IV. Reinkarnace III. a

14. října 2011 v 21:19 | Archaell |  Ss: Ohnivá emoce

Část 3: "Exhibice."

"Wááh." Zase ráno. Bolel mě celej člověk. Úplně jsem cejtil, jak mi ta tíha stresu drtí žebra. Chtěl jsem zvednout ruku, abych se protáhnul, ale něco mi ji tlačilo dolů. Co to jen je?


"Boing. Boing." Opakovaně jsem zmáčknul dlaň a sevřel v ní něco měkkýho a na dotek horkýho. Pomalu se mi srovnával rozmlžený zrak a v zápětí jsem uviděl siluetu nahé dívky. Co to?!? Loktem jsem převrhnul lampičku z nočního stolku a spadnul na koberec.

"Třísk! Bum." Kde se tady vzala?!? Rychle jsem vyskočil na nohy a podíval se na postel. Na ní ležela Airi s jednou packou přes kotě a tiše předla. He? Další halucinace? Tohle už není normální.

Airi pootevřela oči, zívla si a promluvila: "V lednici už ňení mlíko. Dojdi ho koupit."

"Jak dojdi? Si ho běž koupit sama." Podrážděně jsem jí odpověděl. Vtrhne mi sem a ještě mi bude rozkazovat, co mám dělat? Chvíli se na mě pateticky dívala a pak se mi rozsvítila žárovka. Mluvící kočky asi normálně do krámu nechodí. "No dobře. Ty si tam evidentně sama dojít nemůžeš."

"A když už tam budeš, kup tam nějakou rybu k obědu." K obědu? Jak dlouho tady hodlá zůstat? Doufám, že její sestru brzo najdeme. Potřebuju si už odpočinout a to o samotě.

Nádherné počasí. Pofukoval lehký vítr a na nebi zářilo slunce. Ideální podmínky pro návštěvu místní zoologické zahrady. Být to za jiných okolností a hlavně z dobrovolné vůle možná bych si to mohl i užít. V tomto případě mi v tom však bránilo mládě, které jsem si nesl pod hábitem. Po nekonečném čekání ve frontě na lístky, naše výprava konečně postoupila dopředu až k okýnku.

"Dobrý den jeden dospělej a jeden pro kočku." Nevinně jsem zažertoval s pokladní a poklepal Airi po hlavě.

"Dobrý den pane Carter." Odpověděl mi ledově povědomí hlas připomínající skřípaní starých dveří od stodoly. Paní Braunová! No tak tohle se může stát jen mě. Jak to, že není v důchodu?

"Nevěděl jsem, že stále ještě pracujete. Jak se vůbec máte?" Doufám, že špatně a odebereš se brzo do domova pro seniory. Ale to asi ne, ta mě bude strašit až do konce mého života.

"Děkuji za optání. Mám se hrozně špatně. Kvůli důchodové reformě si tady nyní musím přivydělávat. Je hrozná doba, peníze nejsou a když si vzpomenu na ty zlatý časy za Gottwalda tak mi je běda." Skuhrala důchodkyně a otřela si umělé slzy z očí. Evidentně nepochopila smysl této fráze ze společenského klišé. Nikoho nezajímá jak jí je a má jen říct, že dobře.

"No to mě vážně mrzí." Haha. Dobře ti tak, sice mě děsí myšlenka na moje důchodový zabezpečení, ale teď se aspoň můžu pást na neštěstí někoho jiného. "Můžete mi dát ten lístek? Nerad bych tu čekal až do večera."

"Ano, to můžu. Ale dovnitř zvířata nesmějí! Takže až se vrátíte bez té kočky, tak vás teprve můžu pustit dovnitř. Můžete ustoupit z řady? Jsou tu lidé, kteří chtějí také dovnitř." Zasmála se vyhaslá mina, jak když má hyena radost z nalezené mršiny. No, tak takhle. Já tady projevím hranej soucit a ona mě přejede parním válcem? To se dalo čekat.

"A nemohla byste trochu ze známosti přimhouřit oči? Dost bych jí potřeboval vzít sebou."

"No to bych mohla, ale to neudělám." Nadřazeně se na mě zašklebila a ukázala směrem pryč. Jak tohle vyřešit? Kupodivu to Airi vyřešila za mě. Seskočila z mého ramene, protáhla se šoupací překážkou a vběhla do areálu zoo. Paní Braunová vytřeštila oči: "Chyťte si tu kočku!"

"No to bych rád, ale nemám lístek." Sarkasticky jsem se zasmál a tvářil se jako neviňátko. "Možná, když mě otevřete tak to budu moct udělat."

Po trapném tichu se ozvalo cvaknutí přepážky a dvířka se otočila.

"No tak děte! Ale hned jak jí chytíte, odejdete ven!" Vítězství! A ani nemusím platit vstupný.

Airi na mě čekala hnedka za rohem: "Tak jak to s tím mládětem uděláme?" No to mě zatím nenapadlo. Moje strategie byla vymyslet až operativní řešení rovnou na místě.

"No, tak asi zajdeme k výběhu s divokými šelmami a prostě ho přehodíme přes plot." Je to částečně kočka, tak snad umí padat na všechny čtyři.

"To myslíš vážně? Dyk by ho ty tygři, nebo lvi roztrhali!" Sjela mě Airi nechápavým pohledem.

"No dobře tak ne. Najdeme nějakého pracovníka a prostě se s ním zkusíme domluvit. Když jim dáme zvíře zdarma, tak by jim to snad nemělo nijak vadit, ne?" Teda doufám, že ne. Nerad bych skončil ve zprávách jako debil nakonec, který se rozhodl vrátit ukradenou kořist.

Přišli jsme ke správnému pavilonu a tajně vklouzli do vchodu pro zaměstnance. Netrvalo dlouho a před námi se objevil jeden pracovník, který právě porcoval kusy syrového masa. Asi zrovna připravoval krmení pro šelmy.

"Co tady chcete?! Sem můžou jen pracovníci zoo!" Pracovník odhodil krvavou flákotu na stůl a gumovými rukavicemi zvedl sluchátko od telefonu.

"Počkejte chvíli. Mám takovej menší problém." Vyndal jsem kotě ze skrýše a pokračoval: "Nebudete tomu věřit, ale u nás před domem jsem našel tohle yama něco mládě. Asi ho tam zrovna někdo vyhodil." Snažil jsem se vytvořit přesvědčivou výmluvu, ale moc mi to nešlo.

"Á. To asi myslíte druh skalní divoké kočky Iriomote z Japonska. Ukažte." Pracovník si tedy kotě převzal. "No dobře. Nechte ho tady, já se o něj postarám."

Když už jsme jednou v zoo, tak si to tady můžeme prohlídnout. A opět mám o problém míň. Spokojeně jsem se opřel o zábradlí u výběhu se zebrami. Jedna tam zrovna požírala stoh slámy. Stejně by mě zajímalo, jestli by tu ta zvířata zůstala, kdyby měla možnost svobodně odejít. Na druhou stranu v přírodě by je asi mohli sežrat predátoři. No asi se zas tak špatně nemaj.

"Alexi," zašeptala Airi, že byla sotva slyšet. "Ňe, že bych ti chtěla nějak vytýkat, jak si to vyřešil s Yamou. Ale bude se mu tu líbit? Já bych teda do žádný klece nechtěla."

"No to bych asi taky nechtěl, ale přeci ho nepovezeme do Japonska. Maj tam zrovna záplavy a zemětřesení. O radiaci nemluvě. Tady se bude mít líp." To znělo hodně přesvědčivě. Skoro jsem přesvědčil i sám sebe.

"Kdybys viděl, jak ten ,ošetřovatel' dával do toho žrádla nějaký prášky, tak bys tak klidnej nebyl." Jaký zas prážky? To mi neříkejte, že to je další průser!

"To byly sto pro vitamíny. Žádnej problém." Proč se na mě Airi dívá takovým pohledem? To se nedá vydržet... "No dobře! Můžeme ještě před odchodem Yamu zkontrolovat." A sakra. Než jsem si to uvědomil, měl už Yama svoje vlastní jméno. Základní pravidlo u opuštěných zvířat je v žádném případě je nepojmenovávat. Tohle byla chyba, ještě mi nakonec zůstane na krku…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mišulka Mišulka | Web | 14. října 2011 v 21:26 | Reagovat

Ahojky prosím pokud bys chtela......vic KLIK WEB: http://ruzne-ruzne-a-ruzne.blog.cz/1110/objednej-si-png-s-pozadim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama