IV. Reinkarnace II. a

5. října 2011 v 19:39 | Archaell |  Ss: Ohnivá emoce

Část 2: "Make-upová kamufláž."

"Ding, dong…" Levá, pravá. Levá, pravá. Na stěně odbíjel kyvadlový mechanizmus půlnoc.

"Waah," rozespale jsem si zívnul. Nějak mě to čekání muselo uspat. Na břiše mi ležela Airi a tiše předla. Možná kdybych ji nebudil, tak bude spát až do rána a nebudu muset nic řešit. V tom se mi do županu zapíchly její drápy a prtáhla si kosti.


"Ňáá," otevřela tlamu. "Vstávej! Už je čas. Ňemusíme nijak spěchat, ale bylo by dobré to stihňout dřív, ňež bude světlo. Pokud teda ňechceš, aby ňás někdo viděl." Pokud možno bych byl rád, aby mě nikdo neviděl ani teď. Mohl bych si v klidu relaxovat, aniž by mě tu otravovalo mluvící kotě.

"No jo." Shodil jsem kočku na zem v zoufalé naději, že se trochu rozbije, ale dopadla na všechny čtyři. Tak snad abych na sebe něco hodil, než půjdeme na noční hru. Ve skříni již visela připravená roucha, tak jsem jeden kousek vytáhnul a hodil jej na sebe. Čuchnul jsem si k županu. Bleh. Docela dost smrděl, taky aby ne, nějakej ten den už v prádle nebyl. Možná bych ho mohl vzít k Angele, aby mi ho vyprala… Možná radši ne.

Do ložnice přišla Airi: "Tak už jdeme, ňé?" Rozeběhla se ke mně a skočila mi na levé rameno. Její čepele se mi lehce zabodly pod kůži.

"Auč! Co blbneš?!?" Z šoku jsem sebou trhnul, div mi to nerozhodilo rovnováhu.

"Ňo přece ňepůjdu pěšky. Něhehe," zasmála se a praštila mě ocasem do tváře. Super, rázem ze mě byl kočičí taxík. Mě se taky nechtělo, takže jsme to vzali hromadnou.

Cesta noční linkou byla celkem v klidu. Teda až na ten hroznej smrad z přilehlých bezdomovců. Jeden se ta rozvaloval uprostřed uličky s láhví v ruce. Ten musel být hodně nametenej, protože tam byly docela nánosy rozšlapanýho bahna.

Bylo docela ticho, tak jsem započal konverzaci: "Máte nějakýho majitele, nebo jste pouliční směs? A odkud vůbec znáš Angelu?"

"Ňěhe, ňemáme majitele, ale řekněme, že máme ňad sebou vyšší moc." Zastřihala Airi ušima a pokračovala: "A Angelu zňám už hódně moc dlouho. Nějaký čas u ňás žila se svým otcem a Lariou."

"Lariou? A počkej, co myslíš tím u vás?" Nechápavě jsem pootočil hlavu. Tohle je hodně zajímavý, třeba se budu moct dozvědět o Angele trochu víc a možná to trochu i zneužít ve svůj prospěch.

"Angela ti ňeříkala, že má sestru?" No vlastně Angela mi osobě neřekla vůbec nic. "Ňo tak teď už to víš. A pojmem u ňáš myslím ňáš kmeň.

"Váš kmen?" Nežijou snad kočky ve smečce, nebo jak se to řekne?

"Ňáá. Můj kmeň. Ňevím jesli to víš, ale vodní frakce je rozděleňa do dvou hlavních bloků. Severní a Jižní. Severní frakce sídlí na severu Evropy. Ňaše frakce, ta Jižní, je v Jižní Americe. Ňo a můj kmeň je jedňa z rodiň, které spadají pod Jižní sektor." Lol. Takže ostatní frakce se mohou skládat i ze zvířat? To je hodně vtipný.

"Jo Richard se zmínil o tom, že Angela pochází z vodní frakce." Aspoň tady to se vyjasnilo.

"Otec Angely je již pár let v čele ňaší organizace. Dřív býval diplomat, který pravidelně jezdil řešit podstatné otázky koordinace severu a jihu. Kvůli tomu má u nás i letní sídlo, Angelin druhý domov."

"Takže vy dvě jste spolu vyrůstaly?"

"Aňo. Když zrovňa u ňás Angela byla, tak jsme spolu trávily většiňu času." Airi mě nadšeně opět švihla ohonem přes obličej. Asi jí vzpomínání na minulost dělá radost. Nebo jí děla radost mě šikanovat.

"A co děláte, takhle daleko od domova? Přijely jste na návštěvu?"

"Ňo, Laria sem potřebovala zajet, takže moje mladší sestra Iris jela s ní. Ňo a já jsem tady, abych na ně dávala pozor." Což se asi moc nepovedlo… Chtěl jsem se dozvědět víc, ale bohužel v ten moment zazněl signál pro výstup na naší cílové stanici. Možná to bylo štěstí, protože řidič se na mě opovrženě díval ve zpětném zrcátku. Sakra! Dyk se celou dobu bavim s kočkou!

Už je sice noc a většina lidí spí, ale tato večerní doba je ráj pro noční hlídače. Do této skupiny patřil i muž, který se v kabince u brány díval na televizi a požíral čipsy. Spokojeně si chrochtal, zatímco mu brambůrky padaly po paroubkovskym panděru. Tak tohle bude pohodička. Neopatrně jsem udělal krok dopředu a dával si pozor, aby se hlídač neotočil. To byla ovšem chyba.

"Dů-ů-ů!!!" S hlasitým zaduněním jsem převrhl prázdný koš na odpadky a přerušil ticho. "Ahh! Moje noha!" A dopr!

Hlídač vyšel ven a rozsvítil si halogenovou baterku. "A mám tě! Tak ty mi tu budeš dělat brajgl jo?!?" Už, už jsem chtěl utíkat pryč, ale hlídač pokračoval: "Počkej tady! Něco ti přinesu." Co by mě nosil? Snad si nejde pro pendrek! Vykouknul jsem z rohu, abych se připravil na ústup. Vrátný tam zrovna narovnával koš a vysypával do něj bordel z keramické misky. Potom do ní nalil mlíko z krabice a položil jej vedle Airi. Potom se podrbal na zadku a vrátil se dovnitř strážnice. S úlevou jsem si zapálil jedno cigáro a čekal, než bude hlídač opět zabrán do televizní soutěže.

"Ňemusíš mi děkovat. Ňehe," zamňoukala Airi a vyskočila si zpátky na bidýlko. "Jestli ti ňezdřevěněli ňohy měli bychom sebou trochu hňout."

S Airi na zádech jsem se plazil po čtyřech pod okýnkem, abych už nic neriskoval. Hlavně nenápadně a s trochou více obezřetnosti než při prvním nezdaru. Tentokrát to vyšlo. Teď ještě nějak vklouznout do budovy se zvířaty. Cestu nám blokovaly prosklené dveře. Mohl bych je vysklít, ale to by bylo moc hlučný. Čirou náhodou se vedle válelo páčidlo, tak jsem ho zvednul a dal se do díla.

"Hhh... pff. Hhh… pff." Zoufale jsem páčil, ale žádná změna. Dobře. Napnul jsem svaly ještě jednou a pořádně zabral. "Hhh…"

"Možňá to je jeň můj osobní dojem, ale dveře mají ňormálně kliku. Ta slouží k tomu, aby se daly otevřít." Propletla se mi Airi mezi nohama a pateticky se plácla packou přes čelo.

"Fákt? Proč ne. Ty dveře mají taky ale klíče na zamykání. Aby se pak nemohlo stát, že někdo vezme za tu blbou a kliku a ony se… otevřou?!" Ty kráso, teď vypadám jak debil. Jak může takoj objekt zůstat odemčenej přes noc? Záhada. No snad už nikdo nepracuje v tuhle dobu.

Plížili jsme se dlouho temnou chodbou až na druhou stranu. Trochu mě znervózňovalo, jak mi klapaly podrážky o dlažbu. Kapání nedotaženého kohoutku kdesi neznámo nebylo taky nic příjemnýho. Tohle by byl námět pro film s hovorovou tématikou.

"A-úúú." Skrz opuštěné prostory se v okamžiku rozléhalo nějaké strašidelné zavití. Na čele se mi okamžitě vyrojil ledový pot. Otřel jsem ho rukávem a se zatajeným dechem čekal, co bude dál. Když se nic nedělo, otočil jsem se k Airi.

Ona si evidentně všimla mého stresu a rozhodla se mě "uklidnit": "Možňá to je vlkodlak."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama