III. Reprodukce III.

5. září 2011 v 15:40 | Archaell |  Ss: Ohnivá emoce

"Ohnivá pečeť."

"Haa." S hlubokým nadechnutím, jako když se vynoříte z vody, jsem se ocitnul zpátky v kostele.

"Vstávej!" Kopnul do mě Richard. "Nemusíš to tak přehánět, čeká nás konečně zábavnější práce.

Hlavou se mi hrnula spousta myšlenek. Co to bylo za chlapa? Kdo je sakra Arkan? A proč mě tak bolej nohy!

Skoro jsem se nemohl narovnat. Jako bych měl místo kloubů prkna. "Pomalu! Asi mám zlomený kosti v kolenou, blbče."

Richard na zanemní toho, že simuluju zamával rukou: "To máš z toho flákání. Musíš se trochu hejbat."

"Nevím, kdo se tady fláká? Kdes vůbec byl ty?" Odpajdal sem ze dveří a zavřel je zvenčí.

"Někdo musí vydělávat na chleba synu." Richard se zasmál a nafouknul růžovou bublinu. Někdy by mě zajímalo, jestli je víc závyslej na cukru, nebo na fetu.

"Na chleba? Sis byl zas šlehnout co?"

Richard si dotčeně přiložil dlaň na hruď a podívala se na nebe: "Šlehnout? Co si o mně myslíš? Sem snad nějakej feťák?"

"Ne seš narkoman. Pod nosem máš ještě zbytky bílího prachu." Ricahrdova snaha utřít si nozdry byla jasná odpověď. "Ne nemáš. Ale teď už se z toho nevykecáš."

"No tak dobře. Když jsem se vracel, tak se našla menší časová bublina se stavit u přátel v kuchyni. Ale teďka zpátky k tématu. Za támhle těma dveřma na konci chodby je vchod do podzemí. Tam se nachází naše izolovaný tréningový cvičiště. Počkej tam na mě, já zatím seženu potřebnej equip," řekl Richard a za doprovodu metalu ve sluchátkách odběhnul na druhou stranu.

Mou cestu do arény přerušily něčí hlasy. Vycházely z přilehlé chodby po levé straně. Šmírování není zrovna chvályhodná vlastnost, ale třeba se dozvím něco užitečného. Skrze škvíru byly vidět dvě malý holky. Jedna klečela v rohu s rukama u obličeje. Ta druhá evidentně starší ji držela za rameno.

"Nebreč! Stejně to nemá smysl. Nic se nezmění."

"Ale já nechci, aby mi tam dole tekla krev!" Ah fuj. Nic člověka nedokáže naštvat tak jako celibát, kterej se opakuje každej měsíc.

"Dobře nebudu dál lhát, nedá se nic dělat, musíš se s tím smířit."

"Řikal jsem na konci chodby," strčil do mě Richard. Dívky ho evidentně uslyšely a utekly do vedlejšího pokoje.

"Jo jasně." Abych nevypadal jak pedofil, radši jsem mu nic neříkal.

Cvičiště. Rozlehlý podzemní prostor o velikosti fotbalového hřiště. Ve výšce asi pěti metrů létalo něco připomínající umělé slunce. Podlaha byla rozdělena do několika sekcí: Tráva, písek, kameny a nějaký močál. Dokonce zde bylo miniaturní jezírko a menší skálovité výběžky.

"Nádhera co? Původně to byla přírodní jeskyně, ale trochu jsme ji vytunili," řekl Richard pochlebovačným tónem. Potom sundal z ramene tašku a vysypal na zem hromadu štětců a pergamenů. Z přední kapsy vytáhnul baňku s inkoustem a položil ji vedle ostatního.

"Není to tak trochu sebedestruktivní magie? Chápu, že mučit nepřítele svými dlouhými texty může být efektivní zbraň, ale osobně chcípnu dřív během psaní, než on během čtení." Nevěřícně jsem kroutil hlavou.

"Takže začneme. Co je to pergamen asi víš, tak si tady jeden vyber a uchop nějaký brk. Než začneme psát je dobré si připravit osnovu. Ta se skládá z úvodu, statě a závěru…" Rozjel se nezastavitelně Richard a evidentně ho to bavilo.

"Víš co? Si to tady zatím uží a já půjdu dělat něco užitečnějšího. Modlit se k bohu bude větší zábava." Zamával jsem rukou na rozloučenou a zatáhnul zpátečku.

"Počkej! To byl jen joke." Zastavil mě Richard.

"Dobře, tak pokračuj. Co s tím teda budeme dělat?"

"Je jasný, že hnedka chrlit oheň nemůžeš. Musíme to všechno vzít pěkně popořadě a od toho tady jsou tyhle pomůcky. Ony ti pomůžou zvládnout základy."

Richard odšrouboval víko od inkoustu a utrhnul si jednu stranu pergamenu. Uchopil štětec, namočil ho do barvy a začal kreslit. Netrvalo dlouho a dílo bylo dokonáno.

"Puntík? To má být další vtip?" Svraštil jsem obočí a sepnul ruku v pěst na znamení agrese.

"Ne tohle myslím vážně," odpověděl Richard a položil si výtvor na dlaň. Pár vteřin se na pergamen díval a ten pak shořel. "Tenhle puntík dokáže pohlcovat magickou energii. Při jejím akumulování se zahřívá a ve vedlejším efektu shoří."

"Lepší něco než nic, ale k čemu mě tohle karetní číslo bude? Teda pokud mi nedojde plyn v zapalovači?" Otázal jsem se, aniž bych očekával konstruktivní odpověď.

"A když ti řeknu, že tohle je mnohem účinnější, než to na první pohled vypadá?" Richard si vytáhnul další list a dals e opět do psaní. Tentokrát kolem toho puntíku udělal další čtyři menší. "Nejlepší bude ti to ukázat v praxi," zvednul se ze země a odešel k blízké skále. Potom přilepil pergamen k jejímu okraji a vrátil se ke mně.

"Výbušné pečeti jsou sice nejlehčí kouzlo, ale to neznamená, že nejméně efektivní." Přiložil si dva prsty k ústům a opět řekl magické slovo: "Bang!" Vzápětí skála explodovala a proměnila se v hromádku prachu.

"Paráda. Tak tomuhle se dá konečně říkat magie."

"Každý z těch menších puntíků dokáže pohltit stejně velké množství energie jako ten velký. Ony slouží jako taková měrná váha, abychom to nepřehnali. Síla detonace se kouzelník od kouzelníka liší, takže jsem docela zvědavej, co dokážeš ty." Usmál se Richard a hodil po mě jeden štětec.

"Tak to by bylo," vítězoslavně jsem nakreslil černej puntík.

"Teď se soustřeď na tu tečku a snaž se jí nabít energií."

Uvolnil jsem svoji mysl a koncentroval celou svou duševní sílu do toho fleku. Připadal jsem si jak v soutěži zírání. To na sebe koukají dva protihráči a ten kdo první mrkne, ten prohrál. No to by mohlo prozatím stačit, zas nechci zničit celej tenhle bunkr.

"Bang!" Koukám na ten symbol a nic se neděje. "Bang!" Opět nic. "Bang! Bang! Bang…"

"Tohle není jako startování sekačky na trávu. Vypadá to, že si buď nedostatečně uvolňoval magickou sílu, nebo si ji vypouštěl kolem sebe místo do jednoho bodu. Musíš se víc soustředit."

Tak jsem to zkusil ještě jednou. Koncentrace. Koncentrace. Je tady jen ten symbol a já. Zhluboka jsem si oddychnul a podíval se na papír. Z něj se okamžitě vyvalil dým.

"No to už vypadá líp, ale zase si to zjebal. Ta pečeť se má nejdřív nabít a ne aktivovat rovnou. Umíš si představit, kdybys tam nacpal explozi o velikosti jaderný hlavice a bouchlo ti to u ksichtu?" Zakroutil hlavou Richard.

Tohle není vůbec tak jednoduchý, jak to vypadá. Myslel jsem si, že mávnou rukou a budu v ní mít ohnivou kouli. Místo toho se tady snažím akumulovat energii pohledem, který div neprovrtá pergament skrz na skrz. Zatím co jsem si ze všech sil snažil zlepšit své schopnosti, Richard stál nade mnou a o něčem přemýšlel. Taky by mi mohl trochu víc poradit.

"Hele možná by ti mohlo pomoc přikročení k další lekci," řekl Richard.

"K další lekci? Když mě to vůbec nejde?"

"Jo k další lekci. Představ si, že výbušná pečeť je jako C4 na dálkový ovládání. Kromě toho, že můžeš pomocí dalších puntíků zvyšovat sílu, tak pomocí čtverečků jde výbuch načasovat." Sotva to dokončil, tak pohybem zápěstí nakreslil další puntík. Tentokrát se čtyřmi čtverečky v každém rohu. "Todle je hodně důležitý, tak to zkus nezapomenout. Do těhle značek se zapisují čísla. Čas exploze se bude odvíjet od nich. Podle hodinových ručiček to jsou vteřiny, minuty, hodiny a pak dny. Pokud si spleteš okýnko, tak se ti může stát, že se pečeť nezapne včas, nebo naopak zapne moc brzo."

"No a v čem mi to teď pomůže?" Pohupoval sem zrakem z Richarda na pečeť a nechápal, oč jde.

"No pokud tam budeš mít čas detonace, tak se do té doby ta pečeť nevznítí. Tím pádem, i když ji omylem zapneš dřív, tak budeš mít furt čas jí pořádně nabít."

"Aha. No to by mohlo pomoct." Nakreslil jsem puntík a do pravého horního rohu čtverec. 30 vteřin snad bude stačit, tak jsem tam to číslo zapsal. Opět vší silou koncentruji energii a nemůžu se dočkat, až ten pergamen začne hořet.

Uplynuly tři minuty a stále nic. "Není to nějaký rozbitý?" Podíval jsem se na Richarda.

" Ty seš rozbitej. Spíš si to vůbec nenabil. Pro jistotu to zkus odpálit ručně."

"Bang!" vychrlil jsem heslo a čekal. Furt nic. "Hele, třeba jsem už vyčerpal všechnu svojí sílu…"

Richardovi náhle zaskočilo lízátko v krku. Podíval jsem se zpátky na pergamen a z něj se valila ohnivá vlna připomínající zážitek s osobním automobilem. No to snad ne?! Tlak výbuchu mi podrazil nohy a odstřelil mě přes půlku místnosti. Homerun!

"Seš živej?" Šťouchnul do mě Richard klackem.

"Éhh? Copak jsem nějaký hovno, že do mě musíš furt rejt?" Z úst se mi vyvalil obláček dýmu doprovázející má slova.

"Seberte to hovno, co tady leží…" Tlemil se zas Richard.

Sesbíral jsem svoje kosti a oprášil si spálenej hábit: "Jak to, že nejsi ani trochu upečenej, ty disko sušenko?"

"Na rozdíl od tebe umím vykouzlit štít proti ohni," povýšeně si Richard poklepal na hruď. "Dobrej výbuch, ale radši si zajdi za Angelou, ať se na tebe podívá. Možná budeš potřebovat pár bandáží, takže já pro ně zatim skočím na ošetřovnu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama