Krčma U dvou seker

19. června 2012 v 15:10 | Archaell |  Witchhunter Ronald

"A sakra!" Ronald strnul hrůzou, když se znenadání rozletěly dveře z chodby. Svižně se schoval pod přikrývku a nechtěl ani pomyslet na manžela, který se předčasně vrátil domů.


Ser Gerald Winterson znaven z dlouhého cestování hodil na zem těžké boty a rozepl si pásek u kalhot. "Ani nevíš, jak se těším, až se ponořím do tvých komnat."

"Komnat?" Zapískal tiše nebohý Ronald, chráněn pouze tenkým saténovým vláknem.

"Strávil jsem tolik dní v koňském sedle, až jsem ztratil pojem o tom, kde končí a kde začíná můj vlastní zadek. A víš proč?" Gerald obešel lože a lehl si na volnou polovinu.

Zděšený Ronald sebral všechny své síly a pokusil se imitovat dívčí hlas: "Proč?"

"Kvůli projednávání pitomé daně z prostituce." Povzdychl si velebně Gerald a srovnal si polštář pod hlavou. "Jako bychom v Midheimu neměli snad dost prostitutek, abych kvůli tomu musel jezdit až do středu říše."

Ser Gerald byl pověřen králem, dohlížel na okolní pole a prostranství hlavní dřevorubecké oblasti Midheim. Midheim oplýval bohatými lesy a na jeho území se nacházela spousta ojedinělých druhů dřeva. Dokonce zde byl i menší stříbrný důl. Funkce správce měla své výhody, například testování oněch prostitutek, ale samozřejmě z ní plynuly i určité povinnosti. Tou nejotravnější bylo pro Sera Geralda cestování na pravidelné schůze.

"Naštěstí mám teď na pár měsíců zas pokoj, takže se můžeme nerušeně vrátit k tomu, co jsme nedokončili posledně." Gerald se podrbal v trenýrkách a naklonil se ke své partnerce. "V mém věku už je pomalu načase, abych zplodil potomka. Takový Ser Samuel má už třetího syna jeho paní je pravděpodobně opět v jiném stavu." Jemně uchopil saténovou přikrývku a pomalu ji odkryl Ronaldovi z tváře. "Dneska si nějaká potichu, není ti dobře? Nejsi těhotná?!"

"Díky bohu, že nejsem." Odpověděla dívka přicházející z koupelny. Po jejím roztřeseném těle stékaly osamocené kapky vody a s lehkým šplouchnutím se rozprostíraly po dřevěných parketách. Mladá paní Winterson bez nějakého ostýchání vešla do svých komnat a svému manželovi nevěnovala nejmenší pozornost. "Nerada bych si kazila svojí figuru. Na vychovávání děcek jsem, a ještě dlouho budu, hodně mladá."

Wenika Winterson, nejmladší dcera z hlavní linie Berlisterů, se původně vzpírala myšlence sňatku jako takového, ale nakonec, pod nátlakem svého otce, se provdala za Sera Geralda. Přestože vdavky proběhly až v jejích dvaceti dvouuch letech, tak se stále vyhýbá těhotenství a raději se oddává rozkoši sexuálního života s patřičnou ochranou. K jejímu štěstí se během jejího dospívání praktiky bezpečného pohlavního styku znatelně zlepšili, jinak by nyní již měla spoustu dětí bez jasného otcovství a minimálně jedno Ronaldovo.

Žádný člověk nemůže být na dvou místech zároveň. Tahle logická skutečnost okamžitě praštila Sera Geralda do tváře. Když je jeho žena na druhé straně místnosti, tak kdo potom leží v její posteli? Obraz jeho tváře se okamžitě změnil. Místo vzrušeného zejvu se jeho choutky chtivé čelo zaplnilo křečovými žilami. Jako pulzující kobra svižně strhnul bledě modrou přikrývku a zaměř svůj vzrůstající vztek na nezvaného milence.

"Tohle je skutečně, vážně dobrá historka a ani já bych jí nevěřil, kdyby to nebyla pravda. To jsem takhle rybařil a pak…" Ronaldova výmluvná slova občas měla velký úspěch a minimálně mu poskytla dost času, dostat se z paroháčova sevření. Nyní však ne. Ser Gerald byl vzdělaný a sám měl jistou zkušenost s ukájením se na cizích ženách.

"Ty sketo jedna mrňavá!" Zařval rozzuřený manžel a hbitě se vyhoupnul na nohy. Nyní chtěl jedinou věc - zapíchnout tu dotěrnou krysu svým novým mečem. Byla to ručně kovaná práce se smaragdem v rukojeti a několikrát obráběnou čepelí u Zlaté kovadliny. Zlatá kovadlina byla jedna z nejproslulejších kováren v celé říši, a proto měl takový meč více než pravděpodobné předpoklady ukončit život chlípného chlapce. Naštěstí se Ser v té rychlosti zamotal do vlastních kalhot a přepadl na záda. To byla první a zároveň i poslední šance k útěku.

Ronald neváhal dalšího dechu a taktéž ve spěchu opustil lože. Jelikož byl zcela nahý, tak měl na okamžik volnější příležitost pohybu a také ji využil. Několika skoky se přemístil k oknu a naklonil se ven. Dole pod ním stálo několik kopiníků a čeledín s kočárem. Ser Gerald ho sice moc nepoužíval, ale přesto se v něm občas schovával před poledním sluncem. Nyní se nabízela možnost risknout skok z druhého patra a pokusit se trefit na jeho střechu.

V případě neúspěchu by Ronald spadl na ostrou dlážděnou cestu a to by bez bot nebylo úplně ideální. Navíc by pravděpodobně musel udělat pár kotoulů a štěrk zařezávající se do jeho pozadí, také nezněl slibně. Než se však stačil rozhodnout, zda to stojí za risk, už u něho stál Ser Gerald a bez varování udělal první výpad vpřed.

Meč zasvištěl vzduchem a sluneční odraz na jeho čepeli oslepil Ronaldův zrak. V této situaci nebyla moc velká naděje se nebezpečí vyhnout, ale nějakým zázrakem ztratil Ronald rovnováhu a jeho nedobrovolný pád z okna ho zachránil.

Jako tonoucí v tekutém písku máchal Ronald rukama a neodvratitelným pádem plachtil dolů. V posledním okamžiku se mu však podařilo zachytit se za Geraldovu paži a vyhoupnout se zpět dovnitř. Tento akrobatický kousek samozřejmě nahromadil velkou pohybovou rychlost v opačném směru a nejenže zachránil chlapce před pádem, ale dokonce téměř strhla Sera ven z okna.

Když si Ronald všiml nových karet na stole a matně rozeznal Geraldovu siluetu, jen tak tak balancujícího na parapetu, okamžitě ho chytil za nohy a pomocí přírodních zákonů dokončil jeho defenestraci. Gerald udělal nedobrovolně jeden kotoul bez tíže a stejná tíže ho vzápětí dostihla a strhla rovnou na střechu onoho kočáru. Nyní byl rád, že si výslovně přál měkkou sundavací proti horku, která téměř něžně zbrzdila jeho pád a kromě šoku ho zanechala bez úhony.

Nahá Wenika přitlačila udýchaného Ronalda ke zdi a její vzpružené bradavky ho políbily na hrudi. Celá tahle aféra z načapání ji ještě víc vzrušily a nehledě na následky se chystala na další průnik do světa slastí a neřestí. Tohle nebyl první případ, kdy ji manžel zastihl v náručí cizího muže a dobře věděla, že jí samotné žádné nebezpečí nehrozí. To samé bohužel už neplatilo pro jejího ukojitele.

Poslední její milenec skončil pod gilotinou a věřte, že smrt by byla pouhým vykoupení na rozdíl od zločinu, který se odehrál místo ní. Ser Gerald nechal onoho mladíka vykastrovat a dokonce sám přesekl ono lano, které z bujného chuje udělalo během okamžiku doživotního eunucha. Jeho dříví již nikdy neporoste do nebeských výšin a již navždy ho lidé budou nazývat eunuch Evžen.

Takhle si Ronald svojí budoucnost rozhodně nepředstavoval a odstrčil nadrženou kobylu stranou: "Byla to s tebou sranda a nikdy bych nečekal, že budu nucen odmítnout sex na rozloučenou, ale dneska si budeš muset vystačit s vlastními prsty." Věděl, že nemá moc času a jakmile pán domu objasní situaci svým strážím, tak začne hon na čarodějnice. To byla hodně ironická situace, jelikož Ronald pocházel z dlouhé krevní linie lovců čarodějnic. Bohužel on sám byl zcela bez výcviku a používal to pouze na přemlouvání dívek k souloži.

Bez otálení si navlíknul dlouhý plášť s krátkými rukávy a zasunul svůj jeden a půl ruční meč do pochvy na zádech. Tedy to co z něj zbylo. Ronald nebyl žádný šermíř ani válečník, takže se bez funkční zbraně dokázal obejít. Tato rukojeť s pár centimetry oceli, podle legendy kované pod dračím dechem a magicky okouzlené, ve skutečnosti zlomené téměř u samého kořene, sloužila výhradně dekorativně. Byla to třešnička na dortu při vyprávění hrdinských příběhů, které si Ronald taktéž vypůjčil od svých chrabrých předků.

Jeho dobrodružství a souboje s démony fungovali jako magnet na dívčí srdce a jako klíč odemykající jejich lože. Většina mužského osazenstva brala všechno to chvástání s humorem. Moc dobře věděli, jak rychle by chlapec utíkal, kdyby před něj postavili nějaké divoké zvíře. Ronald byl ve městě hodně populární vypravěč. Hlavně proto že strávil v hospodách hodně času a také proto že z opilých lidí se dělají přátele velmi snadno.

Dle očekávání netrvalo dlouho a kolem panského sídla se rozezněl poplašný zvon. Před domem pobíhali zmatené stráže a za jejich pomoci se Ser Gerald prodíral skrze rozervanou plachtu kočáru. Odejít předními dveřmi tedy nepřipadalo v úvahu. Ronald otevřel boční okno a vyskočil ven do zahrady, kde ho čekalo nemilé překvapení.

Pod jednou jabloní leželi dva strážci a líně vzdychali nad nepříjemným horkem. Byli schovaní zády ke dvoru, aby se mohli vyhnout své hlídce a tak si jich Ronald všimnul, až když probíhal těsně vedle nich. Dunění hlučného zvonu je nemohlo probudit v horší chvíli. Nejprve si vyměnili tázavé pohledy samy se sebou a pak se stejně překvapeným Ronaldem. Ten se ze široka usmál a pokrčil ramena. Tak nějak doufal, že když je nechá odpočívat, nechají i oni jeho tiše prchnout. Nenechali.

První strážný se natáhnul pro své kopí, druhý již ládoval hladový šíp do své kuše. Když by je Ronald prásknul, měli by problém, ale když hrdinně chytí a omylem usmrtí nezvaného vetřelce, ještě dostanou pár stříbrných mincí jako odměnu. Jejich odpověď byla jasná.

Ronald se stačil pouze otočit zpátky k ústupové aleji mezi stromy a hned se onen šíp zavrtal do kmene, těsně vedle jeho zadku. Tihle hoši neměli v plánu ho nechat uniknout. Jediným problémem byla kroužková zbroj a ocelové chrániče, které jim neumožňovali tak rychle utíkat. O několik dalších šípů později byl Ronald už u plotu a velkým odrazem vyskočil na větev jednoho stromu. Pevně ji uchopil a svižným švihem se přehoupnul přes ostré hrany oplocení.

Sotva dopadnul na špičky, znovu se zasmál a ironicky svým pronásledovatelům zasalutoval. Úsměv ze rtů mu však vyrazil další šíp. Přímo mezi oči směřovala vražedná střela, která by dosáhla svého cíle, kdyby se šíp otočil o pouhých devadesát stupňů. Oplocení se s vibrujícím cinknutím rozechvělo a Ronaldova kůže taktéž. Mlčky hleděl na kovového anděla strážného a nebýt stráží ženoucích se z boku, asi by tam šokem zkameněl.

Obvykle rušná ulice byla nyní prázdná. Letní horka se vyšplhala do takové výše, že lidé zalézali do stínu jak brouci do děr. Všude bylo ticho, až na klapání Ronaldových podrážek. Skupinka stráží se nechtěla vzdát své kořisti, protože do horkého vzduchu pokřikoval agresivní urážky Ser Gerald. Jediný oděn do lehkého cestovního oděvu běžel v čele své hordy a občasně si vybíjel zlost na loudajících se vojácích. Ronald začínal pochybovat, zda mu pár erotických chvil za tenhle stres stálo. Přeci jen měl k dispozici méně nebezpečné postele k přespání.

V okamžiku kdy Ronald odbíhal z obzoru do zatáčky, se ohlédl přes rameno. Měl už značný náskok. Teď stačí se někam schovat a… neztratit pevnou půdu pod nohama. Z temné uličky se vynořila svalnatá paže, uchopila ho za límec s kapucí a jako jazyk chameleona ho nekompromisně stáhla k sobě. V té rychlosti chudák neměl žádnou šanci zareagovat.

Před Ronaldem stál dvou a půl metrovej svalovec s našedlým plnovousem. Jako by chlapec nevážil víc jak menší kuře, si ho přitáhnul k obličeji a vycenil pozlacené zuby: "Tak s kým pak ses vyspal, mladej, tentokrát?"

Bjorn Anderzen. Napůl trpaslík, napůl člověk. Při poslední válce s trpaslíky mu otec znásilnil matku. Tedy to aspoň tvrdili vesničané, když jeho otce věšeli na náměstí. Podle matky však dezertoval a chtěl se s ní oženit. Jako míšenec zdědil po obou rodičích to nejlepší a dokonce něco navíc. Byl největším a nejsilnějším mužem v celém okolí Midheimu, ne-li v celé říši vůbec a za své válečné zásluhy mohl dokonce vést říšská vojska. Místo toho však krále požádal o prostředky na otevření krčmy a zde posledních patnáct let úspěšně hospodařil.

"Podle těch vojsk bych tipoval, že si sklátil samotnou princeznu Amelii." Zasmál se Bjorn a hodil Ronalda dovnitř skrze zadní dveře kuchyně. "Tobě snad budou muset ty perutě ufiknout, než přestaneš oblítávat cizí hnízda. Je vidět, že ti ve výchově chybí ženská ruka."

"Můžu snad za to, že se starej Winterson vrátil domů tak náhle." Zavrčel Ronald a oprášil si plášť.

Neměl rád, když s ním generál zacházel jak s malým děckem. Už by pomalu mohl pochopit, že dávno dospěl a nepotřebuje od něj měnit plínky. Bez jeho statných paží by však už dávno neměl vlastní zuby. Přerostlý trpaslík ho vytáhnul z nejedné hospodské rvačky, kterou svým neopatrným chováním mladík způsobil. Jako hospodský nad ním měl takřka stálý dohled a kam nedosáhly jeho svaly, dosáhl zdejší kartel putykářů.

"Můžeš za to, že narážíš jeho paní." Zamračil se trochu Bjorn a cucnul si celý korbel piva. "Víš, že já ti vždycky utřu zadek, i když sám nechápu proč. Jenže jakmile vylezeš ven z mojí hospody, tak tě taky nemůžu hlídat všude. Gerald tady má celou armádu a než načepuju jedno pivo, můžeš bejt v nedobrovolnym celibátu, stejně jako eunuch Evžen."

Ronald si dal ruce v bok a zaujal vítěznou pózu: "Jenže já sem lovec bestií. Mě žádní líní vojáci nedohoní."

Bjorn se z plného hrdla zasmál, až se rozklepaly okenní tabulky, a prudkým úderem vrazil Ronaldovi mezi žebra láhev rumu. "Tady to mi odnes ke čtvrtýmu stolu, ty zabijáku bestií. Čeká tam na tebe tvoje budoucí choť."

"Choť?" Zakuckal se Ronald z fyzického i psychického šoku.

"Uvidíš, až tam dojdeš."

Co asi na Ronalda vybafne? Trochu ho děsila myšlenka, že by si generál přivedl domů svojí dceru. Úplně si dokázal představit tu dvoumetrovou stvůru se stovkou svalů na břiše a druhou tunou na zádech. Asi to je nějaká rodinná tradice, ale během jedné ze svých výprav si také počal potomka. Nicméně z diplomatických důvodů byl nucen ho zanechat s matkou na nepřátelském území a i když byl od té doby uzavřen mír, udržoval s ní jen řídkou korespondenci.

Znepokojeně se vynořil zpoza baru a rozhlédnul se po putyce. Žádnou obří trpaslici polykající láhve s rumem na ex neviděl. Než si ale mohl vydechnout, zarazila ho další věc. Oči. Celá hospoda jako jeden obří pavouk napjatě zírala na jediné místo. Stůl číslo čtyři. U stolu číslo čtyři, však neseděl nikdo zajímavý. Ronald zaostřil a pak ho pláclo přes zornice překvapení. Nešlo o to, kdo u stolu seděl, ale kdo na něm stál.

Ve vysokých botách po dřevěném dubu poskakovala nějaká pomatená dívka a mávala před sebou šavlí. V rudých vlasech se jí pohupovala spousta ozdob a na samém vrcholu dominoval zvláštní klobouk. Hrudní koš jí pokrývala krajková košile a ne moc utažený korzet. Celkově vypadala, že se oblíkala potmě a to završil i plášť s třásněmi, který ji s obtížemi visel na ramenou.

"Cirkus?" Zamumlal tiše Ronald a podrbal se za krkem. Cirkus se do těchto oblastní moc nevydával, ale kejklíři naopak docela často. Docela rád by se zas podíval na exotická zvířata, jak ze severu, tak z jihu, ale cítil, že tohle nebude onen případ. Ta holka to asi přebrala s pitím. "Sakra", určitě jsem propásnul tu část, kdy se její korzet dostal ze spodní vrstvy oděvu na vnější.

Dívka poskočila na hranu stolu a v podnapilém stavu s obtížemi udržovala rovnováhu: "Stála jsem na vratkém dřevěném molu. Přede mnou celá posádka opilých pirátů. Kapitán do mě šťouchal svojí zrezlou šavlí. Mezi lopatkami jsem cítila bodavou bolest, ale moře pode mnou skrývalo jistou smrt. Hladovou smrt kroužící kolem lodi. Žraloky. Krvelačné bestie z hlubin, které se bez váhání zakousnou do křupavého lidského masa a jako hladový vlci vás roztrhají na cáry. Jejich tesáky připomínají támhletu pilu na dřevo, a ne jednu. Plná tlama vražedných pil, zařezávající se do masa jako by to bylo měkké dřevo. Plná tlama toužící po chuti lidské krve."

"A pak to přišlo. Kapitán Rook dupnul na ono prkno, a jak se rozechvělo, spadla jsem nelítostně dolů." Jak to dívka vyprávěla, tak to i předváděla. Vyskočila do výšky a při dopadu jí ujela noha po hraně, takže přešla do tvrdého nekontrolovatelného pádu. Naštěstí pro ni ji Ronald zachytil, naneštěstí pro něj mu dívka okamžitě dala pěstí do obličeje, takže letěl k zemi místo ní. Na závěr s přesností orla lapila plachtící láhev s rumem a zhluboka se napila: "Áh. Nebýt toho, že byl vedle lodi přivázaný člun, tak by mě ty potvory sežraly."

Celá hospoda se hlasitě rozesmála. Ronald pochyboval, že ta historka byla tak vtipná a byl si téměř jistý, že se smály jemu. Z nosu mu proudil rudý potok a kapky krve mu ustlaly menší polštář na podlaze. Co si osobě to pometlo myslí? Místo aby poděkovala tak ho tu ještě zmrzačí. Díky bohu, že zde nebyla žádná děvčata, u kterých by mu mohla poskvrnit pověst. Ne jednou vyprávěl, jak zachytil mezi prsty letící šíp s jedovatým hrotem, nebo v trochu jiné verzi jedovatého hada, kterého mu do postele schovala odporná čarodějnice. Těžko by vysvětloval, že nechytí ani ránu od malé holky.

"A takhle byl poražen neporazitelný zabiják bestií." Řehnil se i Bjorn a zapálil si fajfku. "Zrovna dnes přišla dodávka tabáku z jihu a spolu s ní i poskakující kapitán saranče."

"Jak tady můžeš takový chování trpět?" Zaklel Ronald, sedl si k baru a utřel si krvácející nos do kapesníku.

Bjorn mu načepoval jedno pivo a poplácal ho po rameni: "Na to se ptám od doby, co jsi poprvé prošel těmihle dveřmi."

"Co to má společnýho semnou?" Nechápavě pozvedl obočí Ronald.

"Pamatuješ si na tuhle jizvu?" Bjorn napnul biceps a prstem přejel přes menší čárku. Normální člověk by po takové ráně nemohl pár týdnů s rukou hýbat, ale pro něj to bylo jen škrábnutí.

Ronald se napil a utřel si pěnu od úst: "Jak tě minulej měsíc pořezal ten upíří fanatik?"

"Jo přesně. A kdo ten večer zrovna vyprávěl historku o slavném vyplenění upířího klanu Broodmoor?" Bjornova slova nakreslila rudý proužek na Ronaldovu tvář. Naštěstí se to schovalo pod rozpatlanou krví. "A to nemluvím o dalších válečných zraněních, který mi někdo svým chvástáním způsobil. Možná se k tobě konečně dostala karma."

Ronald si moc dobře pamatoval, jak si skoro nadělal do trenek minulý měsíc. Zrovna vyprávěl svou oblíbenou historku o plenění staré upíří dynastie, když jeho povídka zaujala sedící osobu v rohu místnosti. Úplně mohl cítit ten nenávistivý pohled, a když už se chystal svými slovy uříznout hlavu hlavě celého rodu, tak se ten fanatik k němu přiblížil zezadu a Ronald skoro přišel o tu vlastní. Od smrti ho zachránila jen rukojeť meče, kterou měl na zádech a rychlá paže Bjornova.

"A ten fanatik tu stále někde běhá…" Zamumlal Ronald s pocitem mrazu v zádech. Od té doby jako by na něj nebezpečí číhalo v každém stínu. Opatrně se otočil ke stolu onoho uctívače upírů a skoro přepadl přes židli.

"Dej mi další láhev!" Zakřičela opilá dívka. Vkradla se k němu tak tiše, že z její náhle přítomnosti dostal skoro infarkt.

Ronald se chytil za srdce a vyčítavě pohlédl dívce do očí. Jako by jí víčka naplnilo samo moře. Tak moc na ní byl vidět alkoholový opar. "Já tady nepracuju a navíc už zavíráme, tak zaplať útratu a běž skákat po nábytku někomu jinýmu."

"Ale vždyť je sotva poledne!" Žadonila dívka. Bylo zřetelné, že rum jí zčeřil vlnami i zbytek jejího těla. Nedokázala ani pořádně stát rovně a v dalším okamžiku se sesunula na vedlejší barovou stoličku.

"Právě že je poledne. Kdo pije jak duha takhle brzy po ránu?" Pokáral ji Roland, ale Bjorn jeho názor nesdílel. Vyfouknul obláček kouře a strčil před zákazníka další láhev. "Zbláznil ses? Až ti to tady poblije, tak já to utírat nebudu!"

"Danke." Poděkovala pirátka a vyklopila to do sebe na jeden nádech. "Škit. Vyhoďte kotvy! Je čas rozjet menší párty!" Potom se pokusila vstát ze židle, ale nohy ji přestaly poslouchat a konečně sebou praštila o zem.

"Já ti to říkal." Připomněl Ronald a šťouchnul do bezvládného těla botou. "Ta je tuhá jako dřevo."

Bjorn se opět jen zasmál a obešel pult: "Trocha alkoholu ještě nikoho nezabila a ani mi to tady nepoblila." Opatrně ji zvednul ze země a strčil ji Ronaldovi do náručí. "Přiznávám, že jsem trochu přecenil její výdrž, takže ji odnes na horu a strč do postele. Pětka je volná."

Chlapec se okamžitě ohradil: "To nemyslíš vážně?! Proč se s tím mám tahat já?"

"Protože pomůžeš starci, co má namožený záda." Bjorn vydechnul další obláček dýmu. "A když budeš v posteli s ní, tak tě aspoň budu mít pod dozorem."

Dívce tekla po bradě dlouhá slina a vsakovala se do Ronaldova oděvu. Při pohledu na ní, ho napadala spousta věcí, ale rozhodně by koně do pozoru nedostal, ani kdyby chtěl. "Jo. Já jsem takovej zoufalec, že musím opíjej zkrachovalé existence, abych si vůbec vrznul."

"Mám začít počítat, kolik opilých holek si nahoře obskočil? Nebo mi ušetříš tu námahu a půjdeš rovnou?" Zvážnil trochu Bjorn a postrčil chlapce, ať sebou hne do schodů. Proti tomu již Ronald neměl žádné argumenty a tak generála bez dalšího odmlouvání poslechl.

"Dobrý den přeju." Pozdravil Ronald servírku Beatris. Ta Bjornovi pomáhala udržovat místo v relativní čistotě a možná se zde chtěla i usadit. Občas se sám sebe ptal, zda si na ní Bjorn nevybíjí přebytečnou sexuální energii. Rozhodně by se vztahu s takovým mužným samcem nebránila. Místo odpovědi na pozdrav se mu dostal jen zvláštní kritický úšklebek. "Tak zase na shledanou. Haha."

Ronald nechápal, co se stalo. Jeden den se k němu servírka chovala vřele, až moc vřele, a druhý den když se s ní probudil v posteli jako by ho nenáviděla nejvíc ze všech lidí na světě. Při tom si byl zcela jistý, že při svém poctivém tréninku předvedl dokonalý výkon a nejedno opakování. Některým ženám je prostě těžké vyhovět.

Pětka nebyla Ronaldův nejoblíbenější pokoj, ale na přespání opilých cestovatelů stačila. Se vší opatrností dívku hodil na slaměnou matraci a otevřel okno. Zlatavý prach třpytící se v slunečních paprscích pomalu vylétl ven a místnost se naplnila čerstvým vzduchem. Přesto znavená dívka stále s obtížemi lapala po dechu. Ronald se tedy rozhodl, že se nad ní slituje a pomůže jí sundat to těžké oblečení.

Nejprve jí stáhnul dolů těžké boty. Byl by se vsadil, že v nich holka pašovala lepidlo. Držely jako přibité hřebíky a smrděly jako zaschlá smůla na dřevě v zapáleném krbu. Tahle holka by akutně potřebovala menší sprchu. Potom jí rozvázal šňůrky na korzetu. Ten se držel jejího hrudníku skoro jako ony boty. Když už i tenhle kus brnění byl z cesty pryč, dívce se uvolnili plíce a mohla se pořádně nadechnout. Nyní se už snad neudusí.

Ronald otevřel dveře na chodbu a chystal se odejít, když ho za krkem štípnul průvan. Co mu je potom zda dívka nastydne nebo ne? Po minutě zírání na hlavu jelena na zdi za zábradlím, podlehl svému svědomí a vrátil se děvče přikrýt. Natáhnul se tedy pro starou bavlněnou přikrývku. Jenže jak na ní děvče leželo, tak ji nemohl za boha vytáhnout. Zabral tedy trochu víc, až ji skoro shodil na zem.

Z toho všeho cloumání dívka natáhla instinktivně ruce a jako kraken stahující loď na mořské dno, přitáhla Ronalda k sobě. Než se mohl chudák jakkoliv vycuknout, už byl v pevném sevření s obličejem zabořeným mezi jejími ňadry. Za normálních okolností by mu to zas tak nevadilo, ale holka měla docela podprůměrnou velikost a navíc se mu do nosu valil zvláštní nasládlej zápach.

"Díky za nabídku, ale myslím, že radši půjdu." Zamumlal chlapec mezi dívčina žebra.

"Ňahahá! Taková roztomilá kočička…" Odpověděla nepřítomná dívka a ještě silněji Ronalda stiskla. Nyní to byl on, kdo se pohyboval na hranici smrti a lavice, když přicházela polednice.

Po půlhodině převalování po posteli se už Ronald smiřoval, že zde budu muset přenocovat, když ho konečně mucholapka propustila. Okamžitě seběhl ze schodů a sednul si na své původní místo. Bjorn byl otočen záda k výčepu a leštil pár korbelů, takže si jeho návratu ani nevšiml. Evidentně tady měl další ztracenou duši, co si spletla hospodského s farářem. Platící zákazník byl holt platící zákazník, a tak jim generál bez námitek naslouchal.

I když v Midheimu měli nádherný kostel, pokrytý spousta zlata i stříbra, tak se do krčmy chodila spousta lidí vyzpovídat ze svých problémů. Mešní víno asi nechutnalo, tak lahodně jako půllitr piva s dobře žíhavou pálenkou. Nebo to bylo tím, že farnost vybírala za zpovědi nemalé obnosy peněz, aby mohla nakrmit vepřovými klobásami rozmazlený jazýček zdejšího biskupa. Anebo bylo prostě jednoduší projevit svůj názor v podnapilém stavu.

"Já už nevím, co s tou nymfomankou mám dělat." Řekl zákazník a kopnul do sebe jednoho panáka. "Zrovna dneska jsem se vrátil domů, myslel jsem, že bude mít radost a započneme další generaci, ale místo toho sem v jejích prostěradlech našel cizího chlapa. Co chlapa malého chlapce."

Bjorn se otočil právě ve chvíli, aby zřel Ronaldovo orosené čelo. Vedle něj neseděl nikdo jiný, než samotný Ser Gerald Winterson. Jako správný šlechtic, i on měl svůj vlastní vinný sklípek a tak jeho návštěva hospody byla vysoce nepravděpodobná a vysoce zarážející. Stačilo, aby se otočil o pár stupňů a hleděl by na spolupachatele svého trápení. Na Ronalda.

Místo řešení zbytečných problémů, se jim Bjorn vždy snažil předcházet. Bohužel díky zbrklosti jednoho nejmenovaného chlapce to ne vždycky nebylo možné. Nyní však ano. Bez dlouhého přemýšlení čapnul Ronalda za trikot a rychle ho přehodil přes pult. Po menším kotrmelci s hlasitým žuchnutím do dřevěných parket skončil na zemi a už byl zmáčknutej pod výčepním pultem.

"Co to bylo?" Pozvedl zrak od sklenky Ser Gerald.

Bjorn si strčil do úst dýmku a několika křesnutími ji zažehnul. "Ale to nic. Trochu mně tu vyskakuje jedna parketa, tak je potřeba ji pořádně zadupnout, aby se zas srovnala a přestala dělat po nocích bordel."

"Naposledy když jsem ji načapal, tak jsem toho nebožáka musel vykastrovat." Ser Gerald popadl další sklenku a bez mrknutí ji vyprázdnil. "Vůbec mi to nedělalo radost, stačilo, aby mi slíbila, že s tím přestane. Místo toho si však našla novou hračku."

"Možná, že to pro vás není ta správná osoba." Řekl Bjorn.

"Na to už je pozdě. Ono už jen to samotné úsilí přesvědčit ji, aby se za mě… co za mě, aby se vůbec provdala, mi mělo naznačit, jak bude ten sňatek vypadat." Bez zaváhání skončil v Geraldově hrdle zbývající kousek kořalky. "Tohle bude můj poslední pokus. Vzhledem k tomu, že se mě ten mladík pokusil zabít, tak ho nyní můžu nechat popravit. Třeba to konečně otevře mojí družce oči." Bez dalšího komentáře se Ser zvedl, zaplatil a opustil hostinec.

Ronald opatrně vykoukl a předčasně si oddechl: "Tak tohle bylo hodně těsný." Sotva to dořekl, hned mu přiletěl pohlavek na temeno hlavy a dal si ksichtem druhou ránu o stůl. "Au! Au!"

"Původně jsem se ti chystal říct, že s tou holkou to byl jen vtip a nemusel ses s ní hned vyspat. Jenže teď máme větší problém, než jen menší kratochvíli s nějakou nickou bez sociálního zázemí." Bjorn vytáhnul Ronalda nahoru a posadil ho na pult. "Takže co mi řekneš k tomu, jak si se pokusil Sera Geralda zabít?"

"Aby bylo jasno, já se s tím trdlem nevyspal." Zareagoval dotčeně Ronald, ale plameny v generálových očích z něj všechny námitky zahnaly pryč. "Co se týče toho zabití, tak možná že jsem tak nějak čirou náhodou, ale úplně nechtíc, bez nějakýho záměru a zcela spontánně vyhodil našeho Sera z okna. Z okna druhýho patra na dlážděnou cestu. Ale to je hodně vtipná historka, spadnul na střechu kočáru, takže se mu vlastně nic nestalo. Teď si se s ním bavil a byl v pohodě, ne?"

Bjorn se napřáhl a chvíli to vypadalo, že chce Ronalda znovu praštit, ale pak si jen přehodil hadr přes rameno. "Ser Gerald je krom raněný pýchy úplně v pohodě. Ale ty seš v takovym průseru, že ho ani tvůj výmluvnej jazyk, ani moje hrubá síla, nedokážou vyřešit."

"Snad to nebude, tak horký." Zasmál se Ronald.

"Víš, jak dopadl eunuch Evžen?" Ronald hluboce polknul. "Tenhle chlap to nemá vůbec jednoduchý.
Jestli si chce zachovat aspoň trochu důstojnosti, tak musí někoho exemplárně potrestat. Svojí paní? Ne. Hádej, kdo to vyžere místo ní? Pokud si ho neslyšel, tak ti to zopakuju. Chystá se tě popravit!"

"To je trochu přehnaná reakce, ne?"

"Přehnaná, nebo ne, počítej s tím, že do zítra jsou všechny zdi ozdobený plakáty s tvojí hezkou tvářičkou. Vzhledem k tomu, že má pod palcem celé město, tak na tebe určitě vydá zatykač. Doufám, že ti to šoustání stálo za to." Bjorn nečekal na další výmluvy, promnul si vous a odešel odnést několik piv k zadnímu stolu.

Zbytek odpoledne strávil Ronald popíjením piva, aniž by s generálem prohodil další slovo. Když už ztratil i chuť pít odebral se zpátky domů. Cestou se stavil na menšího šlofíka u řeky, takže se vrátil až při zapadajícím slunci. Doma ho stejně nečekalo nic jiného než další kárání. Jeho starší bratr Loki jako obvykle seděl v křesle a popíjel víno u krbu. S maskou tygra číhajícího na přicházející oběť tiše sledoval praskající polínka, když zaostřil zornice na siluetu ve dveřích.

"Tak jak si se dneska měl, Ronalde?"

Ronald přesně věděl, kam tohle bude směřovat a nemělo vůbec smysl lhát: "Ale klasika. Ráno jsem se vyspal s jednou babou a pak se schoval do hospody." Na druhou stranu vynechávání určitých informací není lhaní.

"Víš, jak jsem se měl já?" Přitlačil tónem Loki a otočil částečně dřevěné, částečně kovové křeslo ke svému bratrovi. "Užíval jsem si nádherný den… než se mi v kanceláři objevily stráže, že tě hledají pro pokus o vraždu. Říkám si to není možné, můj bratr je sice všiváckej smilník, ale neublížil by ani mouše. Pak mi řekly, že v tom figurovala určitá vdaná paní a všechno my bylo hned jasné."

Ronald udělal krok zpět a couvnul zpátky do chodby. Jedna z mála věcí, které v podobných případech fungovaly, bylo vytratit se pryč a počkat až horké emoce vychladnou. Obzvlášť to platilo na Lokiho. Ten byl boží vůlí připoután ke kolečkovému křeslu. Na jednu stranu to bylo prokletí, na druhou mu to zachránilo život. Nebýt toho, že odjel studovat do hlavního města, skončil by jako zbytek jejich krevní linie pod drnem. Největší záhadou však bylo, jak to vůbec přežil Ronald.

"Než se rozhodneš před problémy utéct, jako vždycky, nech mě říct pár slov." Ronald se zastavil vedle zdi a napjatě poslouchal, co se mu bratr chystá sdělit. "Dnes si mi ukázal, kam tě tvůj styl života dovede. Do náruče smrti. A co je nejhorší, byla by to smrt špinavého zločince. Co by asi řekli rodiče, kdyby tě viděly?"

"Jako bych někdy nějaký rodiče měl." Odsekl Ronald a praštil pěstí do stěny.

"Možná je lepší, že si na ně nepamatuješ, ale všechny ty historky, co vyprávíš po hospodách, si slyšel od nich. A nejsou to jen historky, jsou to skutečné příběhy našich předků. Stejně tak i naši rodiče položili život pro lepší svět. Bez nich bychom tady nyní nebyli a ty se jen tak rozhodneš ten svůj zahodit." Loki věděl, že Ronald už nevydrží moc dlouho naslouchat, tak si jen protřel oči a své kázání dokončil. "Vedle dveří máš batoh s věcmi a slušný obnos peněz na nezbytné výdaje. Nejlepší bude, když se tak rok v Midheimu neukážeš."

Jako tabulka skla, která se vysype ze zrcadla a roztříští se o zem, zahrměla poslední slova Ronaldovou myslí. Jeho vlastní bratr ho vyhazuje z domu?! To je snad zlý sen. Ať už se dopustil jakéhokoliv prohřešku, nikdy za to nedostal sebemenší trest a nyní byl rovnou a doslova vyhozen na ulici. Ne. Nemohl to Lokimu vyčítat. Jak řekl generál, tenhle průser zašel moc daleko a musí si následky vyžrat sám.

"Abys věděl, tak mám v plánu cestou ochutnat nejednu přespolní buchtu." Odpověděl Ronald a vydal ze sebe vynucený smích. Bez nejmenšího tušení kam půjde, si přehodil brašnu přes rameno a vytratil se stejně tiše, jako přišel.

S hlavou plnou nejrůznějších myšlenek se bez přemýšlení vydal svojí nejznámější cestou. Cestou k Bjornově hospodě. Až když dorazil na zápraží masivních vchodových dveří a uslyšel vrzající štít s malbou zkřížených seker, přišel zpátky k vědomí. Možná to nebyl nejlepší nápad se sem vracet, ale určitě by se měl před svým náhlým úprkem naposledy rozloučit.

"Jestli pak to není sám velký zabiják upírů." Ozval se neznámí, ale přesto povědomí hlas. Že by ho stráže našly takhle brzy? Nesmysl. I ten nejctihodnější voják trávil večer v hospodě a svoje povinnosti nechal doma. Tohle byl zcela někdo jiný, někdo koho Ronald hledal v každém temnějším stínu a na koho už skoro téměř zapomenul.

"Ty máš velkou drzost se sem vracet." Řekl Ronald a prohlédl si postavu v kápi. I přes svit měsíce a okenní světlo krčmy, nebylo v téhle tmě skoro nic vidět. Bylo mu ale jasné, že ten pošuk, který se mu posledně pokusil uříznout hlavu, se vrátil. "Uděláš nejlíp, když si najdeš jinou hospodu. Zde nejsi vítán."

Fanatik se jen písklavým hlasem zařehtal: "Možná že nemám tak velkou žízeň, jak si vaše blahorodí myslí."

"Jestli nemáš žízeň, tak co tady teda chceš?" Ronaldova otázka dostala svéráznou odpověď. Ze slepého úhlu mu na tváři přistála tvrdá pěst ocelového boxera a srazila ho na kolena.

"Možná že chci jen předat určitého vraha spravedlnosti." Zapištěl ironicky fanatik a nechal svou oběť zvednout na nohy. "A možná s tebou mám zcela jiné plány." Násilím otevřel Ronaldovi ústa a nalil mu do krku páchnoucí tekutinu. "Nemusíš se bát, to není žádný jed. Ale v určitém bodě své existence si budeš přát, aby byl. Kekeke."

Ronalda ihned opustila veškerá energie a bez jediného výkřiku ho pohltil závoj nekonečné tmy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama