Neřestná mysl na svaté půdě

12. září 2012 v 19:19 | Archaell

Centrální zvon odbíjel poledne a skupinka mladých rytířů se právě chystala na svoje zasvěcení do Řádu templářů. Mezi nimi se nacházela i moje rudovlasá maličkost. Odjakživa bylo přijetí mezi slavné ochránce pořádku a bezpráví mým snem a nyní zbývalo již jen pár okamžiků do jeho naplnění. Jaký to blažený pocit, euforie, ale zároveň i trpké napětí. Hlavou se mi honila bouře všelijakých myšlenek a obav. Stačí malý detail a vše může rychle skončit. Třeba se na poslední chvíli rozmyslí, vyhodí mne ze síně a já budu nucena nastoupit na církevní školu. Kdo by se chtěl stát nějakou vygumovanou družkou boha?! Někdo možná ano, ale já mám vyšší cíle.


"Aikami de Reiforge." Pronesl vrchní hodnostář v nablýskané zbroji. Vypadá to, že hlavní program přijímání právě započal. To se někdo má, že je první v pořadí. Ostatní zde musí dále čekat v obavách a netrpělivě si kousat nehty - tedy pokud by to v ocelových rukavicích bylo možné.

"Aikami de Reiforge." Zopakoval rytíř a lehce překvapeně vyhlížel první novou ovečku ve stádu. Ta však nepřicházela. Někdo má docela drzost nechávat takové vážené bojovníky čekat. Co by se asi stalo, kdyby se daná osoba skutečně nedostavila? Je vůbec možné se nedostavit? Zmeškat takovou událost? Pochybuji. Taková věc jako přijetí do řádu se nedá odložit na nějaký další termín. Možná jen kdyby to byl jeden určitý příbuzný krále Edgara, ale tohle není ten případ.

"Aikami de Reiforge se nedostavila?" Vypadá to, že mé tušení se naplnilo. Nejenže mají drzost se nedostavit, ale ještě celý proces zdržují a kvůli nim se musím koupat v těchto pocitech o další úmorné vteřiny déle! Rozhodně bych ale nechtěla být v jejich kůži. Jedno menší zaspání a celý život v háji…

"Počkat!" Zaskočeně jsem vyprskla a rychle se vyškrábala z úklony na nohy. Tohle je sakra moje jméno! Z toho prudkého pohybu se mi zamotala hlava a jakoby to nestačilo, skrze pestré mozaikové malby mě štípalo ostré světlo do očí. Má mysl byla rychlejší než mé údy. Do dlouhého koberce se mi zapletla jedna podrážka a dílobylo dokonáno. Díky neopatrnému spěchu mě to uvedlo do stavu bez tíže a vzápětí rázně strhlo obličejem k zemi. "Au!" To je ostuda. Z vrchu schodiště musím vypadat jako rozpláclá žába…

Sálem se rozeznělo bouchání na dveře a lehce podrážděný hlas: "Slečno Reiforge jestli okamžitě nevstanete, tak máme v kuchyni dost volného místa. Ruka navíc se vždy hodí a nikdo dobrovolně nádobí mít nechce!"

Levá bota, pravá bota. Hmm. Tak támhle se mi poděl onen šál. Místnost pět krát čtyři metry. Více méně prázdná až na psací stůl a postel. Vypadá to, že jsem zpátky v pekle a ke všemu mě pěkně pálí čelo. Nevím, jestli mě více bolí zranění způsobené pádem z postele, nebo skutečnost, že sen byl jen sen a ne skutečnost.

"Pane bože!" Co jsem komu udělala, že to muselo dopadnout tak tragicky? A to nemyslím doslova.

"Doufám, že neslyším rouhání?!" Změnil svůj každodenní projev hlas za dveřmi. "Vůbec nemusíte spěchat, dneska to máte jisté. Až se vaše blahorodí rozhodne vzbudit, tak se hlaste u mě v kanceláři!"

A je to v řiti. No nic, teď už nemá smysl to hrotit. Jedním napřáhnutím paže jsem popadla polštář a zničeně ho stáhla dolů ke svému obličeji.

Možná je ten pravý čas vám vyprávět o dni, kdy jsem zcela přišla o iluze. Tedy o prvním okamžiku kdy jsem pochopila, že narodit se ve světě mužské nadvlády, znamená narodit se s jediným cílem - roztahovat nohy pro zachování lidského druhu. Abych to upřesnila, tak v mém případě neroztahovat nohy vůbec. Mým celoživotním posláním bude roztahovat nohy pouze a jen pro boha a jediná ocel, která kdy bude pokrývat mé tělo je pás cudnosti. Někdy si říkám, že pouliční šlapky to mají docela dobré zaměstnání, když už nic tak aspoň mají svá stehna pevně ve svých rukách.

To byl takový pěkný letní den a celý svět se smál, když učitel na škole pro mladší studenty vyřknul osudovou otázku: "Tak děti, kdo z vás by se chtěl stát templářem? Odpoledne k nám přijede jeden vážený zástupce řádu a udělá vám přednášku o jejich údělu. Každý kdo se chce zúčastnit ruku nahoru a ty šťastnější z vás si možná již ke konci týdne sebou odvede do výcvikového tábora."

Jak jsem již zmínila během svého snění, tak tohle byl můj sen. Proto jsem okamžitě mávala rukou jak postřelená koroptev křídlem.

"Ano, slečno Reiforge, hned se k vašim dotazům dostanu, jen co tady vyřídíme s chlapci jejich případnou účast." Odpověděl vyučující a kmitavě zapisoval jména všech zaujatých spolužáků. "Tak co pak máte na srdci?"

"Chtěla bych se taky stát templářem." Tuhle osudovou větu bych radši nikdy nevyslovila.

Učitel ke mně přišel, promnul mi rameno a z plného hrdla se zasmál. Jeho příklad následoval i zbytek volů ze stáda. "To je opravdu roztomilé, ale takové zaměstnání se nehodí pro něžné potvůrky, jako jste vy. Nicméně vás potěším."

"Takže se můžu účastnit?" Znáte ten pocit, kdy vám vysvitne naděje? Tak určitě víte, jak rychle vás osud znovu srazí do bahna.

"To bohužel není možné, ale současně k nám přijedou sestry z řádu a některým z vás bude umožněno se za naše budoucí templáře modlit v chrámě božím." Vyučující bez očekávání další reakce přešel zpátky ke katedře a zkontroloval seznam uchazečů.

To nebylo fér. Jak je možné, že jen kvůli kokotovi v kalhotách si někdo zaslouží speciální zacházení? Snad poprvé v životě mne přepadnul takový nával vzteku. Snažila jsem se ho spolknout, ale byl silnější než já. Jako staletí vyčkávající sopka jsem konečně vybuchla v dívčí křik spíše připomínající řev rozběsněného draka: "A k čemu mi bude modlení, až se říše ponoří do válečné pohotovosti a někdo mi bude před krkem mávat mečem?!"

Celá místnost utichla jak po úderu blesku. Všichni se na mě otočili a s otevřenými ústy valily oči. Dokonce i šokovaný učitel upustil namočený brk na zem a tázavě mě přejížděl zrakem: "Válečné pohotovosti? O čem to mluvíte, díky našim vojskům a již zmíněným templářům můžeme spokojeně žít v dobách neochvějného míru."

Takovou historkou by možná opil městské kluky a nevědomé slečinky, ale mne ne. K mému štěstí, nebo možná smůle, jsem byla dcera právě toho, koho jsem byla. Erwin de Reiforge zastával vysoké postavení v templářském řádu. Jen kdybych měla to správné pohlaví, už nyní bych máchala někde mečem a učila se střílet z kuše. Bohužel taková výsada byla dopřána pouze mým bratrům.

"Nepřátelská vojska na západě by s vámi určitě souhlasila. Aspoň by byl menší odpor a bylo by snadnější si naši zemi podmanit!" Otec si domů často vodil kolegy na diskuze u vína a tohle bylo téma jedné z posledních konverzací. Chatrná aliance s Berdunským královstvím se měla každým dnem rozpadnout a jen zázrak by tomu mohl zabránit. To byl asi i důvod proč se do řádu narychlo rozhodli přijímat více mladých mužů - respektive chlapců.

"To by stačilo. Mrzí mě to, ale budete mne muset doprovodit k řediteli." Zavrčel učitel a poté mě zbytek dopoledne ignoroval. Tohle byl vlastně můj první problém s autoritou vůbec. Doma jsem pak dostala pořádně vynadáno, ale ani ne tak kvůli škole, jako kvůli poslouchání za dveřmi otcovi pracovny. Kdyby se realita dostala mezi prosté občany, mohl by vypuknout chaos, a proto bylo lepší nepohodlné lidi, v tomhle případě mně, uklidit. Tím jsem byla odsouzená k životu na konci světa v osiřelém klášteře.

Asi po hodině povalování mně rozbolela od chladné podlahy záda, a tak jsem beze spěchu započala ranní rituály. Oblékla jsem si pohřební róbu, utáhla mašli kolem krku a zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle. Mít vlastní zrcadlo a ještě přes půl stěny, byl nevídaný luxus této díry. Dostala jsem ho od otce hned první Vánoce, protože se za své unáhlené rozhodnutí rozhodně styděl. Nejednou jsem měla nutkání svůj odraz rozmlátit, jenže střepy nosí smůlu a chodit se pokaždé česat do koupelny s ostatními ještě ne-jeptiškami bych rozhodně nechtěla.

Ulička smrti. Tak jsem cestu k vrchní sestře pojmenovala. Byla to depresivní procházka kamenným koridorem, zdobená obrazy předcházejících pastorů, božími podobiznami a malbami andělů. Jediný vtipný obraz byla freska kojící ženy, s plně vymalovaným poprsím, který mne vždy rozesmál. Taková necudná skica zdobící chrám boží mne imponovala. Tohle dílo zde jistě zanechal jeden z perverzních pastýřů předcházejících dob a nikoho nenapadlo ho posléze sundat. Taky kdo by si všímal takových jinak nudných stěn?

Skrze škvíru mezi otevřenými dveřmi byla vidět vrchní sestra a v křesle před ní seděla silueta nějakého muže v zajímavé róbě. Na kněžské roucho to bylo moc vyzývavé, ale přesto bylo jasné, že se nejspíš jedná o duchovního. Podle určitého tušení jsem došla k závěru, že muž bude asi sloužit mezi templáři. Tomu i nasvědčovala pochva s mečem na jeho zádech.

"To je od vás velmi šlechetné, vážit takovou dálku z hlavní centrály řádu až sem." Řekla pochlebovačně vrchní sestra Beatris a nalila hostovi šálek čaje. Vždycky když přijela nějaká vážená návštěva, tak se mohla přetrhnout. Ve světě plném korupce peníze hýbaly světem a taková náhodná setkání znamenala nějaký ten dar pro farnost, nebo potřebné páky pro podporu ze státní kasy. "Také bych ráda cestovala, ale sotva jsem schopna udržet tuto instituci naživu. Na nějaké výpravy nemám čas ani prostředky."

Muž se opatrně napil a její přívětivost oplatil úsměvem: "Věřím, že tak schopná osobnost jako vy by jistě na nějakém hezčím místě dokázala spoustu velkých skutků."

"Vy mi lichotíte, ale je pravda, že už dlouhá léta žádám o přeložení někam na lepší místo… ehm, někam kde bych byla více užitečná bohu a vlasti." V hlase vrchní sestry byl znát vtíravě naléhaví tón, kterým se vždy snažila přesvědčit pocestné shora, aby jí uspíšili přesun. Jak mohli dopustit, aby taková osoba vyučovala budoucí generace?!

"Vypadá to, že nám přibyl další účastník konverzace." Řekl muž a podíval se mi zpříma do očí, skrze odraz ve zrcadla dubové skříně. Lehce jsem sebou škubla. Ironie. Teď jistě dostanu vynadáno za šmírování, které mě měl zdejší pobyt odnaučit. Nemělo smysl se dále schovávat, a tak jsem dodatečně zaťukala a vešla dovnitř.

"Á, slečna Reifroge konečně našla čas ve svém nabitém programu." Tak a teď bude zmije zkoušet vody, jestli se návštěvník přidá k mému šikanování. Pokud ano, tak mě čeká spousta popraskaných nervů a vtipů na téma mladistvé nerozvážnosti.

"Dobrý den." Slušně jsem pozdravila a zavřela za sebou dveře. "Chtěla jste se mnou mluvit?"

"Ano to jsem skutečně chtěla. Před několika hodinami." Důrazně zvýraznila moje opoždění a několika sinými údery o hrnek zamíchala šálek čaje. "Ráda bych vám představila Sira a především biskupa Arwena Redwinda, který se k nám ráčil takovou dlouho cestu, aby poctil naše síně svou přítomností a svými vzdělanými zkušenostmi."

"Ale to je maličkost. Spíš já bych vám měl být vděčný, že jste mi tak rychle poskytla přístřeší ve vašem chrámu božím." Mávnul rukou Sir Redwind a povstal z křesla. Bez otálení se uklonil, čapnul mou volně visící dlaň a hbitě ji poslintal. "Byl bych moc rád, kdyby mne zde slečna mohla ukázat, jak zde příkladně hospodaříte."

"Ale jistě. Určitě máte spoustu slov na srdce, které chcete s dcerou vašeho přítele probrat." S dcerou přítele? Ajéje. "Původně jsem pro slečnu Reiforge měla připravený jiný důležitý úkol, ale cesty boží jsou nevyzpytatelné, a tak vám bude zcela k dispozici. Moc ji ale nenamáhejte, dnes večer bude skládat slib a konečně ji odešleme za studiem do jiného panství."

"Můžu menší technickou otázku?" Nesměle jsem se zeptala, přesto že další očekávanou akcí měl být tichý odchod v doprovodu noční můry z otcova písečku.

Vrchní sestra chvilku kroutila krkem jako, že mě neslyšela, ale pak se přemohla: "Ano, slečno - Reiforge?"

"Nemůžu radši mýt to nádobí?" To by byl mnohem lehčí trest, než dělat průvodcem poslům satanovým.

"Ne." Mrše došlo, že se mi do toho asi moc nechce a spokojeně se mi vysmála. Konverzace skončila.

Šli jsme tiše chodbou k hlavnímu oltáři a až nyní jsem si uvědomila, že muž je na roli biskupa poněkud mladšího věku. Můj otec by se zdaleka nepřátelil s tak mladým kuřetem, možná jen symbolicky, tohle spíš vypadalo na jeho poskoka, kterému pomohl trochu rychleji postoupit v řadách řádu ze známosti.

Trochu nervózně jsem si žmoulala sukni a přemýšlela jak se vyjádřit co nejslušněji: "Takže, co takovej vrabčák od mého drahého otce pěje v těchto končinách?!" Tohle nebyl ten nejlepší začátek rozhovoru, který jsem si plánovala.
"Vrabčák? Haha." Zasmál se biskup Redwind a poplácal mne po rameni.

Okamžitě jsem ho odstrčila a popošla k fruhému okraji chodby. "No můj otec si většinou vybírá více prošedlé přátele."

Biskup se podrbal ve vlasech a naklonil se k oknu. "Támhle to vypadá jako pěkné místo. Můžeme se podívat do sadu?"

"Když chcete." Tohle bylo utrpení v každém případě. Čerství vzduch to mohl jen odlehčit.

Bez dlouhého otálení si biskup sedl do stínu jednoho stromu a udělal si pohodlí. Na církevního hodnostáře vypadal poněkud líně… i když takoví byly všichni, tak většina z nich se to snažila aspoň skrývat. Zřetelně nezastával svou pozici dost dlouho na to, aby se to naučil.

"Popravdě tady jsem speciálně kvůli vám. Trochu jsem, ale zastínil pravdu. Neposlal mě sem váš otec, ale váš bratr Neal."

"Neal?" Tohle pro mě byla hodně překvapivá zpráva. Nyní mi již bylo jasné, proč mi biskup, tak úplně neseděl. "Přiznávám, že to se mi docela ulevilo, ale proč by vás sem posílal právě můj bratr? A navíc to načasování je dost zvláštní."

"Vím, že dnes večer máte skládat slib věrnosti bohu." Taky, aby ne když pečlivá Beatris vše vyžvaní. "Chci říct, že jsem to věděl dřív, než jsem se vůbec vydal na cestu.

Hluboce jsem polkla a snažila se v nic nedoufat: "Chcete snad naznačit, že zde jste jen kvůli tomu?"

Redwind se položil do trávy a podíval se do koruny stromu: "No, ne tak docela, ale když se to tak vezme. Můžu zařídit, aby ke skládání slibu nedošlo."

"Vážně?!" A nyní jsem již propadla celé té vratké hře na naději. "Co proto musím udělat?"

"No, při slibu věrnosti je důležitá jediná věc." Řekl Redwind a strčil si do úst stéblo trávy.

"Jediná věc? Jaká?" Tohle mne nenapadlo, že by skutečně existoval způsob, jak se obřadu vyhnout?

"Dívka musí být panna. Takže když se semnou vyspíš, jestli vám můžu tykat, tak nebudeš moct být jeptiška dalších pár let, které každá necudná žena musí odsloužit, aby jí bylo odpuštěno."

"Cože?! To mi snad navrhuješ soulož?!" Nevím, co mě vytočilo víc, jestli samotná nabídka, nebo fakt, že se stačí s někým vyspat a budu na pár let v klídku - pokud tedy neotěhotním, což by mě naopak odsoudilo na doživotí.

"Já nic nenavrhuji, pouze říkám, jaké máš možnosti." Přesto, že se snažil znít nad věcí, bylo jasné, že po mě jen chce roztáhnout nohy, aby se trochu smočil. Nicméně v jeho slovech byla skutečně možnost, jak se na chvíli dostat z této potápějící se lodi.

"Počkej! Nech mě to promyslet." Tohle nebylo jednoduché rozhodnutí, přeci jen panenství neroste na stromech. "Aby to fungovalo, tak by to muselo nejdřív vyjít najevo. To se kvůli mně necháš vyhodit z církve?"

Arwen se zasmál: "Vůči mužům a především sloužícím u templářů jsou pravidla poněkud liberálnější. Ovšem je pravda, že poté mne asi bude tvůj otec chtít nechat vykastrovat… čehož už nejsem takovým zastáncem." Ta myšlenka musela být obzvláště bolestivá, protože se celý zachvěl.

Neměla jsem co ztratit, tedy měla jsem právě teď ztratit to nejdůležitější, co jsem kdy měla. Osvobození každého národa, nebo i bytosti, si vždy vyžaduje vysoké oběti. Svoboda za to holt stojí. Nedá se nic dělat. Jen doufám, že to není špatné rozhodnutí. Po krátkém nervózním přešlapování jsem si rozepla šaty a poddajně je shodila do hlíny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naruto-vs-sasuke naruto-vs-sasuke | Web | 12. září 2012 v 23:36 | Reagovat

tak to je taky tanček :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama