Deník Exhibicionistky I.

16. září 2013 v 22:12 | Archaell |  Rudá knihovna (18+)
I. Duhový výstřik

Rozespale mžourám očima k oknu na dotěrné sluneční paprsky. To už je ráno? Otírám si ospalky kostkovaným rukávem od pyžama a proklínám rozsvícenou lampičku. Na břiše se mi válí rozečtená kniha, po divoké noci s mnoha zmačkanými stránkami. Taková škoda. Nemám ráda zničené knihy. Ke všemu si ani nevzpomínám, kde jsem skončila se čtením. Vyčerpaná si poslední hodinu četby stejně nepamatuju a stejně to pořád dělám. Akorát jsem z toho pak utahaná a pálí mě spojivky.


Přesouvám se na okraj postele a přemýšlím o dnešním snu. Takový pěkný romantický, s večeří při svíčkách, s rozpáleným krbem, s pěkným mužem bez tváře a jako obvykle skončil v tom nejlepším. Z nočních můr se nevzbudím, ale jakmile je zainteresovaná erotika, vzbudím se hned. Občas by mi nevadilo snít o pár dní déle. Ve snové říši se dá tak krásně odpočívat. Žádné starosti. Mnohem příjemnější než každodenní boj o přežití. Nemluvě o dokonalých mužích, kteří jsou ve skutečnosti již dávno rozebráni hezkými, či ambiciózními ženami.

Bačkůrky, bačkůrky, kde pak vás mám? Šátrám ponožkou pod postelí, než najdu své králíčky. Lehce onošené, trošičku děravé, ale hlavně velmi věrné. Na ně je spoleh. Ti vás nikdy nenechají v nouzi, když potřebujete zahřát u srdce nebo zmrzlé nožičky.

Hlasitě si zívnu a dívám se do diáře. Posledních pár týdnu neviděl tužku. Mám sice prázdniny a ještě chvíli mít budu, avšak při mém asociálním životě připomíná bílou stěnu pokoje. Tedy až na velký rudý nápis 'Zkouška' naplánovaný na devátou hodinu. Poslední povinnost před… před nekonečným nic neděláním. Měla bych s tou prokrastinace něco udělat. Najít si jakýkoliv zájem. Nemusí to zrovna vyžadovat další lidi, ale třeba malování? I to se dá prý naučit.

Chodbou se rozléhá splachování záchodu. Před koupelnou stojí otec a klepe si o koleno novinami. Nečekala jsem, že bude spát doma.

"Dobré ráno."

"Čhau," znovu si zívnu a šibalsky se usměju. Vždy se tím prozradím.

"Tak dobře, čemu se zase směješ?"

"Nebyls včera na večeři se slavnou vedoucí našeho knihkupectví?"

"Vždyť jsem ti to říkal. Proč se tedy ptáš?"

"No, že seš doma… nebo tady snad máme návštěvu?" Nadzvedávám levé obočí a na rtech mi naskakuje křečovitý škleb.

"Proč?" Otec se mračí ve snaze pochopit mou narážku. Ihned se taky rozchechtá, i když nuceně. "Ty taky pořád myslíš jen na to jedno! Ale že bys mi sehnala zetě? To ne."

"Jeden zeť ti stačí. A nemusíš mi stále připomínat, že jsem přitažlivá jako kaktus uprostřed růží."

"Kdo se tady začal šťourat do mých osobních věcí?"

"Víš co, raději pokračuj, jinak se budeme dohadovat, kdo pode mnou vytře podlahu."

"S takovým přístupem… Prosím tě radši běž, ať se ne to." Kroutí hlavou a odchází po schodišti do přízemí.

Rodiče. Vůbec nechápou, že doba se změnila. Za jejich časů se možná dalo vdávat už v osmnácti, ale dneska je holka ráda, když to stihne do třiceti. Všude samé zklamání. Chlapi, co nestojí o závazky. Žádná věrnost. A vůbec, on mi nemá co říkat, když je sám rozvedenej!

Dobře, to není fér. Jako dárek k mým šestnáctým narozeninám mi máma darovala rozvodové papíry. Nejhorší na tom byl ten důvod. Ten slizkej roztržitej důvod. Pobláznil jí hlavu takovej mladej skunk z Anglie a ona se za ním rozeběhla jako malá puberťačka. Je tomu už pár let a o svatebním oznámení ani zmínka. Upřímně pochybuju, že se s ní někdy ožení. To je ale už její problém. Já ji utěšovat nehodlám.

Zrcadlo, zrcadlo, prozraď mi, kdo je na světě nejkrásnější? Samozřejmě, že já ne. S mojí sportovně anorektickou postavou mám smůlu. Pro spoustu dívek vysněný sen. Pro mě utrpení. Zadek nikde. Prsa… rozepínám knoflíčky pyžama a koukám na ty famózní melouny, které by tam mohly být, kdyby je nevyfasovala má drahá sestra, a kdyby zbylo i něco na mě.

K čemu mi je, že nemusím držet diety, že se můžu cpát jako hladovej zedník a nic z toho nepřiberu, když jsem plochá jako žehlicí prkno? Naštvaně se ksichtím na své vzezření v odraze.

Voda tryská z kohoutku do umyvadla a smířeně mi oplachuje pihovatý obličej. Nemám ráda studenou. Dokáže pořádně probrat, ale ledová sprcha mi nedělá dobře na citlivou kůži. Vždycky se po ní třesu jako králíček Duracell na odvykačce od elektřiny.

Aspoň, že mám pěkný zuby. Taky jsem si kvůli nim mnoho vytrpěla. Zhruba před měsícem mi zubař odrátoval rovnátka a dalších čtrnáct dní mě tížil zvláštní pocit volnosti v ústech. Až teď si je můžu řádně užít. Bez zaseklého jídla mezi mřížema se rozhodně obejdu. Dokonce mi přibilo i pár bodů na atraktivnosti. Ne, že by pár bodů navíc, jak kterak ovlivnilo můj sexuální život… přesněji řečeno můj neexistující sexuální život. Od okamžiku, kdy jsem se rozhodla přestat spát s klukama na jedno použití, je to bída.

"Ach jo," povzdychnu si a vrátím se do pokoje. Melancholie na maturitní šerpě mi na radosti taktéž nepřidává. Čtyři roky tvrdé dřiny pro kus látky a bezvýznamný lejstro. Jako by člověk přežil s pouhou maturitou v prostředí, kde mají problém najít práci i vysokoškoláci s bakalářem. Vzdělání nějak ztrácí na hodnotě. Než se nadějeme, bude vyšší vysoká škola a zase nové tituly.

Jedno ramínko, druhé ramínko, podprsenka připravena k pádu na podlahu. Ne, tak zlé to zase není, ale mám ji už přes rok a asi se s ní nechám i pohřbít. Dlaně zaplují mezi prsa a košíčky a opět si povzdechnu. Jedna z mých, nyní již bývalých, spolužaček ze střední dostala k osmnáctým narozeninám silikony. Duševně choré osoby, co se kvůli takové zbytečnosti nechají řezat na řeznickém pultu, upřímně lituji, ale někdy mě hryže takový nepatrný pocit… ne, že bych je sama chtěla. Jenže, holka vždycky musí vypadat lépe, než vypadá. Minimálně holka s alergií na make-up jako já. Směšné uvažovat o implantátech, když mám obavy i z pitomého líčidla.

Co si mám vzít na sebe? Zoufale doufám, že se mi ve skříni objeví portál do paralelního vesmíru, na jehož konci visí dostatečně reprezentativní oblečení. Mikina pro mamuty, darovaná babičkou, aby náhodou nezvolila malou velikost, asi nebude to pravé medové. Jak moc formálně může přijímací zkouška být? Formální jako maturita? Abych tam nešla v šatech do divadla a nevypadala jako podlézavý tučňák vedle ostatních v prodřených džínách.

Možná by šlo použít něco z hadrů pro zábavy? Aspoň bych je unosila. Obyčejně na diskotéky chodím pouze v případě, kdy je Tereza, má potrhlá kamarádka, obzvláště neústupná, takže je po jednom použití žerou moly.

Mít na vybranou nelezu tam vůbec, jenže společnost vás nutí společenský život aspoň předstírat. V prostředí, kde jsou výtržnosti a zvracení do kýble žádanější, než čtení knihy pěkně doma v posteli, je něco špatně. Není to normální. Když nechlastám a nedělám ze sebe idiota na facebookových fotkách, jsem považována za cvoka. Pff. Očekávat pochvalu za střídmý život, je přehnaný, ale to osočování, že skončím jako stará panna s milionem koček, se mi vůbec nelíbí. Už jen proto, že kočku mám pouze Richarda, kocoura, a mému špuntu je bůhvíkde konec.

Třebaže jsem cvok, nechápu, co na nasávání alkoholu a jednorázovém smilstvu všichni vidí. Je to dost vyčerpávající činnost a to nepočítám ty kocoviny. Jakmile se jednou napiju, už alkohol netřídím a polykám cokoliv v kapalném stavu - bohužel to zahrnuje i lepkavé substance spermovodních trubek. Někdy mi je z toho špatně celý víkend, takže si cením každého klidného večera.

Nová škola, nový začátek. Mohla bych zkusit trochu ambicióznější vzhled. Když se mě budou ostatní bát, nechají mě na pokoji. Nebo by bylo lepší něco více uměleckého? Nerozhodně převracím čapku francouzského stylu mezi prsty. Ne, tohle si schovám na ležérnější příležitost. Ještě by si mysleli, že jsem hipster.

Ideální bude vzhled dominantní, cílevědomé ženy. Ano, to se mi celkem líbí. Oblékám si bílou halenku a černou sukni. Přeženu to moc brýlemi, nebo si vezmu čočky? Aby si mě nespletly s mladou učitelkou… pobaveně se culím do zrcadla. Takhle vypadá respekt. Ještě aby si to uvědomil můj nervózní mozek. Z nového prostředí mám vždycky nervy v kýblu.

Jdu do přízemí, do kuchyně, máme ji propojenou s obývákem. Táta pije kafe na gauči a čte si noviny. Richard se protahuje vedle něj a čeká, až se s ním půjdu mazlit. To by ovšem nesměl pouštět chlupy. Nedá se svítit, musím mu spravit náladu nějakou předraženou konzervou. Přerovnám slušnou sbírku konzerv, vyberu tu nejlepší a nandám ji do misky. Za jednu plechovku kočičího žrádla bych se najedla v restauraci. Musí to být lukrativní byznys. Na tátovi krásně vidím, jak se snaží šetřit na jídle, ale když jde o Richarda, tak ho skoro cpe krevetami a kaviárem.

Při pohledu na lančmít se mi obrací žaludek hlady. Upřeně prozkoumávám obsah ledničky a tuším, že budu trpět. Z vakuového plastu od šunky stoupá obláček smradu. Je nasládlá. Co je tohle za kouzla? Kupovala jsem ji včera. Rohlík, chleba, vždyť je to jeden a ten samý beton. Odkdy cedule "čerstvé pečivo" znamená desetkrát zmražený a rozpečený v troubě?

V Německu by si to nedovolili. Strýc, tátův bratr, tam bydlí a jednou ročně nás zve na návštěvu. V porovnání s českou břečkou jsou skopčáci v jiném tisíciletí. Kdo tam nebyl, neví, jak vypadají čerstvé a hlavně kvalitní potraviny. Nejradši bych se tam přestěhovala, protože ten náš hnijící socialismus mi už leze krkem.

"Jako by jim nestačil ten průser se solárníma elektrárnama, tak teď ještě jmenují nejhorší židgrešli na světě ministrem financí."

"Co?" Pokukuji po otci, zatímco se mi vaří voda na čaj.

"Hrůza. Jak je tohle v demokratický zemi vůbec možný? Ty pijavice už zase chtěj zvyšovat DPH. Kde na to máme asi brát?!"

"Hmm."

Doba je zlá, ale to v praxi neznamená, že nebude ještě hůř. Společnost postupně hořkne, pro optimisty není místo, a když už si někdo chce zachovat pozitivní myšlení, končí u psychiatra. Tvrdá realita. I v minulosti potřebovali slabší jedinci duševní léčbu, dnes se to množství neustále zvyšuje. Dokonce i mladší propadají panice, což se stalo pár mých spolužačkám. Té s těmi silikony ne, ta měla sebevědomí skoro na měsíci, ale byly tady dívky těžce nesoucí studium, okořeněné šikanou ze strany učitelek. Tzv. snadná kořist, pokud máte vlastní komplexy a potřebujete se vybít na společensky slabším cíli.

"Posloucháš mě?"

"Co? Trochu jsem se zamyslela."

"Říkám, že takhle vyšňořená asi nejdeš prodávat knížky."

"Ne, to vážně nejdu." Hodím do hrnku dvě kostky cukru a z něj rozmočenej sáček do dřezu. "Dneska jsou ty přímačky."

"Aha, tak to hodně štěstí. No dobře, já vím, že ty žádný nepotřebuješ, tak se tak na mě nemrač."

"Kdyby to záleželo na štěstí, měla bych už dávno prázdniny. Všechno záleží na přípravě."

U kotníků mě šimrá lísající se kocour. Už sežral žrádlo, má dobrou náladu. To se někdo má, když mu padají pečená kuřata do huby a bez práce. Zvažuji, zda si brát silonky. Ochladilo se. I to počasí si dělá, co se mu zlíbí. Na jaře je občas větší teplo než v létě a jindy to zas nevypadá na globální oteplování jako spíš na globální ochlazování. Mám si brát silonky, nebo to risknu?

Dle hodin je nejvyšší čas vyrazil. Nebudu se zdržovat. Dopíjím čaj a míjím zrcadlo na chodbě. Do pozornosti se mi vkrádá myšlenka na můj účes. A co takhle nějakou sponku? Moc práce. Ze skřínky v předsíni tahám gumičku a dávám si oháňku do ohonu. Teď už zbývá to nejtěžší - vybrat si vhodné boty. V botaskách jít nemůžu, takže to nejspíš vyhraje společenská pohřební obuv. Ještě že už dlouho žádnej nebyl.

Klíče? Jo, mám je v kabelce. Od onoho rozvodu se táta doma moc nezdržuje a sestra se odstěhovala ještě před ním, třebaže jí to rozmlouvali - do doby než zjistili, že má břicho, pak jim to už nevadilo. Dokonce změnili zákony času a prostoru, čímž svatba proběhla v rekordním čase a téměř přivodila Romanovi mentální kolaps. Nejenže se o dítěti dověděl až po termínu pro potrat, ale ani se z toho nevzpamatoval a už měl na rukou okovy, poutajícího k největší bestii planety. Se sestrou se nedá vydržet pod jednou střechou, mám to ozkoušený z vlastní zkušenosti, tak mi ho bylo docela líto. Jo, před tím bylo všechno jiné. Ještě jsme nechávali náhradní klíč na zahradě pod takovou retardovanou soškou trpaslíka, ale tu si jako jednu z mnoha věcí máma odvezla taky.

Na nebi ani mráček. Mít trochu času, klidně bych šla ty dva kiláky na nádro pěšky. Taková pěkná procházka není k zahození, pokud nezačne pršet právě v okamžiku, kdy jsem přesně mezi bodem A a B. To je lepší jet autem. Autem, které je jen imaginární, protože mi ho někdo slíbil, už se mu však nedaří koupit. Od mých osmnáctin tvrdí, že ceny půjdou dolů, jenže to budou dřív vznášedla. Netuším, zda to myslí vážně, nebo mi ho nechce koupit z ješitného a hlavně potrhlé příčiny. Peníze v tom nejsou. Ředitelský plat není milionářský, ale náš řetězec knihkupectví prosperuje dobře. Vlastně to je moje knihkupectví. Máma ho zdědila, to není to správné slovo, děd stále žije, dostala, a pak se na něj vykašlala a přepsala ho na mě. Radostná zpráva, kdyby mě morální zásady nebránily hýřit. Je těžké utrácet peníze, které někdo jiný vydělává… asi chápu, proč na ně nechce sahat ani táta.

Taková naše vedoucí, ta se utrácení nebojí. Ráno se rozhodne koupit služební Oidinu a večer v ní odjede. To se mi moc nelíbí. Na druhou stranu se s ní táta nejspíš ožení, tak držím chlebárnu a snažím se jí nezávidět. Je to ovšem těžký, chodit pěšky. I když stát se může cokoliv. Agáta se sice snaží, nosí o číslo menší prádlo a šponuje výstřih, ale kromě občasných večeří se zatím neprojevil sebemenší náznak vztahu. Bude to mít těžký, než táta najde odvahu se zavázat podruhé.

Sedím na zbytku rozlámané lavičky a čekám na autobus. Tahle linka jezdí jednou za uherský rok, ale s menší rezervou je načasovaná, aby stíhala vlakové spoje. Slunce mi svítí do očí vysklenou stěnou a já rozmrzele mžourám. Měla jsem si vzít tu pitomou čapku. Jenže ta se hodí leda k teplákům nebo riflím. Zvláštní, to je takový problém, vymyslel pokrývku hlavy k formálnímu oblečení?

Ťuk, ťuk, ťuk. Ťukám na sklo telefonu a šmíruji spokojené statusy ne tak docela spokojených přátel. Pak tady jsou ti druzí, co brečí nad kocovinou, nebo posílají fotky z největší pařby roku - téměř denně. Takové plýtvání časem. Tím myslím nejen jejich chlastání, ale i mou potřebu to číst. Od doby zavedení internetu do telefonů na něm trávím děsivě moc času. Možná to je volným přístupem k novinám, filmům a obzvláště k pornografii. Obzvláště vtipné jsou erotické služby nabízené v reklamním banneru na stránkách hračkářství.

Ne, penis vážně zvětšit nepotřebuji, kroutím hlavou nad nevyžádanou poštou ve schránce.

"Slečno?"

Zvedám zrak k řidiči autobusu. Ještě, že mě zavolal, jinak bych si nevšimla, že už přijel. Na pozdrav mu přikývnu, rozpustím iritovaný výraz a sunu se dozadu. Jsem jediný cestující. Bydlíme u druhé zastávky, tudíž to není neobvyklé. Než se mi podaří nasadit pracovní úsměv, už stojíme na nádraží a tam se úspěšně probouzím bez nutných připomínek.

Dveře se zavírají a autobus mizí na parkovišti. Kontroluji jízdenku a něco mi na ní nesedí. Co to jenom… Zapomněla jsem si cvaknout lístek! Provinile klopím oči v sloup. Revizora se nebojím, ten se tu ukáže jen začátkem školního roku, horší to je se svědomím. Někoho by ušetřená kačka potěšila, mě z toho hryže svědomí. Rodiče mě vždycky učili, že za všechny služby se platí. Stejně jako město platí benzín do autobusů. I když… při těch všech daních, by mě malý volňásek nemusel trápit. Zhluboka se nadechnu a vcházím do hlavního loby nádražní budovy. Hlavní znamená dvě přepážky - obě zavřené.

Než se jedno uráčí otevřít, rozhlížím se kolem. Na pracovní den pusto prázdno, děti mají prázdniny, ale lidi snad jezdí do práce? Lehce pozvednu obočí, při pohledu na dva lízající se milence. Holka kolem třiceti pěti strká jazyk do krku klukovi, co vypadá na šestnáct. Tahle láska, kvetoucí mezi generacemi, zavání pedofilií. Jsou tak zabráni do perverzního žužlání, že úplně ignorují chrápajícího bezdomovce na lavičce vedle. Ano, v našem městě máme bezdomovce - jednoho bezdomovce. Zas taková metropole to není.

Rovnám si brýle a dešifruji tabuli s odjezdy.

"Ale no ták?" Koušu se do rtu a automaticky křížím paže přes prsa. Rychlík, co mě měl odvést, má dvacet minut zpoždění. V praxi to znamená minimálně půl hodinovou sekeru a to jsem chtěla dorazit dřív, abych se na ta muka psychicky připravila.

Více zničeně, než naštvaně, stojím před pokladnou. Neotvírá se. Ženská za ní sedí v křesle, cucá kafe, práci asi nemá v pracovní náplni. Nervózně klapu podrážkou o dlažbu. I když mi vlak neujede, její přístup mě prudí. Za služby se platí, jenže ty služby musí mít určitou kvalitu!

Křeslo se pozvolna otáčí a v něm sedí mladá dívka v uniformě drah. Zvedám obočí ještě výš. Skoro mi praská kůže na čele.

"Čauky." Zuzana pokládá hrnek a otevírá přepážku. Je to jedna z mých spolužaček, jež úspěšně odmaturovaly na první pokus, ne jako slečna silikony, a zároveň mé utrpení, má modla a obzvláště má nejlepší kamarádka. Vidět ji takhle v pracovním mě šokuje. Představy o práci po maturitě mám pesimistické, avšak mohou být mnohem depresivnější. Proč tady proboha sedíš?

"Ahoj, Zůzo. Tebe bych tady vážně nečekala. Neříkej, že ses vykašlala na tu sociologii?"

"Tohle… to je jen brigáda, než udělám zkoušky." Tón jejího hlasu nezní přesvědčivě. Zkoušky měla před dvěma týdny a vlastně se ani nepochlubila, jak dopadla. Už vím proč. Jestli nevypíší druhé kolo, bude rok hnít na tomhle místě, a kdo ví, jestli bude vůbec dál chtít studovat. No, aspoň je to lepší než kasa v supermarketu.

"Fakt? No dobře." Marně se snažím netvářit vylekaně. "Nevěděla jsem, že dráhy přijímají brigádníky. To ti sehnal brácha?"

"J-Jo." Petra klopí zrak a cynický úsměv potvrzuje mou hypotézu. "Tomáš mi to domluvil. Je to mnohem lepší, než ty nabídky z úřadu… práce."

"Jasný. Při tom kolik je dneska pracovních agentur, ti dohodí uklízení skladů, nebo tě pošlou sbírat odpadky, než seženou něco lepšího, což se nikdy nestane, protože to hned udají známým."

"Mmm. A co ty? Jedeš někam na výlet?"

"Možná. Pokud ten vlak někdy přijede." Vždycky když spěchám, vlaky vyhlásí stávku. Já se tam snad nedostanu včas! "Ráda bych se dostala na přijímačky ještě letos."

"Přímačky…" Místností duní další povzdech. "Tak to hodně štěstí- Teda, víš, jak to myslím. Ne, že bys ho potřebovala jako třeba já."

"Chcete tady pracovat, nebo se vykecávat a zdržovat záakzníky?" Z vedlejší kóje se valí ženská s padesáti dioptriemi. Jako by z oka vypadla naší matikářce. Ta byla též těsně přes důchodem a vydržet s ní hodinu ve třídě se nedalo téměř přežít. Letmo se ohlížím přes rameno. Nikdo. Pochopitelně, že tu nikdo nikoho nezdržuje. Mně vlak jede za tisíc let a krám jinak prázdnej. Jasný. Ty bachyni jde určitě o pouhou buzeraci a závidí Zuzce mládí. Sketa.

Nebude to první připomínka. Petra šponuje rty k zavrčení, ale nevydává ani hlásku. Kam se vypařila její asertivita? Vtíravě mě mrazí v zádech a tiše děkuju, že mohu pracovat ve svém vlastním podniku.

"Takže kam to bude? Do velkoměsta?"

Souhlasně přikývnu.

"Padesát dva." Z mašiny vyjíždí lístek a Zůza mi ho podává. "O víkendu někam půjdeme - potřebuju se opít."

"Je mi to jasný."

Venku vedle kolejí potkávám tu starou rašpli. Stojí pod cedulí nekouřit a pochopitelně kouří. To je ale morálka, neměla by dávat mladším generacím příklad? Ne. Musím ty zkoušky udělat, aby mě nepotkalo něco podobnýho. Teda pokud se tam dostanu. Čas na krychlových hodinách ubíhá rychlostí světla a vlak stále nikde.

Minuta po minutě plyne, já nervózně přešlapuju. Ještě mám dost času, šourám nohama a naivně se uklidňuju, což nefunguje, kož to dělám záměrně. Sakra. Kdybych dostala to auto, nemusela bych tu potit kůži. Jaká by to byla ironie, kdyby mi zpožděný vlak zmrvil život a já skončila na úřadu práce jako Zuzana. Do řitě, kde je ten zajebanej vlak?

Vlak přijíždí předčasně. Zpozdil se o pouhých dvacet osm minut. Se skřípáním brzd mi stoupá naděje na vysokoškolské vzdělání. Rychle běžím k prvním dveřím a je mi to prd platná. Jedna stará důchodkyně se sotva vleče a rozhodně chce nastoupit na opačné straně nádraží.

"To si ze mě děláš prdel."

"Však ty taky jednou zestárneš."

Ohlížím se po zdroji hlasu, je to Tomáš, Zuzanin brácha, co dělá průvodčího. V té uniformě vypadá přitažlivě než normálně. Nevěřila bych, že je to možné. Kolují takové zvěsti o policistech a vojácích, ale průvodčí? Přestávám z něj dýchat a musím se kousnout do rtu, abych se zase probudila.

"Ahoj, Tome," mumlám mezi zuby.

"To je mi ale náhoda. Už jsem se obával, že dneska nepotkám žádnou pěknou holku."

"Vždyť je teprve ráno. A vůbec, ty máš zakázaný mě svádět."

"Svádět?" Pobaveně se zasměje a vypne vypracovanou hruď. "To já nemám zapotřebí. Už jsi někdy měla sex ve vlaku?"

"Ne a nijak zvlášť to nechci měnit."

"Já dneska taky ne a rád bych to změnil."

"Můžeš to už odpískat? Spěchám."

Zatímco se s rukama v bok rozhlíží, prchám dovnitř. On patří mezi všechny ty hříčky přírody, co lusknou prsty a mají vás v posteli. Nebylo by na tom nic špatného, kdyby nespal s polovinou města a nepsal si každé jméno do deníku trofejí. Proč musí být ti nejpřitažlivější muži buď děvkaři, opilci nebo buzíci? To není fér.

"Takže?"

Trhnu sebou leknutím. Tohle přemyšlení by mě v divočině dávno zabilo.

"Mám zavolat Zuzaně? Moc dobře víš, že mám imunitu." Marně se vyhýbám jiskřícímu pohledu a očím přitažlivým jako neúprosné magnety.

"Prý je to dobrý na stres. Nebo ti s tím už snad někdo pomáhá?"

"Nech toho. To je, jako bych se tě já ptala, jestli ses náhodou neoženil. Oba známe odpověď."

"V čem je teda problém?"

"V tom, že označkuješ víc holek než jízdenek."

"Díky tomu ale mám obzvláště vybroušenou techniku. Divila by ses, co mě některé cizinky nenaučily… Tvoje ztráta, radil bych ti ale změnit vagón."

"No jo, třeba někdy jindy." Stejně mi to nedalo, abych se nepodívala na jeho odcházející zadek. Sex ve vlaku? To si někdo našel ideální práci. Vyspí se s holkou a ona musí bez odmlouvání vystoupit na další zastávce, čímž mu odpadá vyhazování z bytu.

V periferním vidění se něco mihne u předních sedadel. Honí se tam dvě děcka a hlasitě řvou. Jejich matka jim nevěnuje pozornost a spokojeně klepe nohou u módního časopisu. Vůbec se ratolesti nesnaží krotit, jako by v jejím vesmíru ten jekot neexistoval. Za skleněnými dveřmi se opírá chlap v montérkách a kýve na mě hlavou. V pohledu se mu odráží krutá pravda, že si raději postojí, než aby trpěl. Moudrá volba.

Marně šátrám v kabelce a hledám záchranu v podobě sluchátek od přehrávače. Nejsou tam. Nechala jsem je doma. Poraženě se nořím do opěrky a v naději, že vystoupí na další zastávce, se snažím schovat v myšlenkách při výhledu na mizející krajinu.

Po dvaceti minutách utrpení utíkám z vlaku. Tom stojí u opačného podchodu a z kapsy mu trčí pár krajkovaných kalhotek. Mohly to být moje kalhotky… Má racionální část vědomí mě chválí, ta pod sexuální abstinencí se smutně cuká. Na okamžik přehodnocuji své rozhodnutí o nevázaném sexu, ale to už se musím rozčilovat nad přijíždějícím autobusem. Ještě nemám ani lístek. Co nejrychleji házím mince do automatu se zažíváním důchodce. Mrcha je nechce žrát a plive po mě jako holka při prvním kouření.

Špatná gramáž? Si ze mě děláš prdel. Nezbývá mi, než zaplatit po korunách. Lístek konečně vyjíždí, ani nesbírám přebytečnou korunu a už si dávám přestávku před elektronickou tabulí, protože bus mizí v dáli.

"Pff," další jede za deset minut. Stále to stíhám, ale budu to mít taktak.

Kontroluji, zda někoho z přístojících neznám. Neznám. Z tašky vytahuji cigaretu a z ní dehet do plic. Škodí to zdraví, jenže zdraví je na nic, když spácháte sebevraždu kvůli mentálnímu kolapsu. Levá ruka se mi nervózně klepe, tak ji nechávám opřenou podél stehna a oťukávám prsty sukni.

"Ahoj," zdraví mě celkem pěknej blonďák, jehož přitažlivost záhy končí, "nemáš cígo?"

"Mám," ale nedám - to je správná odpověď. S odporem na jazyku ho sponzoruju, rozzlobená na něj i na sebe. Typický chování. Ani mi somrák nepoděkoval. Než mě napadne dát mu kázání, je už pryč, jakoby tady ani nebyl. Jen má odlehčená krabička dokazuje opak.

Cigareta doutná a doutná, až zhasne. MHD nikde. Teprve minutu po odjezdu přijíždí ze zatáčky. Můj postoj ke štěstí nejspíš naštval karmu, jinak to není možný. Soukám se dovnitř davem a cvakám si lístek. Třikrát. Ta pitomá mašina nemá inkoust. Musím přes celou chodbu ke druhé, ta už funguje.

Poslední volné místo. "Au!"

"Hergot!" Zdvořile do mě šťouchá stará bába, ať se jí klidím z cesty.

Nezbývá mi, než pokorně sledovat, jak mi zabírá flek a přestavovat si, že jí strhnu ten strakatej šátek z hlavy a škrtím ji do té doby, než zmodrá, stejně jako vystouplé žíly na jejích uhnětených prackách. Moc to nepomáhá.

Patnáct minut hypnotizování hodin nad řidičem a dvou rudých semaforů, než bus konečně zastavuje před univerzitou. Do začátku zkoušky mi zbývá pět minut. Jen najít učebnu, čehož se svým orientačním smyslem obávám.

Svižně našlapuju do prostorného vestibulu skrze automatizované dveře. Netroufám si sázet na náhodu a raději mířím k šatně s hromadou věšáků.

"Dobrý den," zvedám hlas, aby mě postarší paní slyšela.

Šatnářka nejprve nereaguje, soustředí se na solitér počítače, ale pak ke mně velice ochotně přichází. "Co chcete?"

"Mohla byste mi říct, kde je učebna A7?"

"Učebna A7? To nevidíte, že informace jsou naproti?" Podrážděně si rovná brýle na nose a čeká, až odejdu. Už z půli cesty vidím cedulku "přijdu za deset minut". Mlask, mlask. Rovná si zubní protézu jazykem. "Tc… tc… Dobrá, jděte támhletou chodbou a pak už podle značek na zdi."

"Díky." Aby ses za ty naše peníze z daní nepředřela - je to státní škola.

Dalším průchodem spěchám ke schodišti. Do zkoušky zbývají tři minuty…

"Áh!" instinktivně vyjeknu. Nemůžu se pořádně nadechnout, jak se mi lepí halenka k hrudníku a jak mě kouše mráz do špuntů. Šokovaně mrkám na prsa nasáklá vodou, která líně kape do kaluže mezi pdorážkama. Robotickým pohledem upírám oči ve smrtelné křeči na holku ve flekatých montérkách barev duhy.

"Soráč," omlouvá se černovláska s fialovýma melírama a za doprovodu chlípného úsměvu, vyrovnává poloprázdnej kýbl v rukavicích. "Tohle bylo o chlup."

"O chlup?!" Mozek se mi resetuje pod tíhou hysterického záchvatu.

"Nó, před chvílí jsem odnášela plechovky s barvou. Tohle je jen obarvená voda." Uculuje se a předloktím si otírá piercing v nose.

Kap. Kap. Kap. Rozpouštím se ve vlastním studu jako solný sloup v kyselině. Halenkou mi prosvítá podprsenka, lemována duhovým flekem. Systém naskakuje zpátky. Co… co s tím mám jako teďka dělat? Za dvě minuty začíná zkouška a já tam takhle nemůžu jít. Stojím, stojím a nechávám se žrát průvanem z okna. Nejraději bych to otočila a utekla domů.

"Sakra." Dýchám zhluboka a snažím se to ignorovat. Chceš skončit někde ve fastfoodu a smažit hranolky? Ne. Vždyť máš vlastní knihkupectví. Ne. Jen zoufalci se spokojí se střední školou, tak sebou koukej hnout, Nováková!

Se znatelným tikem v oku se k vlastnímu údivu dávám do pohybu. Učebna A7. Tak seš trošičku mokrá, no a co? Před učebnou dostávám další krizi. Třeba bych to mohla odložit, určitě budou druhý pokusy. Ve fastfoodu! S vypjetím svalů až v konečníku sahám na kliku. U katedry sedí šedivý učitel a popíjí kafe s nějakou mladou holkou. Vzhledově vypadá na dvacet tři, odhadem jí bude kolem třiceti - asi začínající učitelka.

Nikdo si mě nevšímá. Pár potenciálních spolužáků mou přítomnost letmo registruje, ale mají dost práce se svou vlastní nervozitou. Sebejistá část třídy je naštěstí na opačné straně učebny a to je dost daleko, aby si všimli, že ze mě teče.
Jakoby nic se rozhlížím a hledám bezpečné místo. Ideálně někde na kraji. Díky bohu, je tam jedno vepředu, tak se tam nenápadně přemisťuju. Na dva metry ten flek svítí jako halogenová lampa. Proč se musím vždycky ztrapnit? První den střední jsem pro změnu zaspala. Tohle je podstatně potupnější.

Sunu se na židli a hraju si na chameleona. Halence se to daří líp než mně. Zprava hlučí jakýsi chichot. Je to jen náhoda, nebuď paranoidní. A navíc, aspoň nemáš prostor se stresovat ze zkoušky… a už se stresuju i ze zkoušky. Dvojitá porce deprese pro tu zoufalou holčinu v první lavici.

"Dobrže. Už je celá hodina, takže to započneme," říká pedagog a podává kolegyni štos papírů. Zkouška nervů začíná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Em Em | Web | 2. prosince 2013 v 18:48 | Reagovat

Je to teda hodně dlouhé, ale přečetla jsem to a musím říct, že píšeš dobře, umíš zaujmout a to je důležité. ;)

2 Archaell Archaell | Web | 2. prosince 2013 v 18:57 | Reagovat

[1]: A to je jen polovina kapitoly. :)) Díky za pochvalu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama