IV. Reinkarnace II. b

9. října 2011 v 16:09 | Archaell |  Ss: Ohnivá emoce
"Vklodlak?!?" Chápu, že si asi dělá srandu, ale stejně poslední dobou jsem těmhle věcem už trochu přístupnější. Co kdyby to byla pravda a vlkodlaci fakt existovali? To bych teď měl fakt problém. Vlci jsou opravdu dobrý lovci, takže bych mu nemoch v žádným případě zdrhnout. I kdybych se dostal ke vrátnici, pochybuju, že by mi ten tlustoprd moch nějak pomoct. Skutečně, skončit jako zákusek pro chulpatýho Alíka bych vážně nechtěl.


"Ňó za úplňku, když je měsíční světlo ňejsilnější občas vylézají ze svých ňor." Ještě, že dneska úplněk není. "Ale můžou se občas objevit i jiňdy." Nádhera!

"To jsou jako krysy?" Na sarkasmus není nikdy špatná situace. Schválně jestli se budu smát, až mi to zvíře bude trhat kusy masa z mýho chlupatýho zadku.

Airi se zasmála a začala mě poučovat: "Ňo myslela jsem to obrazně. Samozřejmě, že pověsti o přeměně lidí jsou pravdivé. Proto občas vzniká dilema s jejich zabíjením. Někteří vlkodlaci ňeztrácí svou mysl ani po přeměně, takže je ňemůžeš hňed odrovňat na potkání. Ňení ňutňé je vraždit, když zvládňou svůj hlad. Avšak většiňou podlehňou svému primitivnímu pudu. Touží po lovu, po kořisti, po lidech."

"Už vidim jak se domlouvám s něčim co má tři metry a plnou tlamu zubů. Než zjistím, jestli je to při smyslech, tak mě to sežere. To si rovnou můžu strčit hlavu do krku krokodýla a nechat ho rozdrtit mi lebku."

"To sice můžeš, ale zkus s tím počkat, až bude sestra opět veňku. Teď tě ještě potřebuju, ňehehe."

Po překonání strašidelného přízemí jsme vystoupali do druhého patra. Hned mě zarazilo, že se v něm stále ještě svítí. Bylo by nemilé do někoho vrazit. Chce to vyřešit rychle, čapnou to kotě a obratem vypadnout ven, ale kde ho máme hledat? Za jedněmi dveřmi se ozývalo ono vytí. To znamená, že tam asi budou mít zavřené psy. Pochybuju, že by k nim někdo dával kočky. Mohly by to být ty dveře naproti. Visela na nich cedulka: "E. Zvířata." Co to asi znamená? Pomalu jsem je pootevřel a škvírou nakouknul dovnitř.

Musel jsem rozsvítit, protože uvnitř nebylo vidět ani na krok. Kolem dokola byly vyskládány klece s nejrůznějšími druhy zvířat. Kromě koťat tu leželi i šimpanzi a na druhé straně byla nějaká terária. Přikročil jsem k jednomu z nich, abych se mrknul co tam je za zvíře.

"Tsss. Cink" Vystartovala po mě kobra, až jsem z toho málem spadnul na podlahu. Fuj, to jsem se lek. Nemám rád jedovatá stvoření a obzvláště hady. Otočil jsem se zpátky, abych se podíval po Iris. Z jedné klece na mě zívalo pruhované kotě. To bude ono! Odemknul jsem zámek a vyndal ho ven.

"Tak Iris máme, můžeme se vytratit." Kývnul jsem na Airi a vrátil se do chodby.

"Alexi?" Zamňoukala Airi a plácla mě packou přes hlavu.

"Co je?" Doufám, že po mě nechci nic dalšího, když jsem svůj úkol tak bravurně splnil.

"To, ale ň…" Něco se mi Airi snažila říct, ale už jsem jí neslyšel.

"Hůů, hůů…" ozýval se po celém objektu alarm a stěny místnosti rudly silou blikající diody od sirény. A sakra! Oni mají alarm?! Proč se nespustil, když jsem páčil ty dveře? No to je jedno. Rychlým krokem jsem se odebral směrem ke schodišti. Pozdě! Po schodech už skákala skupinka vrčících psů. To není dobrý! Otevřel jsem první dveře po ruce a zaplul dovnitř.

"Uf." Úplně mi běhal mráz po zádech. Proč to nejde jednoduše? Počkat. Tady je, ale fakt zima. Náhle mi něco zmáčklo rameno. "Co je zas?" Vystartoval jsem po Airi, ale pak mi došlo, že ona je na druhém rameni. Tak kdo mě to teda teďka drží? Se smrtí v očích jsem se vyškubnul a skácel se na zadek do přilehlého rohu.

"Alexi? Co tady děláš?" Zeptal se mě povědomí hlas. Když ze mě spadnul stres, tak jsem poznal onu aktivistku z dnešního rána a z televize.

"Fuj. Spíš mi řekni, co tady děláš ty?" Kromě vytváření mého stresu.

"No nikdo nic pro ty chudinky zvířátka nedělal. Tak jsem vtrhla dovnitř a pustila je ven z klecí." Dívka se na mě nevině usmála a snad ode mě i očekávala, že jí za to pochválím, či co. Tohle je vrchol. Takže to ona může za ten poplach. Díky, že mi to usnadňuješ.

"Nikdo nic nedělal, a proto se musíš hnedka vloupat do týhle fabriky na testování šminek? To je asi ten nejgeniálnější nápad, který kdo měl." Zakroutil jsem sarkasticky hlavou a chtěl sáhnout po klice od dveří.

"Nemusíš mi lichotit. To by udělal každý a zas tak geniální to není." Sotva to dořekla, tak se otřásla jak osika. Počkat kde je ta klika? "Jestli hledáš kliku, tak v tomhle mrazáku bohužel není."

"Aha. No tak budeme muset… mrazáku?!" Takže teď země ještě po tom všem bude mraženej nanuk? Nádhera! "Proč proboha strkáš hlavu do ledničky? Jsi se nemohla schovat někde jinde?"

"A proč jsi sem lezl ty?" No v tohle je dobrá otázka. Nedá se svítit, vyřeším to hrubou silou. Vytáhnul jsem z kapsy jednu výbušnou pečeť a nalepil jí na dveře. Pár vteřin a budeme venku.

Aktivistka sáhla do batohu, nasadila si kulich a pletené rukavice stejného vzoru. "Co to děláš?"

"Stoupni si na chvíli stranou a já ty dveře odpálim."

"To sebou máš nějakou výbušninu?!" Vytřeštila na mě oči a otevřela ústa do kořán. Vzápětí je rychle zavřela a přikryla si je rukavicí, protože jí evidentně studil ledový vzduch.

A sakra základním pravidlem je nepoužívat kouzla na veřejnosti, takže teď můžu udržet tajemství a umrznout k smrti, nebo ho porušit a dostat se ven. Těžká volba. Tázavě jsem se podíval na Airi, ale ta ani nemňoukla. Teď mě tak napadá, že asi taky nemůže mluvit před lidma. Dobře jí tak, aspoň bude chvíli zticha.

"Sakra. Asi jsem jí nechal v druhých kalhotách. Budeme muset najít jinou cestu." To se lehko řekne, ale hůř dělá. Kromě pár lednic se sajrajtem na obličej a balzámem na hemeroidy tady nic není. Koukal jsem na páru, která mi od pusy stoupala ke stropu. Větrací šachta! Strčil jsem dívce do náručí kotě i Airi a šel nás zachránit.

Jeden mrazák na kolečkách bude dostatečně vysoký. Trochu jsem ho šoupnul a zapřel ho, aby se nehnul. Vypadá to, že to přeci jen půjde. Víko od šachty nebylo zašroubované a v pohodě se na něj dalo dosáhnout. Hbitě jsem ho sundal a odhodil stranou.

"Tudy se asi dostaneme ven. Polez první." Podal jsem dívce ruku, aby mohla snadněji vylézt nahoru. Když už byla v šachtě, což bylo po exhibici jejího spodního prádla, mimochodem měla kalhotky s kytičkama, tak jsem za ní strčil i kočky a nakonec se tam vyhoupnul já sám.

"Ááá!" Holka zapištěla a kopla mě kanadou do obličeje. Jako bonus jsem si z reflexu dal ještě druhou ránu o strop.

"Au. Au! Co je?" S otiskem její boty na čele jsem se jí vyzývavě zeptal. Ona to ovšem ignorovala a rychle couvala dozadu. Rázem byl můj nos zabořenej až v jejím zadku a přesto nepřestávala tlačit. Za normálních okolností by mi to nevadilo, ale tady mě to už přestávalo bavit.

"K…krysa!" Můj bože. Ona tu lobuje za práva zvířat a přitom se bojí malý myši.

"Je to jen křeček s větším ocasem. Přece se nebojíš křečků?" Jo kdyby jen křeček. Když se mi odkryl výhled, uviděl jsem potkana velkýho jak kráva. Tak tohle není malej Jerry. Během mého přemýšlení jak situaci vyřešit a holčičího jekotu se Airi protáhla dopředu. Nevím, jak se jí to povedl, ale potkana zahnala pryč. Měl bych se tomu divit, ale ta kočka mluví, takže tohle mě už vůbec nepřekvapovalo. Po pár dalších otřesech mozku se naše výprava dostala tam, kde to všechno začalo. Domů.

Dívka se zastavila před mým bytem a pak mě objala. "Díky za pomoc Alexi. A nemusíš se bát. Nikomu neřeknu, že sis domů odnesl tu vzácnou divokou kočku Iriomote Yamaneko. Akorát bys měl vědět, že se nemůže bez povolení chovat. Zatím se měj."

"Ty taky Charlie." Zalovil jsem v kapse u kalhot pro klíče. Charlie? Ty kráso. Tady mi něco muselo podvědomě dojít. Počkat! Divim se špatný věci! Yama co?!?

"Airi. Řekni mi, jak je možný, že tvoje sestra je chráněnej druh?" A že tohle nebyla jen zoufalá řečnická otázka, která bude mít špatnou odpověď.

Vyložil jsem kočky na gauč a očekával nevyhnutelné. Airi se podívala stranou a bez stresu si zamňouakal: "Ňó. Tohle ňení moje sestra. Něhehe."

"Jak není?!? A to mi říkáš až teď? Víš, jakou to dalo práci to kotě odtamtud dostat? Počkej, neříkej mi, že jsem ho vlastně ukrad a teď mě budou hledat ochranáři zvířat?" Nikdy nemáte dost problémů. Nějakým záhadným způsobem se dokážou množit.

"Ňehe. Jsem ti to ňemohla říct dřív, protože tam u toho byla ta holka odňaproti. A ňechceme, aby někdo věděl o kouzlech a mluvících kočkách. Jiňak oni tam to divoký kotě měli stejně ňačerno, takže ho nikdo hledat ňebude."

Nervózně jsem přešel po obýváku a přišel s plánem, že to budu řešit až ráno. "Dobře zejtra to kotě šoupnem třeba do zoo. Prozatím vyhlašuju večerku a ty se o něj postarej!"

Takže mě čeká návštěva zoologické zahrady nádhera. Už vidím, jak jim vysvětlím, kde sem to kotě vzal. S hlavou plnou myšlenek jsem odpadnul na postel a utahanej zahájil slintání do polštáře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama