Galaktický support - 3.část

6. srpna 2013 v 6:17 | Archaell |  Bílá knihovna

SKLADŠTĚ 07-21

Leonard si narovnal záda a sklopil hlavu, aby se psychicky připravil na očekávanou nepříjemnost v osudné místnosti. Pohybový senzor, na jeho vkus až moc brzy, zaregistroval přicházející pasažéry, vytvořil malou škvíru ve středu dveří, ta se postupně rozšířila v kruh, až nakonec pohltila celé rámování a vytvořila volný průchod.


Na druhé straně mohla být jakákoliv bestie. Ať už kastrál, nebo sirík, dokud se neodhodlá projít, je to jen Schrödingerova kočka. Třeba se děsí zbytečně a vyjde z toho skunk? Třeba bude ještě s láskou vzpomínat na myšlenku přítulného kastrála. Jedno však bylo jisté, nekompromisní Wofron ho popohnal přes práh.

Se zavřenýma očima a zatnutýma zubama pomaličku pootevřel víčka. Sotva uzřel obrys zvířete, hned je vytřeštil, až mu skoro vystřelily z důlků. U obřího sila na oves přešlapovala několikaset kilová hromada masa, plácající se oháňkou přes zadek.

"Kůň?! Ta hrozivá bestie je kůň?!"

"Konečně ti to docvaklo? Jedno z nejsmradlavějších stvoření v celý galaxii a ty máš tu čest se dusit jeho puchem!"

Leonard se tak rozchechtal, že ani nepostřehl mříže a spokojeně vlezl do připravené klece. Veškerá euforie pominula, když za ním zaklapnul zámek. V porovnání s celou, ve které ho drželi na Wofronu, to byl pěti hvězdičkový hotel, jenomže tady nebyla ani ta tvrdá postel. Všude samá sláma a další sláma a ještě větší hromada slámy a pak… a pak už nic.

Skutečně to nebylo nic extra, ale pokud si pořádně ustele, aby ho neštípala stébla do krku, tak by se na tom mělo dát spát. Strčil si jedno ze stébel mezi stoličky a unaveně se protáhnul. Jak tak mžoural a hledal nejlepší místo na šlofíka, tak si všimnul opřeného stojanu s klobouky hned vedle mříží. To mu připomnělo jeho starou buřinku, kterou mu zničili ti smradlavý chlupáči z Wofronu! Ledabyle ke stojanu přistoupil a po jednom klobouku se natáhnul. Cink. Obruče magnetických pout cinkly o kov.

"Hej! Můžeš mi to sundat?"

Wofron cynicky zakroutil hlavou a mávnul tlapou do prázdna.

"To znamená jo? Anebo ne?"

Jedinou odpovědí mu byla vzdalující se záda.

"Pan Drey dnes ještě nesnídal. Pokud můžete, omluvte jeho asociální chování."

"Nesnídal?" Leonardovi zakokrhal žaludek. "Tak to chápu. Já sám jsem ještě taky nesnídal - už dva tejdny."

"Mám vám něco přinést?"

Leonardovi panenky se rozsvítily jako vánoční stromeček.

"Můžeš mi sehnat hamburger?"

"Ale jistě, přejete si nějaké konkrétní maso, nebo preferujete sójovou náhražku?"

"Fuj tajbl!" Sděloval svůj nesouhlas, ale po bradě mu už tekly sliny. "Hovězí! Přines mi kus hovězího a dvojitou… ne! Trojitou porci!"

"Jak si přejete. Hned se vrátím."

Celý natěšený si ducnul na svou zadnici a usmál se na přežvykujícího koně. Tak on to je jen hodnej koník poník…

Podle Leonardovi pozornosti neuplynulo ani deset minut a už byla Zaira zpátky. Ve skutečnosti si na okamžik dáchnul, takže přesně netušil, kolik času jí to zabralo. Zhluboka se nadechnul a spokojeně zamlaskal. Vůně spáleného stejku se mu hnala do nosu a přes něj se ta nádherná chuť přenášela na chuťové pohárky. Protáhnul si kostrč a natěšeně natáhnul ruce.

"Tady je vaše snídaně." Zaira položila talíř s ještě doutnajícím hamburgerem na dřevěný sloupek koňské ohrady, jenž stál taktéž vedle mříží.

Cink. Cink. Cink.

"Pouta," usmál se a rozpačitě ukázal na své magnificentní náramky. "Můžeš mi to strčit dovnitř?"

"Jistě, že můžu."

"Díky."

Souhlasila, ale skutek utek. Pouze se uculovala a nehnula ani prstem.

Leonard začínal být netrpělivý. "Tak na co čekáš?"

"Aha. No to že můžu něco udělat, ještě neznamená, že to taky udělám."

"Nechceš mi tvrdit, že…" Podezíravě svraštil obočí.

"Haha." Tón jejího smíchu se mu vůbec nelíbil. "Nedá se nic dělat, překvapení je už venku."

"To ze mě děláš jen debila, nebo se mi snažíš naznačit, že máš sadistický sklony?"

"Mimo jiné a také mám mnoho záležitostí na práci. Když mě prosím omluvíte."

Leonard nasadil stejný výraz, jako když mu naposledy kradli vesmírnou loď a to přímo před nosem. "Co? Co?! Co?!! Kam si myslíš, že jdeš?! Hej! Ty zajebanej hermafrodite, vrať se!"

Dveře se zavřely. Kůň spokojeně zaržál. Leonard, držící se mříže, po něm vrhnul nenávistivý pohled. Takový, který může vykouzlit pouze hladová šelma při střetnutí s někým, kdo má jak plné břicho, tak i koryto žrádla. Následující pohled věnoval vybavení místnosti. Bylo v ní pár dalších klecí, fůry slámy, stojany s uzdami a vybavením, jedno silo na žrádlo, druhé na vodu a jinak už nic. Nikde ani sebemenší známka po videokamerách.

Původně plánoval svůj kouzelnický trik schovat na horší časy, ale s hladem nedokázal soupeřit. Měl žaludek jako kovářskou výheň. S jeho metabolismem jídlo trávil dřív, než ho strčil do úst, obrazně řečeno, a v posledních letech se to exponenciálně zhoršovalo. Bez dalšího otálení se tedy rozhodl vytáhnout eso z rukávu - respektive z dlaně.

Magnetická pouta se nazývala magnetická, pač magnetická byla. A magnet obecně, ať už aktivní, nebo pasivní, neutralizoval Leonardovi schopnosti. Naštěstí jich nabil až v období puberty, takže se dokázal obejít i bez nich. To také udělal, když ho vznětlivý Wofron mlátil. Mezitím co dostával nakládačku, a že z toho vyfasoval pěknou řádku modřin, se mu podařilo ukořistit klíče od pout.

Magnetický proud mezi náramky zhasl a pouta zařinčela o zem. Leonard si promnul zápěstí a okamžitě se vrhnul po hamburgeru, na který taktak dosáhnul. Vítězství! Ta sladko spálená chuť chutnala stejně dobře, jako voněla. Ještě před čtrnácti dny by nadával, že je to moc kořeněný, leč po salátové dietě se z rozkoše hovězí textury téměř rozbrečel blahem.

"Lizanderská kuchyně," šmakoval si a přikyvoval koníkovi. "Příště se musím nechat zabásnout na jejich planetě…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama