Plavba pomerančů 01

27. června 2012 v 15:19 | Archaell |  Witchhunter Ronald

Hejno hladových racků se sneslo nad mršinou menšího hlodavce a nelítostně se pustili do vyklovávání ještě teplých vnitřností. Klidnou přímořskou scenérii doplňovalo šumění moře a občasné brázdění vln o útesy. Dopoledne byla ta nejlepší doba se vydat za dobrodružstvím. Nebo se z něj vrátit.


Jako nůž skrze máslo krájela připlouvající plachetnice vodní hladinu a ladně poskakovala směrem k přístavu. Na pevnině okamžitě zavládl chaos a všichni se připravovali na vylodění posádky. Možná to bylo tím, že na jejím stožáru vlála zvláštní vlajka. Na místě kde se většinou pohyboval znak říše, dominantně visela bílá lebka v černém poli. Do kraje zavítal stín Davida Rogera.

Loď zaplula vedle mola a vyhodila kotvy na dno. V obyčejném městě by je přispěchali přivítat říšské armády, ale Shipwreck nebylo obyčejné město. Samotná královská garda by prchala při pohledu na drsné piráty. Zdejší obyvatelstvo jim bylo vydáno zcela na milost. Jenže Shiprwreck nebylo obyčejné město. Za dlouhá léta bez vladařského dohledu se zde usadila všelijaká chátra od zlodějů, po masové vrahy, nebo trestance prchajících před spravedlností.

S hlasitým vrznutím klapla těžká dřevěná noha o podlahu mola. Samotný kapitán pirátů seskočil na pevninu. Místo ruky zdobil jeho levý rukáv lesklí kovový hák, který prošpikoval nejednoho bastarda. Prázdný důlek pravého oka mu zakrývala černá páska s lebkou a na rameni mu seděl duhově zbarvený chameleon. Rudé vlasy s rozličnými ozdobami vlály ve větru a dámský korzet mu pevně objímal hrdlo. S vražedným úsměvem pohlédl na svou posádku.

První pirát vystoupil na souš a poplácal kapitána po hlavě: "Yo-hó, Ario."

Aria se začervenala a uraženě nafoukla tváře: "Já nejsem Aria, ale kapitán Seawalk!"

"Haha. Úplně bych na to zapomněl." Zasmál se David. Když byla Aria ještě malá čudla, tak jí tuhle přezdívku sám vymyslel. Holka neměla nejmenší tušení, že to mělo naznačit její paličatost stát se pirátem, i kdyby kvůli tomu měla přejít moře bosou nohou. "Počkat, kapitáne, něco vám chybí." David si sundal klobouk a nasadil jí ho na hlavu. "Tak teď už můžete bez starostí vyplout za pokladem."

Aria pozvedla bradu do výšky a vykročila k lodi: "Taky že to hned udělám." Úplně zapomněla na dřevěnou nohu a přenesla na ni celou svou váhu. Okamžitě ztratila rovnováhu a jak široká tak dlouho se rozplácla na zem. Posádka pozorující ji z paluby vyprskla smíchy.

David se k ní taktně sehnul a pomohl jí vstát: "Možná, že vypadáš jako nejzlotřilejší pirát pod sluncem, ale takhle si moc respekt neuděláš." Z pochvy na opasku tasil vyřezávanou dýku a sundal jí překližku z kolena. "Ups. Moje chyba." S hlasitým žblunknutím se prkno ocitlo ve vodě a zavrtalo se do písku vedle opěrných sloupků.

"Héj! Jak teď mám vypadat jako pirát?!" Zakřičela dotčeně Aria a odstrčila ho pryč.

"Ty budeš vypadat jako pirát i v noční košili." Zažertoval David a mávnul na chlapy, ať mu jdou pomoct vyplenit zdejší hospody. "Určitě se spousta věcí změnila, ale to mi můžeš vyprávět cestou. Mám docela velkou žízeň. Tomu bys nevěřila, ale jeden idiot naložil místo piva sudy s vodou. S vodou! Nebýt mojí sbírky rumu, tak bychom zůstali nasuchu."

Jak tak procházeli skrze tržiště, David si vzpomněl na své první setkání s Ariou. Právě se vracel z jedné své výpravy a byl znaven po několika dnech truchlení a oslavov. Původní kapitán starej Mikirbach utrpěl vážná zranění a nakonec, po několika dnech blouznění, podlehl nějaké zvláštní tropické infekci. U pirátů bylo zvykem rozhodnout o novém vůdci hlasováním a v případě nejasného výsledku ho jmenovat soubojem na život a na smrt. David s obtížemi vyhrál a tak se dostal ke svým neckám.

Spokojeně si popěvoval a nesl si na rameni pytel se svojí první válečnou kořistí. Každý pirát vždy obdržel spravedlivý díl z lupu, ale kapitán měl nárok na celou polovinu. Poprvé v životě měl u sebe tolik zlata. Kdyby chtěl, tak si za to mohl pořídit další loď, nebo si koupit městské sídlo i s komorným. Osud si pro něj však připravil jiné plány.

Tržiště se toho času zas o tolik nelišilo. Spousta pochybných obchodníků, snažící se okrást neopatrné kupce. Spousta pochybných zlodějů, snažící se okrást neopatrné obchodníky. Prodávali rozlišné produkty od koření po zbraně, nebo vzácné kameny. Také zde byla exotická zvířata pevně zavřená v klecích. A v klecích nebyla jen zvířata. Obchod s bílím masem, speciálně s otroky, byl ještě na výkvětu a v jedné takové zrezlé krabici stálo špinavé dítě s rudými vlasy.

Mezi stánky se pohybovala spousta lidí, ale jako by David ztratil pojem o čase. Jeho zrak zhypnotizovaly dětské oči. Přestal vnímat své okolí a strnule zíral do propasti ducha prázdného pohledu. Podobný výraz měli jen umírající lidé. Bezvládné čekání na poslední soud. Bez naděje. Bez života. Bez emocí. Probralo ho až popostrčení od jejich kuchaře.

Hladová posádka vyrazila vchodové dveře od místní hospody a navalila se dovnitř. Nebyla to zcela obyčejná hospoda, kde byste dostali napít, najíst a tím to končilo. Personál tohoto podniku byl zcela dámského pohlaví a nabízel spoustu nadstandartních služeb. Jinými slovy to byl částečně nevěstinec. Slečny je zpočátku nepřivítali moc vlídně, ale jakmile uslyšeli cinkání zlata a perlových náhrdelníku hned se jim rozzářil úsměv na rtech.

"Co tak sklesle?" Šťouchnul do Davida kuchař.

"Ále, Garry, nemůžu se rozhodnout, která ze slečen je hodná kapitánského tepla." Vycenil zuby David a procedil mezi nimi naráz celé pivo.

"Tak to se dá lehko napravit." Garry ukázal vzhůru na postávající dívku ve vyzývavých šatech, ale přesto si držící nadřazený postoj. "Myslím, že u jejího krocení se dostatečně pobavíš. Srší z ní čistá arogance. Haha."

David na dívku okamžitě zamával a ukázal směrem k polstrované pohovce. Potom u baru sebral láhev nejlepšího vína a pohodlně se usadil. Než naplnil sklenice rubínovým nektarem, už u něho slečna stála a ovívala si kadeře vábivým vějířem. Bylo jisté, že se rozhodně nenechá prodat pod cenou.

"Aby bylo jasno, tak nejsem žádná šlapka, která se vyspí s ledajakým opilcem." Pronesla dívka agresivním tónem hodným nejedné královny.

"Tak to je dobře. Jako kapitán bych nechtěl spát s konkubínou, která roztáhne nohy pro každého zoufalého námořníka, když uslyší cinkání pár stříbrných mincí." Odpověděl David a párkrát plácnul na sedadlo, aby se vedle něj posadila.


"Stříbrné mince skutečně nemám ráda, kapitáne." Opětovně odsekla dívka a naznačila, že chce odejít. Její drahoty byly však do očí bijící. V téhle místnosti nebyl nikdo jiný, kdo by ji dokázal dostatečně uspokojit, svými financemi.

"Tak to ti udělám radost. Bohužel u sebe žádné stříbrňáky nemám." David vytáhl jeden váček s penězi a vysypal několik mincí na stolek. "Samé prvotřídní zlaťáky. Než odejdeš, tak bys mým malým přátelům mohla aspoň prozradit, jak se vlastně jmenuješ."

Dívce se třpyt zlatek zaleskl po sítnici a bez dalších námitek se rychle posadila: " Jmenuji se Irena. A jak říkají vám, kapitáne?"

David se napil vína a přitáhnul si klobouk k obličeji: "Moji nepřátele se klepou hrůzou, když slyší tato dvě slova - David Roger."

"David Roger?" Opakovala po něm Irena. "Že jsem o vašich plavbách nikdy neslyšela."

Jedním pohybem David odhodil klobouk na vedlejší židli a hlasitě se zasmál: "Popravdě jsem kapitán jen pár dní. Nicméně určitě jsi však slyšela vyprávění o dobrodružstvích Bestie?"

Překvapené dívce naskočila husí kůže: "Bestie, která plula až na samý okraj světa a ocitla se na hranici mezi světem živých a mrtvých?!"

"Haha. Jo přesně. To je teď moje holka." Tahle slova dokázala probořit i ty nejsilnější ledy. Dokonce i Irena věděla o nepřízni osudu, s kterou se posádka proklaté lodi musela potýkat. Bez nutného pobízení se k Davidovi přitulila a nechala se obejmout kolem ramen.

"Možná by náš vážený host, raději využil trochu soukromí." Zašeptala Irena libozvučným hláskem. Někdo by skoro uvěřil, že je ještě pana. "Samozřejmě, že máme k dispozici náš nejlepší pokoj."

"To nebude třeba, dneska si chci jen odpočinout a trochu se opít." Udělal nečekaný smeč David.

"Odpočinout?" Zakňourala Irena. Dostávala zaplaceno i za pouhou dámskou společnost, ale samozřejmě to byla podstatně menší suma, než by si vydělala souloží. Navíc David byl více méně hrdina a docela fešák. "Nahoře máme mnohem pohodlnější místečko. Určitě by se vám tam odpočívalo mnohem lépe."

"Možná bych uvítal trochu klidu." Víc už nemusel říkat. Irena ho lapila za ruku a skrze dav opilých pirátů odtáhla do svého hnízdečka lásky.

S kvalitou pokoje skutečně nelhala. Přestože Shipwreck nepatřilo mezi nejbohatší města, bylo poslední přímořský přístav na vodní trase vedoucí do Midheimu. Díky tomu spousta bohatých kupců, preferujících říční dopravu, zakotvila i v mělčinách krčmy U mořské panny. Jejich bohatství samozřejmě utrpělo značné odlehčení a to se nyní blýskalo všude po místnosti.

Zdi lemovaly nádherné tapisérie, a kam jen oko dohlédlo, visely úžasné malby. Byly to obrazy rozlišných krajin, hradů, lodí, které však měly jeden společný námět. Na každém z nich se nacházela jedna, někde i více nahých dívek v nejrůznějších polohách. Davida zaujalo dílo hned u vchodu. Byla to kresba Ireny sedící na útesu, taktéž v rouše Evině. Jak moc se asi tahle malířova vize lišila od skutečnosti?

Na rozdíl od hlavní haly, zde byla podlaha pokryta několika pletenými koberci. A kdyby to přišlo zákazníkům málo, tak na každém druhém kroku ležela nějaká kožešina. Jedna byla z medvědí kůže, druhé velmi podobná v bílé barvě. Pod oknem cenilo zuby jakési zvláštní pruhované zvíře, jehož jméno si David zrovna nedokázal vybavit.

Uprostřed toho všeho dominovala až neuvěřitelně vyřezávaná postel se saténovými závěsy. Na jejím čele se vznášela ve vlnách mořská panna a ani sloupky nebyly obyčejné. Čtyři další panny s realistickým poprsím držely nádoby s vodou, jež ve vší kráse podpíraly horní část lože. Celou atmosféru dotvářely kapalinou naplněné lampy. Společně s modrým vyšívaným přehozem vytvářely iluzi vlnění moře a David si vůbec připadal jako pod vodní hladinou.

Pirát se ani nestačil pokochat všemi nádherami pokoje a Irena tiše zmizela za největší tapisérií. Napadlo ho, že ji asi nějak urazil. Aspoň si bude moct konečně odpočinout na loži, které se mu nehoupe pod zadkem. Bez jakéhokoliv ostychu si lehl na přikrývku a přehodil si boty přes čelo s mořskou pannou. Matrace byla stejně pohodlná jako mořská hladina. Tak měkká jako by se snad vznášel.

Když už se samou spokojeností skoro odebral do říše snové, tak ho zaujal stín na protější stěně. Vrhalo ho světlo zpoza oné tapisérie, za níž se schovávala Irena. Při bližším náhledu se stín rozpůlil ve svém středu. Část zůstala vzpřímeně stát a zbytek splynul jako padající okvětní lístek s podlahou. Irena se postavila do profilu a nyní šly rozeznat křivky bujného dámského poprsí. Poté uchopila jakýsi předmět, kartáč, a něžně si česala vlasy. Jako úplné vyvrcholení stínového představení děvče otevřelo ústa a po chvilce váhání začalo zpívat kolébající píseň. Její slova nepřipomínala žádnou řeč, kterou David dosud slyšel, ale přitom jejich srdceryvnému příběhu podvědomě rozuměl.

Náhle zpěv ustal. Ticho. Světlo zhaslo. Stín zmizel. Představení skončilo. Stín se opět objevil. Tentokrát však rostl a drobnými krůčky se přibližoval k loži. David strnul v ávé. V záři modrých vln se vynořila zcela odhalená Irena a v jejich rytmu pohupovala boky. Jako lehký větřík se mu snesla do klína, přitiskla svá ňadra k jeho hrudi a něžně ho políbila na rty. Dalším pohybem mu sundala košili.

Špičkou svého hebkého nosánku ho pohladila mezi chlupatými prsními svaly a pomalu klouzala níž. Byl to zvláštní šimravý pocit, který ještě vyvrcholil, když mu jazykem olízla kůži kolem pupíku. Ani zde se však dlouho nezastavila. Svými hbitými prstíky mu rozepla přezku u pásku od kalhot a i ty šly rychle dolů. Nyní byl nahý už i on.

Něžně mezi rozechvělé rty pozřela jeho pulzující mužství a svým vlhkým kmitajícím jazýčkem ho zcela pohltila do svých sítí salivy. Kývavými pohyby hlavy ho pomalu sunula hlouběji a hlouběji, až na samé zákoutí svých úst. David ucítil na samé špičce zhoupnutí jejích mandlí a náraz o zadní stěnu dívčina krčku. Přesto však nepřestávala a jako nelítostný vodní vír ho vtahovala do svých temných hlubin.

Irena se lehce zakuckala a se slzami v očích si uvolnila hrdlo. Okamžik lapala po dechu, a pak se jako malé hádě připlazila k Davidově obličeji. Její napjaté bradavky si brázdili cestu přes jeho boky, jeho hruď, a nakonec se zastavili o ty jeho. Dívka ho opět políbila. Nejprve krouživým pohybem pánve dráždila Davida v rozkroku, a v další chvíli si vložila jeho mužství do své svatyně.

"Áh." Povzdechla si nepatrně. Zřetelně šlo pouze o větu ve scénáři pro lepší výsledný efekt.

Po imitaci nesmělého počátku dívka odhalila své skutečné barvy. Osedlala Davida jako koně a rytmickým stahováním svých svalů se na něm majestátně houpala dopředu a dozadu. Tomuto svižnému tempu ani drsný pirát nemohl odolávat příliš dlouho. Jeho osobu však svíraly i ty méně příjemné pocity.

Venku za oknem se rozpoutala vichřice. Po skle stékaly dolů proudy vody připomínající menší vodopád. Vítr narážel o stěny a ozývalo se skřípání mezer ve střeše. Každý námořník by měl obavy o svou loď, ale ani tohle nebil Davidovův případ. S vážným výrazem se podíval na nehostinné počasí a přiložil dívce dlaň k tváři: "Mohla by si pro mě něco udělat?"

"Pro tebe cokoliv, od toho tu jsem." Zasmála se sténavým hláskem Irena a tenký rudý proužek jí zalil pokožku nad lícemi. "Samozřejmě za patřičný příplatek."

David se jí podíval přímo do očí a řekl slova, která žádná konkubína nikdy nechtěla slyšet: "Vychovala by si mi dítě?"

Šokovaná Irena nyní zrudla ještě víc, tentokrát ne slastí, ale vztekem: "Dítě?! Okamžitě ze mě slez!" Bez rozmýšlení dala pirátovi facku a rychle ho odsedlala. S roztřesenýma rukama přešla k minibaru, vzala láhev skotské a nalila si plnou sklenici. "Brr. Všechno je v pořádku. Přestala jsem včas a nemám plodné dny!"

"Jsem rád, že si rozumíme." Pronesl David a spěšně se při odchodu obléknul. Jen se za ním zabouchly dveře a už byl pryč.

Počasí před hostincem bylo skutečně nelítostné. Foukal ledový vítr a přes hustý déšť bylo vidět jen na pár kroků. David ovšem znal cestu k přístavu i poslepu. Stačilo jít za zvukem tříštících se vln o útesy. Kvapným krokem cákaly jeho podrážky skrze kaluže, až se nakonec zastavily na místním tržišti. Dorazil na místo s onou zrezlou klecí. Jak předpokládal, tak tam i nalezl ono vyčerpané dítě.

Jaká zrůda ho tady mohla takhle nechat? Určitě se válela někde po hospodách, zatím co tady dítě trpělo. Klečelo v rohu svého vězení u stěny vedle povozu a třáslo se zimou. Ani tady však nebylo v bezpečí před ostrým větrem a krupobitím. Bylo zcela promočené. Úplně modré rty se mu nezastavitelně chvěly. Pomocí jednoho výstřelu z bambitky David otevřel klec, a když dítě konečně vytáhnul ven, zcela hořelo. V takových podmínkách by do rána nepřežilo.

"Ty máš ještě tu drzost se sem vracet?!" Zakřičela Irena na vracejícího se Davida. Z přilepené košile mu odkapávaly kapky vody a kolem paží mu visel kabát. Při druhém pohledu rozeznala rudé vlasy a dětskou siluetu. "Dítě?"

"Přestaň tady vyvádět a přines mi ručníky s horkou vodou!" Zařval David a položil dítě na postel…

Kohout zakokrhal a oznámil východ slunce. David seděl v křesle a s černými kruhy pod očima hleděl na spící dítě. Strávil tak celou noc. Polovinu noci bděla i Irena, ale nevyhnutelně ji přemohla únava a s obličejem v peřinách usnula. Po několika hodinách nejasnosti, zda dítě přežije, nebo zemře, se dostavil výsledek. Ručník mu sklouznul z čela a poprvé otevřelo oči.

Zmateně se posadilo a vyděšeně se rozhlédlo kolem sebe. Ještě včera bylo zavřené v kleci, kde kolem procházela spousta lidí a všichni ho ignorovali. Místo tvrdé země a slámy, leželo v měkkých peřinách a u kolen mu spala cizí paní. Pak se jeho pohled střetl s nějakým mužem, který na něj strašidelně cenil zuby. To musí být nějaký zvláštní sen.

"Hej. Šípková Růženka se nám probudila." Křikl David s širokým úsměvem.

Irena si protřela ospalé oči a naklonila se k dítěti. "Díky bohu." Potom ho silně přitiskla ke své hrudi a pohladila po vlasech. Po tvářích se jí spustil proud nezastavitelných slz.

Dítě už vůbec nechápalo co se děje. Se stále prázdným výrazem hledělo na Davida a chtělo se zeptat co se děje. Jenže strach byl silnější. Pokaždé když se pokusila promluvit, tak byla zvyklá dostat bití holí od otrokářů. To jí odnaučilo zbytečně otvírat pusu.

"Proč tak zamračeně?" Řekl David a vyhoupl se z křesla. Těžkými kroky se přiblížil k dítěti a to se okamžitě skrčilo a skrylo si hlavu mezi paže. Očekávalo, že se ji chystá praštit. "Nedá se nic dělat, tady pomůže jen jediná věc."

"Možná bys ji měl nechat o samotě, je celá vyděšená." Pověděla Irena vyzývavým tónem.

"A taky má proč." Usmál se David a napřáhnul ruce. Poté násilně chytil dítě mezi boky, sklouznul dlaněmi hlouběji vzhůru a bez slitování ho začal lechtat v podpažní. Dítě se ihned rozbrečelo, ale tentokrát smíchy. "Ták to už je lepší. Když už nemáš ten zoufalí výraz, tak nám třeba řekneš, jak se vlastně jmenuješ."

Dítě si utřelo nos do rukávu a s úsměvem opovědělo: "Aria."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama