Dračí střepy

2. července 2012 v 22:29 | Archaell |  Witchhunter Ronald
Loď si majestátně brázdila cestu skrze vlny a její nový kapitán kontroloval obzor. Na moři je potřeba dávat velký pozor, protože nejedna posádka zahynula po útoku strašlivých příšer, anebo se staly obětmi chladnokrevných ledovců. Tento kapitán se však plavil na děravých neckách a plavidlo se samovolně nechávalo unášet říčním proudem. Přesto si však cestu patřičně vychutnával.


Spálená zápěstí od provazů Ronalda pěkně štípaly. Částečně si to způsobil sám. Nejednou vyprávěl příběh o tom, jak jednoduše se z pout vyvlíknul a pak pochytal hledané bandity. Když to však zkusil ve skutečnosti, tak si pouze rozedřel kůži. Ještě že ho ta holka rozvázala. Oslepen ostrým světlem vyšel z podpalubí a ohlédl se po palubě. Krysák i gorily byli skutečně pryč. Musel ho zachránit ten problém s trupem.

Bezstarostná Aria se hyperaktivně otáčela kolem menšího stěžně a chameleon se jí sotva držel za vlasy: "Když… budeš… chtít… tak se… můžeš… přidat… k mojí… posádce."

"Přidat se k pirátům?" Ronald vyšel schody nad kabinu a vzhlédl k nebi.

Dívka se domotala, ale z náhlého zastavení ztratila rovnováhu a rozplácla se o palubu. "Éééh. Pirátům je jedno jestli si posel boží, nebo vraždíš poníky. Myslím si, že tohle je pro tebe jedinečná šance."

Pravda, je na něj vypsaná odměna. Kvůli takové sumě ho asi nikdo mimo Midheim hledat nebude, ale kdyby se čirou náhodou připletl do cesty nějakému znuděnému lovci odměn, tak ten by mohl jeden šíp obětovat. Pokud bude ale na moři a ještě k tomu chráněn po zuby ozbrojenými piráty, tak bude moct spát mnohem lépe. Tahle varianta skutečně nezněla špatně.

"Hej, kapitáne." Okřikl ji a překřížil paže. "Kolik pirátů má vaše posádka?"

Dívka před sebe natáhla prsty a začala počítat. Vypadalo to, že jich bude docela dost. Pak ale jen vycenila svůj chrup a odpověděla: "Dva."

Dva?! To jí to trvalo tak dlouho spočítat? Dokážou vůbec tři lidi řídit loď? Tahle nabídka už vůbec nezněla tak výhodně. "Takže tvoji partneři čekají na vaší lodi?"

"Partneři?" Příď zahrnula spousta otazníků. "Dva včetně mě. Můj partner, Zigi, mi sedí na hlavě."

Takže posádku tvoří retardovaná holka a směšná ještěrka. Ronald pevně zavřel oční víčka: "Asi toho budu litovat, ale jak může jeden člověk operovat celou loď sám?"

"Takhle." Řekla Aria a otočila prudce kormidlem. Loď škrtla o mělké dno, ale pak se naštěstí vrátila do středu řeky.

"Takže ty nemáš žádnou pirátskou loď." Tohle je až moc patetický. Ronald se chytil za čelo a sdělil jí krutou pravdu, kterou zaslechl od svých únosců. "Nechci ti kazit zábavu, ale tahle loď se potápí."

"Jak potápí?" Zbystřila Aria a snažila se najít díru v palubě.

"Doslova." Ronald poklepal na zábradlí a pozvedl obočí. "Tyhle necky maj v trupu díru, nebo nějakou obdobnou závadu. Stále se ještě pohybujeme kupředu, takže bych to odhadoval na nějaký prasklý prkno, který z poslední vůle drží pohromadě."

Náhle si Ronald připadal, jak kdyby dítěti vzal lízátko. Aria něžně objala kormidlo a hlasitě se rozbrečela: "To mi nemůžeš udělat! Tolik jsme toho spolu prožily!"

"Vždyť si ji ukradla teprve dneska!" Nechal se Ronald unést emocemi. "Každopádně, otázka není, jestli se potopí, ale kdy se potopí. S trochou dobrého větru, by snad mohla vydržet aspoň do večera."

Tohle nebyla nejradostnější zpráva, ale aspoň se dostane trochu dál od domova. Ronald zahlédl roh skřípnuté mapy v napevno přibyté skřínce. Opatrně ji roztáhl a našel na ní Midheim. Severní podnebí by mu určitě nedělalo dobře, takže by stejně cestoval na jih. Po téhle řece to je dva a půl dne cesty k dalšímu městu s přístavem. Jestli loď vydrží, tak se k němu dostanou o den blíž. Jenže pěšky to bude trvat mnohem déle. Odtud by bylo možná lepší jít na západ.

"Jak si se vůbec dostala tak daleko od moře?"

Aria nevěděla co na to říct. Párkrát zašoupala nohou a pak pochlebovačně vykřikla: "V bedně od pomerančů!"

"V bedně od pomerančů?"

Po několika těžko uvěřitelných větách mu Aria své dobrodružství vysvětlila. Zmínila se i o měsíčním kamenu a jak kvůli tomu prospala celou věčnost. Kdyby mu neukázala blýskavý medailon, tak by jí dal metál za vyprávění historek. Dokonce i vedle jeho hrdinných nesmyslů tohle vypadalo legendárně.

"Teď když jsme ve stejné posádce," Ronald si nevzpomínal, že by jí něco odkýval, "tak bys mi mohl říct taky něco o sobě. Máš nějaký speciální talent?"

Speciální talent? Co by chtěla slyšet? Jak tráví čas vysedáváním po hospodách a balí tam holky na nesmyslný povídačky? Když tak o tom přemýšlel, tak byl v podstatě k budižkničemu. Jelikož jeho bratr vedl rodinný podnik a obchody se dařily více než dobře, tak on sám nemusel vůbec nic dělat. Holku sice nepotřeboval nijak uchvátit, ale nechtěl vypadat tak neschopně.

Dlouholeté zkušenosti mu napjali svaly a zaujal vítěznou pózu: "Já jsem lovec čarodějnic. Když je potřeba zabít nějakou krvelačnou bestii, nebo zachránit svět před apokalypsou oživlých mrtvol, tak já jsem ten správný člověk."

Tohle byla jeho úvodní řeč, kterou začínal všechny příběhy. Arie i Zigimu se roztáhly zornice úžasem. "To znamená, že kdybychom potkali loď duchů, nebo poklad chránila armáda kostlivců, tak je dokážeš skolit?"

Ronald se usmál a naklonil obličej, aby mu stín dodal mystičtější nádech: "Samozřejmě. Jednou jsem dokonce bojoval se samotným vládcem moří. Vypadal jako tříhlavý drak, ale byla to mořská příšera. Jednu hlavu jsem usekl, dvě zaujaly její místo. Pro většinu námořníku by to byla smrtelná situace, ale pro mě ne. Nejprve jsem si prosekal cestu skrze její čelisti a pak ji přímo tímhle mečem probodnul."

"To je nějaký magický meč?" Ukázala Aria na rukojeť trčící se zpoza jeho zad.

Meč byl sice rozbitý, ale k tomu měl připravenou taky jednu výmluvu. Pevně ho sevřel mezi prsty a vytáhl z pochvy zašité v kabátu. Cvičně s ním máchnul a několikrát ho protočil v ruce: "To je Dragonslayer. Kován v ohni tisíce přemožených draků, nese nejostřejší ostří na světě. Dostal jsem ho za záchranu krále před temným mágem Zyroxem."

"Neměl by takový meč být téměř nezničitelný?" Dívka vznesla přesně tu otázku, která mu nejednou zkazila rande. Dokud meč nechal schovaný, tak to fungovalo dobře, ale jakmile ho tasil, vznikala určitá podezření.

Hledíc na vlastní odraz v lesklém zbytku čepele, Ronald vyložil další eso z rukávu: "To jen ukazuje, jak moc silný byl protivník, který mi ho zlomil."

Aria hlasitě polkla: "Horší jak vládce moří?"

"Mnohem horší. Byl to král upírů. Nejen že měl velkou sílu, ale ovládal i silná kouzla a jeho tisícileté zkušenosti z něho dělali nejnebezpečnější bytost všech dob. Dokonce se říká, že stál u samého zrodu magických stvoření, dlouho před tím než se vůbec narodil první drak."

Konec plavby nastal rychleji, než by si kdokoliv přál. Paluba lodi se nejprve srovnala s vodní hladinou a hned potom ponořila několik centimetrů pod ni. Drsné dno se přiblížilo k trupu. Bylo cítit broušení o větší kameny a lámání dřeva. Ještě několikrát silou proudu a větru poskočili, ale pak už se zasekli na místě. Tenhle vrak už nikam jinam nedopluje.

Aria přelezla zábradlí nad kabinou a skočila dolů. Kupodivu stála na mělčině. Opatrně došla k břehu a po hliněném terénu vylezla nahoru. Ronald ji následoval. Seskočil přesně do stejného místa jako ona, ale bez varování se potopil stejně jako loď.

Překvapeně vystrčil hlavu a z vody a zhluboka se nadechl.: "Vždyť tady je aspoň metr a půl hloubka!"

"Vždyť tam je mělčina." Odporovala Aria. Ronald sáhnul o kus vedle a skutečně tam byla mělčina. Celý mokrý se tedy vyškrábal na nohy. Bylo to hodně zvláštní. To místo je skoro ve středu řeky. Aria se otočila k lesu a najednou se chlapec opět propadnul jako kotva. Znovu zmizel pod hladinou.

Šokovaně vyprsknul vdechnutou močůvku a doplaval ke břehu: "Co to mělo znamenat? V jednu chvíli tam je pevná zem a druhou jsem se skoro utopil!" Nevěřícně si sundal kabát a silou ho vyždímal.

Aria pokrčila ramena, sklouzla zpátky k břehu a udělala stejným směrem několik kroků. Jako by chodila po ledu. Doslova pod sebou měla plovoucí podlahu. S touhle řekou není něco v pořádku. Ronald šel za ní, ale ihned se po koleno ponořil do bahna. Přeci zde musí být nějaké logické vysvětlení?

"Zkus vyskočit a prudce dupnout." Aria tedy vyskočil a vší silou udeřila o hladinu. Nyní se už několik centimetrů ponořila, ale okamžitě se jako kus želé srovnala do vodorovné polohy. "Takhle se voda normálně nechová!"

Aria si podřepla a nabrala trochu vody mezi prsty. Přesto že je neměla pevně sevřené, tak ani kapka nespadla zpátky dolů. Několikrát si ji přelila z ruky do ruky a pak dlaně obrátila vzhůru nohama. Kapalina se jí držela jako přilepená. "To musí být ten měsíční kámen."

"Měsíční kámen?" Ronald se podíval na medailon a vzpomněl si na její příběh. To nebylo možné. Nechtěl tomu uvěřit, ale když se dívce voda samovolně plazila jako had kolem paží, tak jeho přesvědčení prasklo jako bublina. Jediné vysvětlení byly skutečně ty povídačky o magické moci kamenů.

"Podívej Zigi." Dívka si lehla na hladinu a jako leknín se nechala unášet po proudu. "Už nepotřebujeme loď, já jsem loď! Hahaha."

Ronald se protáhnul a vyndal z kapsy námořní kompas. Pokud ta mapa byla dostatečně přesná, tak několik kilometrů na západ leží menší město. Tam by mohl přenocovat. Asi to nebude žádná sláva, ale lepší než spát v divočině. Kdo ví, jaké bestie zde přebývají, hady počínaje, hladovými medvědy konče a nedej bože aby nějaký jeho příběh o strašivých lesních stvůrách byl pravda. Aspoň, že má to pometlo konečně z krku.

S plnou polní se tedy vydal vstříc neznámému lesu. Až nyní ho napadlo probrat si obsah své brašny. K jídlu tam bylo nějaké sušené maso, chleba a kus sýra. Mezi cestovními potřebami rozkládací mapa, menší kompas na řemínku, skoro stejně velká deka pro chladné noci a šroubovací čutora na pití. Ta mu přišla vhod, potřeboval se zbavit pachuti žumpy, v které plaval. Po několika žíznivých locích si uvědomil, že v ní není voda, ale víno. Nebylo by moudré se opít. Mohl by usnout před dosažením teplé postele a dopadnout špatně. Rozumně ji opět zašrouboval a vrátil k ostatním věcem.

Úplně ve spod se nacházel provázek s háčkem. Celý prut by se dovnitř nevešel, ale na chytání menších ryb k večeři by to mělo stačit. O klacky a delší větve se už postará příroda. Ani s penězi nebude mít problém. Tři plné váčky. Pro jistotu si jeden vytáhl a párkrát si s ním hodil. Podezřele z něj však nevycházelo žádné cinkání. Jestli to byl vtip, tak se Lokimu moc nepovedl.

Pevně váček sevřel a zformoval. Na ohmat mu to připadalo jako mouka. Určitě bude mít čas péct chleba! No vlastně to není úplně nemožné. Když postaví u ohniště menší pec z kamenů, možná by se mu to podařilo. Rozvázal tedy šňůrky a trochu si odsypal. Tohle musel být vtip ve vtipu. Mouka byla celá špinavá a smrděla zvláštním odérem. Až obsah druhého mu napověděl, oč jde.

Pro změnu vak už konečně cinkal, ale opět v něm zlaťáky nebyly. Místo nich byl plný malými kuličkami z několika různých slitin a barev. S podobnými si hrál na dvorku, když byl malej kluk, ale tomuhle účelu nesloužily. V očekávání ponořil dlaň pod kabát a vyndal jednu ze svých rekvizit. Byla to stříbrná střelná zbraň. Nevěděl sice, jak funguje, ale podle Lokiho vysvětlení to je zmenšená verze kuše. Nestřílí však šípy, nýbrž právě ony kuličky. Cvičně jednu zasunul dovnitř a dokonale pasovala.

Tyhle dvě zbraně měl u sebe odjakživa, ale opět je používal jen na balení holek. Nyní měl dobrou příležitost vyzkoušet, jak to funguje. Tři metry vpravo, zvláštní červená houba. Určitě je jedovatá, takže žádná škoda. Natáhnul paži co možná nejdále, zamířil správným směrem a stiskl spoušť. Cvak! Žádný výstřel. Kulička líně projela skrze hlaveň a spadla do trávy. Něco tomu chybí. Kuše i luky střílí, protože se natahují díky tětivě. Musí tu bít podobný mechanizmus.

Pečlivě si Ronald prohlížel zbraň a hledal jakoukoliv pohyblivou součástku. Bylo to vůbec poprvé, co se na ně pořádně díval. Většinou s nimi jen máchal vzduchem a vyprávěl, jak z nich létají magické střely. Leč v realitě to fungovalo určitě bez použití kouzel. Kovová přepážka se náhle vysunula, ale okamžitě se vrátila do původní polohy. Páchla úplně stejně jako onen prášek. Logickou dedukcí tedy nasypal prach do komory a zkusil znovu vystřelit.

Opět nic. Tahle skládačka byla na něj asi moc složitá. Neopatrně se podrbal zbraní na čele a všiml si druhé přepážky. Tentokrát ze strany. Byla akorát veliká, aby se do ní kulička vešla. Zasunul ji tedy dovnitř a namířil k zemi. Nyní se z hlavně už nevykutálela. Ronald přemýšlel, co tomu ještě chybí a omylem si protáhnul prst na spoušti. Ozvala se hlasitá rána.

Mech a kapradiny se ponořily do hustého kouře. Vyděšen nenadálou reakcí se chlapec snažil najít své nohy. Viditelnost se vyjasnila a pouhý centimetr od pravé boty byla v hlíně zaražená ještě horká střela. Prostřelená noha, by mu cestování hodně zkomplikovala. Když už věděl, jak to funguje, zasunul zbraň zpět do pouzdra a pro jistotu ji nenabíjel. Toto rodinný dědictví bylo pěkně nebezpečný vynález, ale poskytovalo lepší ochranu než rukojeť Dragonslayeru.

Zpívání ptactva po posledním výstřelu utichlo. Hlasitá ozvěna se určitě nesla několik mil a zdejší zvířata pěkně vyděsila. Na moment bylo slyšet pouze šumění listí. Ronaldovi ticho nevadilo, ale měl z toho špatný pocit. Připomínalo mu to klid před bouří a bohužel měl pravdu. Z jihu se ozval jiný zpěv, ten již nevábil partnery k páření, ale byla to hudba lovu. Hladové vití vlků.

Hraní si se zbraní nebyl asi nejlepší nápad. Zvířata si určitě všimla, odkud zvuk přicházel a podle směru větru ho mohla cítit. Nebylo jasné, jak moc mají dobrý čich a jak jsou daleko, ale věděl že pokud se přiblíží dostatečně blízko k cestě kudy procházel, tak ho bezesporu najdou. Zdravotní procházka se rázem změnila v adrenalinem naplněné dobrodružství.

Paranoia naplnila jeho mysl. Každá prasklá větvička, nebo probíhající zajíc trávou se měnili v krvelačné bestie s ostrými tesáky. Nechat se roztrhat smečkou divokých psů nebyla ta nejpříjemnější smrt. Ronaldovi bylo jasné, že zbytečně přehání, ale každých několik metrů si vytipoval strom, na který by mohl v případě nouze vylézt. Do bezpečí obydleného území to byla ještě pěkná dálka a přihodit se mohla spousta věcí.

Stále to nepříjemné ticho. Čekal by, že se ptáci znovu rozeznějí, jakmile se uklidní, ale nikoliv. Zvířata jsou od přírody citlivá na nebezpečí a pokud se ještě nevrátila, tak nebezpečí stále trvalo. Co když to vití mělo zcela jiné poselství? Poslední varování před příchodem mnohem hrozivějšího nepřítele. Možná že se na dohled prochází podrážděná medvědice s potěrem a jakmile zavětří lidské maso, tak se na něho vrhne. Ronald ani nechtěl pomyslet na to, zda by byly rozdrcené kosti chodícím obrem příjemnější než vytahané vnitřnosti ostrými čelistmi psovitých šelem.

Něco na něho zírá. Byl si tím zcela jistý. Jakmile se ohlédne přes rameno, okamžitě to po něm vyskočí a nelítostně ho to sežere. Dostal strach se pohnout a bez jediné hlásky zůstal stát na místě. Nesmí navázat oční kontakt, jinak to zaútočí. Jenže jestli tomu dá moc času, tak ho to napadne stejně. A co když to je vůbec jen halucinace a akorát svým pronásledovatelům dává příležitost ho najít. Počkat od kdy si je jistý, že má vůbec pronásledovatele. Lidská představivost je nejděsivější nepřítel vůbec.

"Strach má velké oči, haha." Uklidněně se otočil a koutkem oka zaznamenal skutečný obrys něčeho živého. Následoval rychlý šok. Ani nestihl zjistit co to je, ale v každém případě to vrčelo a vyskočilo to po něm. Podle síly nárazu to byl nejspíš vlk. Ostré čelisti se mu zahryzly do ramene a nedobrovolně ho strhly k zemi. Ke vší smůle, nebo všemu štěstí sklouznul vstříc prudké propadlině a nabírajíc rychlost, se kutálel z kopce dolů. Teď si ještě zlomí páteř a stvůra si ho vychutná jako hovězí flákotu bez odporu.

Stále ještě žije. Kromě odřenin byl v pořádku. Po zvířeti ani vidu, ani slechu. Muselo zůstat nahoře a nyní hledá cestu dolů, nebo se na něj vykašlalo. Zničeně se vyškrábal na nohy, aby zjistil, že půda pod nimi není vůbec stabilní. Listí a foukání větru musely za léta vytvořit přírodní past, která se nyní aktivovala. Jako by stál na síti bez řádného zakotvení, rychle se ponořil pod zeminu a po zadku sjel do jejího nitra.

Přibilo pár odřenin a měl problémy s dýcháním, ale to způsoboval zatuchlý vzduch. Nebyl zcela ve tmě. Z otvoru, který prorazil svým pádem, se k němu dostávalo pár slunečních paprsků. Hned co si zvykl na husté šero, rozeznal, že se nachází v nějakém tunelu. Viděl pouze několik kroků kupředu, ale podle šplouchání vody usoudil, že na něj navazuje jeskyně. Teplota zde byla také podstatně nižší.

Nejdříve se pokusil vylézt zpět, ale to se ukázalo jako nemožné. Nezbývalo mu, než to risknout a zkusit najít východ směrem k onomu kapání vody. Hra na slepou bábu, ale ve stísněném prostoru, kde každou chvíli narážíte o kořeny stromů a brkáte přes ostré kamení. Znovu ho obklopil strach. Co když je to sídlo zla, nebo medvědí doupě? To asi ne, ale může tady být další jáma a tentokrát vedoucí až do středu země. Takový pád by nepřežil. Anebo ano, ale zůstal by chromí ležet několik dní bez pohnutí než by ho sežrali červy. Pokud by dřív nepošel hladem a žízní.

Možná přeci jen měl jít s Ariou na jih. Podél řeky by vždycky mohl skočit do jejího koryta a schovat se před divokou zvěří. Teď už bylo pozdě litovat svého rozhodnutí. Jediná jeho naděje, byla nějakým zázrakem nalézt konec temnoty a vrátit se na čerstvý vzduch. Ovšem málo, která jeskyně měla jen jednu rovnou cestu k východu. Většinou to byly spletité labyrinty a v nich pasáčkové svoje ztracené ovečky už nikdy nenašli. To přesně byl Ronald. Ztracená ovce. Kdyby aspoň měl křesadlo a louč.

Vůlí boží, nebo nějaké jiné nadpřirozené bytosti se chodba skutečně rozsvítila. Staré zchátralé pochodně na shnilých opěrných příčkách se jedna po druhé samovznítily. Od jedné dokonce chytnulo mechem porostlé prkno. Bylo dobré vidět na cestu, ale v onom místě se hroutila dolů půda a komora se octla na pokraji zasypání. Rychlým krokem Ronald požár obešel a za několik vteřin se průchod doopravdy uzavřel.

Celá tahle situace zaváněla problémy. Jako by ho něco postrkovalo kupředu a on slepě následoval loutkařovi příkazy. Opět se asi hlásila paranoia. Jediná cesta vedla kupředu, takže by jinam z vlastního rozhodnutí ani jít nemohl. Hliněnou podzemní pasáž brzy vystřídal rozsáhlý jeskynní prostor. Ze stropu vysely rampouchy a byly zdrojem onoho šplouchání. Každou chvíli se nějaká kapka uvolnila a přepadla do menší louže. V centru toho všeho šumělo průzračné jezírko s podivnou svítící řasou a bublinkami podzemního pramene.

Tohle místo nebylo zcela bez zásahu člověka. U vodní hladiny byl menší výběžek a na něm nazelenalý oltář. Dva metry vysoké kamenné sloupy, porostlé popínavými květinami a bodláky, lemovaly mnohem menší kus hranatého kamene uprostřed. Jeho špička se podezřele leskla a vrhala odlesky na navlhlé stěny reliéfu. Když už tady Ronald byl, tak se chtěl podívat co je. Musí to tady stát už pár staletí, ne-li mnohem déle.

Krok po kroku se Ronald brodil skrze kapradí a zanechával za sebou vyšlapané stopy v mechu. Z blízka bylo kamení pokryto vyrytými runami, které zářily fosforovou modrou barvou. Hlavní blýskavý kámen doprovázela deska s archaickým textem. Ronald se v mladí musel za trest naučit číst, ale přesto nerozuměl jedinému slova. Ba dokonce jedinému znaku. Celé to připomínalo zvláštní obrazy, ale byl si jistý, že to je starý druh písma. Jaká pak asi civilizace to zde zanechala? Možná samotní bohové.

V samotném středu malého kamene bylo něco zaražené. To muselo vydávat ony odlesky. Opatrně k tomu přistoupil a uviděl svůj odraz. Byl to ostrý předmět z povědomé slitiny. Když už stál přímo nad ním, aby ho mohl lépe prostudovat, tak úlomek přestal vrhat odrazy a místo toho vytvářel neobvyklý stín. Jako by to snad byla další pochodeň, tak z něj nepatrně vycházela rudo oranžová záře. Čím blíže se k němu naklonil, tím více nabírala na síle. Nyní už si vzpomněl, kde něco podobného viděl.

Pravou paži natáhl za záda a z pochvy tasil Dragonslayer. Rubín zasazený v centru rukojeti, v legendách nazývaný Dračí oko, vyzařoval stejně zvláštní barvu. Pevně ho sevřel mezi prsty a v očekávání nepředvídatelné reakce ho přiložil k úlomku v kameni. Magické proudy naplnily ostrůvek a obě části čepele začaly doutnat rudo oranžovým dýmem.

Slitina rázem připomínala surové železo v kovářské peci. Oslepující ostrá záře se rozšířila po celé jeskyni a chladná okolní teplota se zvýšila na přímořské klima. Staletí oddělené části meče se nezastavitelně přitahovaly magnetickými silami. Konečně se setkaly. Ze spojení vyskočila spousta jisker ještě pálivějšího bílého světla a staré zranění se magicky zahojilo. Meč byl opět kompletní.

Tohle byla nejneuvěřitelnější podívaná, kterou dosud Ronald viděl, ale stále ještě nekončila. Se spoustou předsudků, že meč nepůjde z kamene vytáhnou, se pořádně opřel a vší silou zabral vzhůru. Jako by zbraň byla zaryta do velké kostky másla. Okamžitě povolila a bez nejmenší námahy vyklouzla ven. Stará rozbitá rekvizita se proměnila v možná nejlepší meč na povrchu světa.

Ronald nemohl vzrušením ani polknout. Z toho všeho horka se mu úplně přilepil jazyk na patro. Cvičně mečem máchnul a co následovalo, ho doslova srazilo na zadek. Čepel meče vzplála jako samo slunce a po oblouku nápřahu za ní zůstala ohnivá čára, která se zasyčením narazila o jezírko a vyhasla. Co to má znamenat? Dodnes žil v domnění, že magie je babská povídačka a nyní ho od rána nepřestávala pronásledovat.

Pronásledovala ho i další věc. V tunelu, z kterého vyšel, zahlédl blížící se stín a děsivé vrčení. Vlk musel spadnout za ním, nebo ho úmyslně následovat. To ale udělal velkou chybu. Před tím nebyl připravený a neměl příležitost se útoku bránit, ale karty se obrátily. S Dragonslayerem v držení mu nemohla žádná stvůra zkazit plány. Tedy kromě draků a bytostí odolných vůči ohni.

Na ostrůvku byl znatelně v nevýhodě a tak se raději vydal nepříteli vstříc. Obezřetně, aby neztratil rovnováhu, tiše našlapoval a chystal se stvoření zaživa spálit nadpřirozenými plameny. Stín se zvětšoval a vrčení dunělo skrze koridor. Ještě okamžik a bude mít tu potvoru na milost. Nebo taky ne. Bez varování meč zhasnul stejně rychle, jako vzplál.

Obdobně se vypařila i Ronaldova odvaha. Zoufale krájel vzduch kolem sebe, ale čepel nereagovala a zůstala chladně mlčet. Situace se podstatně zhoršila, ale stále se polepšil. Nyní měl aspoň nějaký meč, kterým se mohl bránit. Sice neměl řádný výcvik v boji se sečnými zbraněmi, ale trefit nějaký důležitý orgán nemůže být zas takový problém. Pokud ho tedy stvůra nerozpáře první.

S lehce roztřesenými koleny za doprovodu cvakání zubů, mohl uzřít čenich bestie. Tlama plná ostrých zubů, pár střihajících uší a tvar lebky potvrdil, že se jedná o vlka. Ti obvykle loví ve smečce, třeba se bude taky bát a rozhodne se nezaútočit. Světlo pochodní se zalesklo zvířeti v očích. A vyplázlo jazyk. Mělo sněhově bílou srst, která v přírodě hodně často znamenala nezdravé jedince. Na to se, ale nedalo spoléhat.

Bez náznaku strachu přišel vlk přímo k Ronaldovi. Chudák se šokem nemohl ani pohnout. Ta strašlivá bestie byla přímo monstrózně obrovská. Odhadem byla velká ani ne čtvrt metru. Dokonce to nebyl ani vlk, bylo to malý zvědavý vlče. Beze stresu si stouplo vedle Ronalda, nastavilo tlapku a se vší grácií se mu vymočilo na boty. Tohle bylo nad veškeré lidské chápání.

Ronald uchopil štěně za srst nad krkem a zvedl ho do výšky svých očí: "Na krvelačnou bestii trochu mladej, ne?" Vlče jen naklonilo na stranu hlavu a v křišťálových očích se mu vytvořil nechápavý pohled.

Trošku zklamání, že nebude moct vyprávět, jak skolil obrovskou příšeru. Počkat, to by vyprávěl stejně, takže se nic nezměnilo. S úsměvem na tváři si ujasnil svou pozici a objevil druhý východ z jeskyně. Místo aby však udělal krok v před, tak se zhroutil nejprve na jedno koleno, pak i na druhé a nakonec se sesypal rovnou do šimravého porostu. Z nějakého důvodu se nemohl vůbec pohnout. Než mohl přijít na příčinu své paralýzy, tak zhasnul světla a usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama