Tichý výkřik

22. září 2011 v 20:50 | Archaell |  Bílá knihovna

"Uvidíme se v pondělí." Rozloučila se roztomilá dívka ve školní uniformě a vyšla směrem ke svému domovu.


Oslava úspěšně splněného semestru se trochu protáhla a venku již byla černo černá tma. Prázdné ulice doprovázelo blikání pouličního osvětlení, houkání nočního ptactva a odbíjení hodin na městské radnici připomínající půlnoc. Dívka sepjala ruce a vydechla na ně horký vzduch. Byla celkem zima, možná si měla vzít rukavice, a i když ještě nesněžilo, tak k tomu nebylo daleko.

"Ťuk, ťuk… ťuk, ťuk…" Ozývalo se cvakání vysokých podpatků o navlhlý chodník. Lehký déšť dívce pomalu smáčel blůzu a chladno se prožíralo k jejímu tělu. Chudák se začínala třást a to nejenom zimou. Z poza rohu zaslechla podezřelý zvuk, znějící jako lidský smích. Trochu ji to vyděsilo, ale hned se uklidnila, že je to jen vítr.

"Ťuk, ťuk… ťuk, ťuk… ťuk, ťuk, ťuk." Cizí krok? Dívka se náhle zastavila. Měla pocit jako by ji někdo zpovzdálí sledoval. Přesto, že nikoho neviděla, tak cítila nepřátelskou auru. Něčí pohled ji nepříjemně dusil a snažil se jí nabourat do hlavy. Nervózně přešlapovala na místě a rozhlížela se po okolí. Znovu se rozezněl klapot podrážek, ale nebyla to ta její volná chůze, někdo k ní musel běžet. "Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk…"

Neočekávaně světla v celé ulici zhasla. Dívka se s leknutím opatrně otočila a v ten moment ji něco chytilo za rameno. Prudce sebou škubnula a spadla do bláta. Vzhlédla k nebi a spatřila temný stín. Lampy se zase rozsvítili a ona okamžitě uviděla svůj odraz v zářivě rudých očích. Rudých očích, které doprovázely dva ostré špičáky, nořící se do její krční tepny.

"Ááá máme tu další zprávy. Dnes v brzkých ranních hodinách opět udeřil nebezpečný masový vrah, který si svým stylem zabíjení vysloužil přezdívku Upír. Na obětech se opět našly stopy po dvou bodných ranách, které svým tvarem připomínají upíří kousnutí. I v tomto případě si vrah z místa činu odnesl velké množství krve. K těmto útokům se dosud nikdo nepřihlásil a policie stále nemá jedinou stopu k dopadení pachatele…"

S veselým pobrukováním vstala Alex z postele, vklouzla do růžových papučí a přešla do kuchyně. Z igelitového sáčku strčila dvě topinky do toustovače, zapnula rychlovarnou konvici a v mezičase se postavila před zrcadlo. Víkend. Dva dny v týdnu, kdy může člověk odpočívat. Stříbrným hřebenem si pročesala kadeře, upravila je gumičkou a spokojeně se na sebe usmála. K snídani si zamíchala pár vajec, nasypala je do toustů a společně s potřebami na kreslení je uklidila do batohu. Ještě termosku s kávou a byla připravená na relaxační den v parku.

Sedla si do dřepu pod velký strom a ořezala si tužku. Neměla v plánu kreslit nic konkrétního a tak rýsovala vše, co se kde mihlo. Dnes bylo docela teplo, takže byl park plný hyperaktivních dětí, pejskařů a kousajících se milenců. Přes všechny ty zajímavé podněty Alex nejvíce upoutala stará zdevastovaná lavička s vysypaným odpadkovým košem. Bez dlouhé ho přemyšlení se hrot B2 roztančil po všech směrech.


Kolem poledne už měla několik kreseb hotových. Právě kreslila opuštěnou jabloň s popadaným listím, když v tom její papír zahalil stín. Podívala se proti slunci na temnou postavu a zakryla si oči dlaní. Bylo to malé děvče: "Promiň, neviděla si tady pobíhat psa s vodítkem? Trochu se my vysmeknul. Asi utekl za nějakou kočkou a teď ho nemůžu nikde najít.

Alex vytáhla svůj tablet a naťukala pár slov: "Chceš ho pomoct hledat?"

Dívka se na ni překvapeně podívala: "Ty neumíš mluvit?"

"Aspoň, že ty umíš číst. :) Umím mluvit, ale nemůžu." Alex se usmála, oprášila si listí z kalhot a chytila dívku za ruku. Několik hodin chodily v kruhu kolem parku, kontrolovaly křoví a keře, ale psík nebyl k nalezení. Park není zas tak velký, takže nejspíš musel dávno odejít někam jinam.

"Rodiče budou naštvaný, když ho nepřivedu zpátky…" Děvče se rozbrečelo a sedlo si vedle pítka na ptáky.

Alex přemýšlela jak jí má pomoci a nepozorně se zahleděla na modrou oblohu. Zaujala ji tam kompozice poletujících mraků, která ji doslova ochromila. Sedla si vedla dívky, vytáhla tužku a nakreslila pár dalších obrázků. Úplně ztratila pojem o čase…

Když zavřela svůj blok, tak se už začínalo stmívat. "Chceš doprovodit domů? Třeba se tvůj pejsek vrátil sám."

Dívce se do toho moc nechtělo, ale neměla na vybranou. Došly tedy před její dům a skutečně vedle hlavní brány ležel její pes. Spokojeně vrtěl ocasem a radostně dívce poslintal obličej. Alex byla ráda, že se to vyřešilo, ale nemohla se déle zdržet. Před večerkou se musela ještě stavit nakoupit potraviny k večeři, aby nezemřela hlady. Zamávala tedy dívce na rozloučenou a navštívila nejbližší supermarket.

Většinu seznamu vyřídila bez dlouhého protahování, ale zasekal se u pultu s uzeninami. Paní prodavačka byla trochu starší, takže ji chvíli trvalo, než pochopila, že Alex si z ní nedělá srandu, ale prostě nemůže mluvit.

Venku byla už tma a zvednul se i chladný vítr. Alex si natáhla přes uši huňatý kulich a podívala se na hodinky. Pokud chce stihnout svůj večerní seriál, tak by si měla pospíšit. Rychlejším tempem tedy vyrazila domů.

"Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk…" Alex zaslechla podezřelé kroky a pohlédla na druhou stranu ulice.

Stál tam nějaký vysoký muž a díval se přímo na ni. Měla nutkání se ho zeptat, co potřebuje, ale v jejím stavu to nebylo možné. Váhala jestli si sním má "promluvit", nebo ho ignorovat. Její rozjímání přerušil samotný muž. Přešel silnici, postavil se vedle ní a usmál se. V jeho ostrých zubech se odrážel měsíční svit.

Alex zapnula tablet: "Potřebujete ode mě něco?"

"Musí to být pro tebe těžké, když nemůžeš mluvit. Určitě si osamělá, co bys řekla… haha, napsala, takové malé hře? Narovinu se ti přiznávám, že mám docela chuť na tvou sladkou krev, ale pokud dokážeš zakřičet a přivolat si pomoc, tak tě nechám být." Zasmál se upír.

"Ale já nemůžu mluvit…"

"V tom je to kouzlo. No tak jen si zakřič, ostatní dívky takovou šanci neměly." Upír Alex chytil za bundu a přitáhl si ji k sobě. Cítila jeho ledový dech jak jí nenasytně sklouzává po drobnému krčku. "Ta nabídka nebude trvat věčně, už se přestávám ovládat."

Alex ho odstrčila, opovrženě se na něj podívala a otevřela ústa: "Tak to ty jsi ten vrah, že?"

"Haha… skoro jsem tě slyšel, ale otvírat ústa nestačí. Pokud z nich nedokážeš vyloudit jediný zvuk, tak tě bohužel budu muset zabít." Upír si olíznul dlouhým jazykem tváře a vycenil své sací břity.

"Hluchota a němota mají mnoho společného. Jaký je rozdíl mezi němým a hluchým? Žádný ani jeden neslyší svůj hlas." Alex si strčila dva prsty do ucha a protřela si lalůček.

"Haha! Stále nic, tvůj čas vypršel…" Ticho? Upírovi náhle zmizel úsměv z tváře. Otřel si dlaní ucho a ucítil, jak mu po tváři teče krev. "Co to má znamenat?!"

"To že nemůžu mluvit, neznamená, že jsem němá. " Alex se zhluboka nadechla a dala se do křiku.

Na čelním skle vedlejšího automobilu se objevila prasklina a rychle se rozšířila přes celou plochu. O vteřinu později se sesypalo dovnitř a nebylo samo. Jak Alexin tón hlasu vzrůstal, tříštil všechny předměty v dosahu. Pouliční lampy explodovaly, střepy z oken vylétávaly na silnici. Jako by město zasáhlo ničivé tornádo. Taková byla síla Alexina hlasu. Její prokletí bylo přeci jen trochu užitečné.

Upírovi došlo, že udělal osudovou chybu. Všechna krev v těle mu bublala jako vařící voda a žílami se mu proháněly velké bubliny, které jedna po druhé vybuchovaly. V dalším okamžiku mu explodovaly oči a oslepl. Tímto to ale nekončilo. Alexin hlas se kvapně blížil ke svému vrcholu. Z upíra odlétávaly kusy masa, a když konečně přestala křičet, tak se k zemi skácela už jen ohlodaná kostra.

"Můj seriál!" Otočila se Alex a rozeběhla se domů.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 AA ♥ AA ♥ | E-mail | Web | 22. září 2011 v 21:01 | Reagovat

Fúha :D to je fakt dobré :) úplne som sa do toho začítala :) ... máš super blog ;)... navštív pls aj ty môj :) ...

2 Lian Walker Lian Walker | Web | 23. září 2011 v 16:28 | Reagovat

Hodně pěkné, a hlavně hezké zakončení :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama