochvilná, nebo možná proto, ale její tachometr nepotřebuje čísla nad sedmdesátkou a i tak zvládne ohrožovat okolí jako blázen jedoucí stopade. Naposledy se ohlédnu po univerzitě a loudavým krokem odcházím do centra - kvůli čtyřem zastávkám se jízdné nevyplatí kupovat.

Z ironie osudu za svůj přesun platím několikrát víc, když se přede mnou magickým trikem zjeví dvě holky s kasičkami pro charitu. Nesnáším tyhle emociální vyděračky. Pokud bych chtěla přispět, nejenže by se mi už vyplatilo předplatné, ale udělala bych to z vlastní vůle a ne z donucení. Tohle podlé chování je v přímém rozporu s jejich cílem někomu - pokud nepočítáme papaláše ve vedení - pomáhat.

S odlehčenou peněženkou od drobných vcházím do knihkupectví naproti obchodnímu centru. Děda ten barák koupil daleko dřív, než se postavilo, takže má už několikanásobně vyšší hodnotu, nemluvě o mnohem levnějším nájmu oproti vnitřku centra. Za ušetřené peníze by se dalo platit několik zaměstnanců. V současné době zde pracuje jedna svobodná matka a střídající se brigádnice, které mám v plánu vyšoupnout, až se sem přestěhuju kvůli škole.

"Ahoj," a taky naše jednatelka řídící všech pět poboček, "tak jak dopadla zkouška?"

"Normálně. Jak ses o tom vůbec dozvěděla?" Ona mě špicluje? Podezřívavě si prohlížím Agátino značkové sáčko se stříbrnými knoflíčky, za které by se nestyděl ani mafiánský kmotr - pokud by to byla ženská.

"Tvůj táta, mi to říkal."

"Tak táta na mě donáší? Co ještě říkal?"

"Pff!" od pokladny se line hodně úchylný chichot. Vydává ho brigádnice s výrazem, jako kdyby vypila panáka citronového protlaku a půl láhve tequilly.

"To je nějaká nová marketingová kampaň?" Vyčítavě kloním bradu po Agátě. Knihkupectví není knihovna, i když si to hodně lidí myslí, ale mohla by zaměstnávat kultivovanější zaměstnance.

"Dalo by se to tak brát. Přišla nám nějaká," naklání se ke mně, aby ji neslyšel zákazník u detektivek, "obzvláště perverzní kniha. Sice jsem ji nečetla, ale prý je to nesmyslná pornografie pro ženy v přechodu."

"A to někdo kupuje?" Nemusí mi odpovídat. "Bože, to se nedivím, že nám kvalitní literatura hnije na skladech."

"S tím nic neuděláme. Kdybychom neprodávaly takové věci, tak brzy zkrachujeme."

"No jo, máš pravdu. Můžeme být rády, že vůbec lidi něco čtou." Zákazník odchází bez nákupu, asi ho vyděsila ta hihňající se hyena za kasou. "Je tu docela prázdno."

"Vždyť to znáš. Většina zákazníků pracuje a ti chodí odpoledne. Ráno se tu motají převážně důchodci a děti, co kupují četbu k moři."

"K moři. Taky potřebuju něco na čtení. Michala mě tahá do nějakýho akvaparku a přitom moc dobře ví, jak se veřejná koupaliště hnusí mým hygienickým nárokům."

"Taky bych se jela koupat," v hlase jí zní nenuceně nucená žádost o pozvání.

"Jestli chceš, můžeš jet místo mě."

"No," rozpolceně klepe podpatkem o dlažbu, "s Michalou jsem měla předevčírem kafčo. Navíc musím jet zkontrolovat krám do Brna."

"Tím se mi snažíš naznačit, že má zase šílenej problém s Romanem?"

Provinile se pousměje. "Musím už jet, tak ji ode mě pozdravuj."

Takových knih. Není to přeplněné jako sklady, ale u nás na maloměstě máme sotva třetinový obchod. V porovnání s touhle halou lemovanou policemi, kamerami a ochrannými čipy vypadá trochu neobstojně. Asi bych měla být ráda, že takové vychytávky nepotřebujeme - každý zná každého, takže si tam krást nikdo nedovolí už z principu -, přesto bychom to mohli trochu zmodernizovat.

Procházím mezi regály a obdivuji Agátinu práci. Za dědova období to připomínalo vetešnictví a teď tady máme i pohovky na sezení. Jen otázka jestli by se zákazníci měli motivovat k četbě místo koupě. Kolik lidí si asi rozmyslí nákup, když si tu přečtou první kapitolu a kniha se jim přestane líbit? Určitě je to v řádu několika procent.

Něco na čtení… kvapným krokem odcházím od erotické literatury, protože bez pornografických obrázků ztrácí své kouzlo a snažím se vyhlídnout nějaký kompaktní titul do kabelky. Hned před vitrínkou s fantasy literaturou najdu, co hledám.

Nová Zeměplocha od Pratchetta! To je úplně ideální. Spousta autorů se nechá strhnout psací horečkou a jejich výtvory nakonec váží deset kilo. Takový výtvor pak slouží jen jako lapač prachu, protože se špatně drží a čtenáře skoro děsí ji otevřít.

"Ehm," taktně kašlu na nepozornou brigádnici. Kouká na mě jako bych ji snad vyrušila při sprchování. "Prodáváš tu knihy, nebo si to pleteš s čtenářským kroužkem?"

Chvíli na mě zírá s otevřenou pusou.

"Jen tak pro informaci, i když tu šéfuje slečna," jak se vůbec jmenuje příjmením? S tou pamětí na jména musím něco dělat. "Agáta, tak tohle je moje knihkupectví, takže bych chtěla vidět větší nadšení."

"Jo! Jasný!" Zamrazí mě v zádech, když prudkým pohybem shodí několik knih na zem. "Pardon."

"P…" Místo další poznámky ze mě vychází zakňourání žaludku. A dominantní image je v háji. Nechávám ji to sesbírat o samotě a odebírám se do centra pro něco k jídlu.


"Budete k tomu chtít extra hranolky?"

Brr, jedna z nočních můr vysokoškoláků zhmotněná do podoby stánku s občerstvením obchodního domu. Vedle mě se potí další strašidlo, klučina prožívající americký sen. Sto kilo, výška stejných rozměrů a podle obsahu sádla na bradě, po které mu teče slina, tu musí být pečený vařený. Éuu, on si tahá z kapsy bundy rozteklý gumový medvídky…

"Ne nebudu." Beru si tác s umělohmotným hamburgerem a nevěřícně vrtím hlavou nad zdejším štamgastem. Mává prstem jako Harry hůlkou a ukazuje z jednoho obrázku na druhý. To se pak není čemu divit. Kolik rodin by jeho oběd asi uživil?

Sloup! Dva centimetry od obličeje, až mi z toho poskočí srdce. Napjatě se uvelebuji u nejbližšího stolu a zapíjím to kolou. Ségře to bude chvíli trvat, není kam spěchat. Chorobně kontroluji facebook a směju se na výjev hranolků. Třeba bych tuhle lahůdku mohla vyfotit na Instagram? Haha. Velké množství zoufalců to dělá a přes jejich statusy se právě prodírám k méně nedůležitým informacím. Pizza s tuňákem. Brunch se slaninou a vejci. Srdíčko poskládaný z plovoucích cereálií. Teď už můžu s klidem umřít.

Koušu do toho překořeněného bastarda a spokojeně mlaskám. Rozdrcený kosti ani kopyta krav nikdy nechutnaly lépe. Úplně mi pění umírající chuťové pohárky. Nedělám si iluze o kvalitě jídla, ale to jejich koření, to dokáže zázraky. Škoda, že táta nemá jejich recept. Pokaždé když grilujeme, musím mu do toho zasáhnout, jinak maso spálí na hromadu placek bez chuti. Sůl a pivo vážně na dochucování nestačí - pokud nemáte hlad po trávě, což se nepočítá.

Praskající žíravina mi slastně teče jícnem až do žaludku, kde rozkoší exploduje v reakci s toxickým biftekem. Tolik cukru. Tolik bublinek a kalorií. Svým způsobem to je jed na krysy, co blahodárně rozleptá i záchodovou rouru. Proč nezdravé jídlo musí chutnat tak euforicky? Že by zakázané ovoce, zákeřný vtípek boží vůle? I kus hovna můře být šťavnatý, když vám ho zakážou jíst. Něco na tom rčení bude - metaforicky řečeno.

Zajímavé, jak se odborníci na zdravou výživu kroutí vzteky nad stravovacími návyky populace. Každou chvíli běží v televizi reklamy na zdraví styl a dietní kuchařky, protože se to nedá žrát a nikdo to nekupuje. Nejsem kráva, abych se futrovala trávou. K hovězímu přihazuji pár slaných hranolků s kečupem. Zdravá výživa vyhovuje možná vegetariánským aktivistům. Docela se divím, že se sebou mohou v noci spát, když svým oblíbeným zvířátkům žerou žrádlo.

Nenápadně si přikládám kapesník ke rtům. Krknutí úspěšně zamaskováno kašlem. Při kontrolování okolo se zastavuji u tlouštíka Harryho. Mezitím, co jsem snědla celý hamburger, on zvládl tři a z napěchovaného tácu nic neubilo. Ten apetit mu závidím. Náběh na infarkt a ucpaný žíly ne, ale taková prožranost by mi pomohla vyřešit problém s podváhou a obvodem hrudníku.

U vedlejšího stolu sedí mladá holka. Věkově stará, spíš mladá, jako já. Upoutala mě svým přímočarým projevem, při kterém ukazuje zírajícím zákazníkům bradavky. Tedy pokud si její roztomile ošklivý vetřelec vyhlásí přestávku na říhnutí. Co je asi větší sociální tabu? Pořizovat si pijavici v jejím věku, nebo kojení na veřejnosti ve stravovacím zařízení? Jestli pak to nedělá naschvál. Určitě sklízí sympatie od ženských, popřípadě hledá milence až mimčo usne. Tss! Se jí to machruje s nateklejma balónama z těhotenství.

"To jsem si mohla myslet. Myslíš taky na něco jinýho než na jídlo?"

Usrkávám zbytky ledu a vzhlížím k Michale. Její potěr stojí před okýnkem a hraje rozjařeně si hraje s penízema. Bodejť by ne, sestra by svou kulinářskou kuchyní mohla zabíjet slony. "Asi s tím vyzvednutím moc nespěcháš, co?"

"Nechtělo se mi vařit ani jít nakupovat." V levé ruce ji visí taška z jednoho místního butiku.

"Nakupovaní hadrů ti ale evidentně nevadí."

"Tobě zase nevadí mít kečup na tvářích." Oklepu se, když mi otře tvář nasliněným prstem. Chce mě tím naštvat. Ona dobře ví, že je to nehygienický a akorát mě zesměšňuje.

"Raději kečup než tví špinavý sliny." Marně utírám nakažené místo ubrouskem. "Před plaváním by se nemělo jíst. Co když malej dostane křeče?"

"Tak ho budeš muset vytáhnout." Zlověstně šátrá v kabelce a vytahuje dva kusy oranžovýho prádla.

"Myslíš, že do tý bacilama prohnilý vody polezu… To nemyslíš vážně? Tohle jsou moje starý plavky!"

"Jiný tam nebyly. Teda kromě takových hnusných jednodílných."

"To jsou speciální sportovní plavky na plavání v moři…" Uraženě koukám na o číslo menší plavky bez ramínek. "Navíc tyhle mě jsou už dávno malý."

"Dávno? Vsadím se, že by ses vešla i do těch růžových s motýlkama." Svým slovům dává korunu komickým protáhnutím při kterém jí téměř praskají knoflíčky na tričku. "Navíc, menší plavky jsou dneska v módě. Nemáš toho tolik, abys to mohla schovávat."

Ze spodního rtu mi skoro teče krev. Jak je možný, že jedno dítě má takový mlýnský kola a já… ne nesmím se uchýlit k přirovnávání. To by se jí líbilo. Když už nic, musím si zachovat mentální převahu.

"A kde ses to propána pobryndala?"

Uškrtit. Pár vteřin zmítání a bude klid. Můj ďábelský úsměv rozbíjí příchozí Milánek plácnutím tácu o stůl. Přehrabuje se ne moc nadšeně v pytlíku s kuřecíma nugetama a tím přivolává pozornost sirény.

"Snad pozdravíš, ne?"

"Ahoj."

Padá mi kámen ze srdce. Už jsem se bála, že siréna mluví na mě. Vážně. Když se má milovaná sestra naštve, je dost nebezpečná svému okolí. Obzvláště všemu v dosahu jejích paží. Jednou ze vzteku hodila po Romanovi nožem a měl jediný štěstí, že ona by netrefila ani slona na půl metru.

"Doufám, že to budeš jíst."

"Budu," odpovídá ne-moc-přesvědčivě, "potom."

"Je to kuřecí maso."

"Technicky vzato to má do masa hodně daleko…" Jeden děsivý pohled a už mlčím.

"Ty přece kuře nejíš, tak proč si to kupuješ?"

"Nó, když ono to na obrázku nevypadalo jako kuře." Milanovi oči se vlní jako rozčeřená voda. Takovou kartu bych chtěla mít taky.

"Na." Přede mnou se objevuje pytlík s nugetama. "No já to jíst nemůžu. Víš jak je těžký si udržet figuru, když jednou porodíš? Nevíš, tak na mě nekul kukadla a jez."

"Sice už nemám hlad, ale že seš to ty." S plnou pusou kuřecí drti registruji úsměv Harryho. Až mu z něj padá rajče na triko s kreslenejma postavičkama. On si všimnul, že mám další chod? Aby z něj nevyrostl nějaký superhrdina. Se šestým smyslem, co dokáže vycítit jídlo, by mohl dělat proroka i v kostele. Obžerství totiž patří do přikázání, jež duchovní nevědomě vědomě pravidelně porušují.


Sluníčko svítí, travička se zelená, támhle se nějaká děvka opaluje nahoře bez, támhle nad ní slintá dorost, klasický pohled na lépe financované komunální koupaliště. Až na ty klouzačky. Ty kolosálně vysoký klouzačky. Už při pomyšlení v jaké jsou výšce, se mým vnitřnostem dělá nevolno. Strach z výšek spojený s alergií na špinavou vodu je umisťuje na přední místa nejnebezpečnějších vynálezů ohrožujících mou křehkou schránku.

Svůj stud z komicky vyhlížejících plavek zakrývám pod žlutým kloboukem s mašličkou. Povaloval se Michale v autě a moje prsty byly rychlejší. Když už se tu musím zesměšňovat, aspoň mě nikdo nepozná. Ne, že bych tu mohla potkat někoho známého - je to asi padesát kilometrů od domova -, leč svět je malý a jen blázen by se nechránil ochranou.

Ochranou jako je opalovací krém. Z tuby s nejsilnějšího faktorem stříkám do dlaní smradlavou substanci a vtírám si ji do kůže. Nic nedokáže zkazit prázdniny, jako když změníte rasu do rudého jasu a každý dotek, každé kousnutí oděvu do zad vás trhá bolestí na kusy. Jen na lehátkách napočítávám pět holek, co se dnes v noci peřinou nepřikrejou.

"Ty bys ten krém měla kupovat po litrech." Michala se usmívá na procházejícího mladíka a bez jediné kapky krému padá na jedno z lehátek.

"Haha," směju se jejímu nadcházejícímu utrpení, "neměla bys raději věnovat pozornost svýmu dítěti? Nemám nejmenší tušení, kde ho máš."

"Když jsme v akvaparku, tak se asi bude někde koupat, ne?"

"A to se nebojíš, že se utopí?"

"Pokud se utopí, jeho problém. Nebrala jsem ho jako batole do kurzů plavání, aby se teď utopil. Navíc tady mají plavčíky a někteří," zvedá si brýle a nasazuje perverzní škleb, "nevypadají vůbec špatně. Škoda, že jsem vdaná za toho idiota. Ty bys ale měla jít na lov - proto jsem tě sem vzala."

"Možná tak na lov rýmy. Při mém štěstí… Počkej, musíš mě pořád nervovat?" Uraženě si lehám vedle ní. "Raději se starej o svůj sexss-" Bože! Mlč!

"O jakém životě to mluvíš? Já už si připadám jako nějaký robot. Furt jen vařím, uklízím a nemám ani čas na sebe. Roman si pak příde domů z práce skoro v noci, a aniž se na mě podívá, nažere se a už leží jako kus mrtvýho klacku. Dva kusy. Vůbec ho nenapadne zeptat se, jakej jsem měla den, a když mám tu drzost mít určité potřeby, tak mi dá pusu na čelo a otočí se obličejem ke zdi."

"Jo, je to strašnej budižkničemu, když se dře do noci v práci, místo aby se přihlásil na pracák a šoustal ti zadek." Jejda, tohle mi nějak uklouzlo.

"Cože? Ještě mi budeš vykládat, že seš na jeho straně!"

"Pro mě je záhadou, jak to s tebou může vydržet. Bejt na jeho místě, už jsem si dávno pořídila milenku. Mladší. Hezčí. A pokud možno němou."

"Když seš takovej expert přes vztahy, proč si někoho nenajdeš sama?" Jako vždy si nejprve stěžuje, a když jí dojdou argumenty, začne se navážet do mě. Někdy bych chtěla raději bráchu. "Tady je aspoň třicet atraktivních kluků a ty se na ně ani nepodíváš. Občas se s tátou bojíme, že seš lesba."

"Jo, jsem lesba. Hele, neměla by ses raději koukat po tom svém dítěti, než po klukách? Co by na to řekl Roman?" Au! V přípravě na slovní smršť si zakrývám uši kloboukem.

"Roman mi může políbit prdel! Teda pokud by ho to moc fyzicky nevysilovalo. Dokonce mu navrhuju i anální sex a nic. Prostě mrtvej kus klacku." Proč musím odpoledne trávit posloucháním, co všechno si má milovaná sestra chce strkat do zadku?

"Hele, někdo by vážně měl zkontrolovat Milana." Zvedám se z lehátka a uhýbám jejímu vzteklému pohledu. Kdyby mě trefil přímo, jsem mrtvá. "Ty se tu zatím kochej tou svou krajinou, nebo relaxuj - pokud to slovo znáš."
"Ne, neznám, jsem totiž úplně…" Blá blá blá. U vedlejšího bazénu cákne voda a tím ukončuje mou povinnost poslouchat ty žvásty.

Jdi na lov. To se jí snadno říká, když má od přírody tu správnou návnadu, respektive ty správné ná-vnady. Nenápadně pokukuju po dvou klukách. Možná by tu i nějaká kořist byla. Dvě vteřiny se zamýšlím, jak náhodně nadhodit konverzaci a během toho se mi oba přestávají líbit. Koho by taky přitahovali sexy muži, co se vzájemně šermují jazyky? I když… nějak mi z té atrakce vysychá hrdlo.

Žádní buzíci. Tohle jsou ti nejpřitažlivější borci. Sedám si na barovou stoličku a usmívám se na řadu vyskládaných láhví. Barman je ucházející, ale nemá tu správnou náplň.

"Co to bude?"

"Co má největší obsah alkoholu?" Střízlivou by mě Monika rychle umořila. Za mentální bezpečí stojí přerušit mimo víkendovou abstinenci.

"Tvrdý alkohol tu přes den nepodáváme. Nedáte si nějaký koktejl?"

"Co má nejvyšší obsah alkoholu - to mi nalej."

Umělecky namíchaný nápoj mi pouze připomíná ten trapas s halenkou. Paraplíčko končí na pultu a většina ledové šťávy mizí na jeden nádech. Osvěžující v mnoha směrech. Dávám si ještě jeden na cestu, beru v úvahu hloubku měchýře, jinak bych si dala tři, a pak si uvědomím, že sebou nemám peníze. No jo, kabelku jsem nechala ve skřínce.

"Ehm, takový menší dotaz. Jaksi sebou nemám peněženku."

"To je normální. Podej mi ruku." Zvědavě ho poslechnu a ponechávám svou jemnou ručku jeho pevnému stisku. Na druhý pohled je docela hezkej. Do podvědomí se mi vtírá vzpomínka na jeden film, dle kterého by ji měl políbit. Představa umírá s pípnutím elektrické mašiny. Jen ji dal k očíslovanému náramku na mém zápěstí a hotovo. "Kontroluje se to při odchodu. Ještě něco?"

"Zatím ne." To jsou mi vynálezy. Od čipů pod kůží asi nebudeme až tak daleko, jak si mnoho naivních lidí myslí. "Určitě se ještě vrátím."

Kde pak asi Milánek bude? Kde asi? U největšího tobogánu, co tu stojí. Chlapi mají vždycky potřebu si to kompenzovat velkými věcmi, na věk nehledě. Stejně nechápu, jak ho tu může nechat volně pobíhat bez dozoru. Pedofilové rozdávají lízátka za každým keřem a než se naděje, má na krku poporodní potrat. Být ve vládě, na mateřství zavedu psychotesty - Někteří lidé si pořizují potěr moc brzo a nejsou na to psychicky připraveni. Ironií rostoucí vzdělanosti naší společnosti je oddálení duševní zralosti.

"Au!" zaúpím bolestí. Na temeni mi raší boule a u kotníků vrže plastovej létající talíř.

"Phardhón," vysmívá se mi zrzavej klučina. Parchanti. Ohýbám se pro talíř, s úmyslem ho zlomit vejpůl. Nic jiného si nezaslouží. Mou pozornost však upoutá něco zcela jiného a než se proberu talíř i s děckem jsou pryč.

Že bych přeci jen nalezla nějaký materiál na lovení? Ehm, na seznámení. U dopadového bazénu sedí nějaký kluk, vydávající zvláštní auru použitelnosti. Minimálně stojí za zvážení. Opírá si o koleno blok a něco píše. To je známka inteligence. Žádný retardovaný člověk by na začátku prázdnin nestudoval. Dokonce ani já ne a to jsem hodně velkej šprt. Kočičím krokem se sunu blíž a taktně mu nahlížím přes rameno. Aha. Žádný inteligent. Pouhý rádoby umělec, co si kreslí karikatury lidí, obzvláště těch létajících z tobogánu do vody.

Mnu si kůži pod zařízlou podprsenkou a koukám na tu klouzačku. Z blízka vypadá ještě větší a děsivější. Připomíná odpadní rouru někde ve stoce, pěkně zrezlou a potřeboval by natřít. Kolik do tý vody dávají chlóru, že ještě není oranžová, to je záhadou.

"Tetó."

"A hele, hora přišla k Mohamedovi. Tak co klouzačky, dobrý?"

"Dobrý."

Tahám z vody tu mokrou fretku, co mi láme ruku. Pár kilo navíc a už bych ho neuzvedla. Neuvěřitelný, jak rychle ta miminka rostou. Jeden den je to malá roztomilá posránkoplýnka a další se žene do puberty. Puberta. Přejícně se usmívám. Jestli bude po mámě, tak si s ním Michelangelo pěkně užije. Dobře jí tak. Za tu satisfakci mu klidně podržím i první kýbl na zvracení.

Kam mě to ten skrček vleče? Ve svém zlomyslném rozjímání se probouzím v pekle. Pekle umělého kopce, z něhož jezdí tobogány. Dělá se mi nevolno. Není to vysoko, to jenom vypadá ze zdola, tady nahoře je to kurva vysoko! Úplně vidím ten stříkanec, kdyby na konec roury někdo přilepil žiletky na žvejkačce. To by dostříklo až na druhou stranu parku.

"Ehm, tobě nevadí, že je to tak vysoko? Mně docela dost." Strach z výšek a inteligence, jsou asi jediné dvě věci, které nadělil tvůrce světa mě a sestře ne. Slovo spravedlnost asi nepatří do jeho slovní zásoby.

"Ono to tak jen vypadá. Ve skutečnosti je to skloněný pod hodně mírným úhlem. Oproti volnému pádu, co mají v řeckých parcích, je tohle jen děcká klouzačka," vtírá se do konverzace knírač v uniformě akvaparku, kterého se nikdo na nic neptal. "Ale lepší bude, když si to vyzkoušíš sama."

"Ne, díky. Umírání patří mezi věci, co trénovat nepotřebuju."

"Ale jo, potřebuješ," tahá mě za ruku Milánek. To mi neříkejte, že po sestře zdědil i sadistický sklony. Jak se mám asi bránit dítěti, když na ně sarkasmus nefunguje? Otáčím se k odchodu.

"Jen se sklouzni a já na tebe počkám-" Sakra! Kde to děcko bere takovou sílu?

Pro shrnutí situace mi mezi půlkama teče proud vody a já koukám, jak proudí aspoň dvacet metrů dolů. Co se žaludku týče, pění mi jako láhev koly, padající ze schodů panelového domu s mentolovou kapsulí uvnitř.

"Je to jednoduchý. Prostě se pusť a o zbytek se postará gravitace."

Prej 'jednoduchý'. V zimě se děti odrazují od lízaní zábradlí, aby jim k němu nepřimrzl jazyk. V mém případě se to děje v létě a není to jazyk, ale prsty. Neoddělitelně přilepené k držátku. Ani v nejmenším nemám v plánu se ho pouštět, i kdyby to byla poslední věc, kterou neudělám.

"Ještě něco. Ty brýle," sundává mi je z hlavy a podává do levé ruky, "a klobouk," podává mi ho do druhé, "si raději drž." Než si to uvědomím, už se nedržím ani jednou a ta svalnatá saň mě prudce strká do zad.

Šok. Infarkt. Zpomalený film. Ani se nestihám smířit, že už nesedím nahoře, nechápu, proč se svět kolem mě dává do pohybu a už se areálem roznáší jekot malý holky, dřímající v mém nitru.

Cák! Ledová voda. Srdce až v krku. Plíce k prasknutí. Polykám chlór a naskakuje mi husí kůže. Nějakým zázrakem se dostávám na mělčinu, kde se můžu postavit a hlavně konečně nadechnout. Z krku mi stříká voda. Nosem oxiduje smrad dezinfekce.

Mezi přilehlými vlasy k tváři mě oslepují sluneční paprsky zastíněné rozjasňujícím se stínem. Se slzami na krajíčku koukám na postavu muže, z které se mi v útrobách zvedá hejno motýlků a z které se mi ježí chlupy i tam kde nejsou. Hledí mi přímo do očí. Tlukot přestává. Jako bych zamrzla.

Co to je za zvláštní pocit? To nemůže být…

Odhrnuji si vlasy a nasazuji brýle. Takový upřený pohled jsem ještě nezažila. Něco mi na něm však nesedí. Je tak silný, že mě pud sebezáchovy nutí klopit zrak.

Aha. Žádní motýlci. To se mi jen motá hlava z chlóru a těch koktejlů. Zjišťuji, že na mě zírá mnohem víc lidí a zjišťuji proč. Tam, kde mě původně dusily plavky, už žádné nejsou. Stojím si tu po pás ve vodě s vystavenýma prsama světu.

Cóó? Sítnice mi praská pod návalem krve do mozku. Okamžitě sebou plácám do vody až po nos. "Plavky!" z úst se mi valí proud bublající pěny. "Kde mám sakra ty podělaný plavky?!"

Kolem mě plave klobouk a do něj zamotaný kus oranžového hadru. Rychle ho zvedám a k mému úžasu je guma u přezky přervaná. Do háje. Začínám se smiřovat, že tady asi umřu studem.

"Slečno?" Ten perverzní úchyl je ve skutečnosti onen rádoby umělec. Sundává si z hrudi kostkovanou košili a sklání se k vodě. "Tohle budete asi potřebovat..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama