II. Reanimace III.

1. září 2011 v 16:00 | Archaell |  Ss: Ohnivá emoce

"Bílá cestička."

S pomocí boží jsem se konečně doplazil k hotelový recepci. Recepční zrovna měla hovor, takže jsem musel zase dobu čekat. Dneska furt jenom na něco čekám. Jak dobře mi bylo v té pohodlné rakvi? Žádný starosti. Možná trochu frustrovanej, ale v klidu.


"Dobrý den přejete si?" Hurá. Došla na mě řada.

"Neviděla jste tady projít nějakého kněze?"

"No to je široký pojem. Dneska jich tady už pár prošlo." Co dělaj církevní hodnostáři v hotelu na jednu noc? Whatever.

"Dobře trochu blíže ho specifikuju. Vypadá dost retro. Blonďák, číro jak ježek Soník. V uších sluchátka a na xichtě růžový okuláry."

"Jo ty myslíš Richarda." To tady je nějaká známá firma koukám. "Ten se tady moc nemotá, spíš se podívej k normálnímu hotelu." Tady je ještě jeden? "Chodí si tam dávat do nosu v místní kuchyni. Tamější šéfkuchař je jeho dobrej kámoš."

"Dobře. Díky za pomoc. Měj se pěkně." Slušně jsem pozdravil a vyrazil hledat restauraci.

Tomu bych nevěřil. Kdo chodí investovat peníze do jídelny? Že se vůbec ještě něčemu divim. Rozhlídnul jsem se po okolí a uviděl číšníka. "Je tady Richard?"

"Jo je tady. Stav se vzadu v kuchyni. Když projdeš nakonec místnosti, tak hnedka vedle odpočívárny má šéfkuchař kancelář. Zrovna si to tam v soukromí vychutnávaj. Taky bych si dal, ale mám práci." Heh? No to je fuk.

Cestou jsem se pokochal několika lahůdkama. Pečení humři, mořské krevety a dokonce uprostřed byl gril s točícím se seletem. Tady se nemaj špatně. To mi připomnělo, že mám docela hlad. Se smutným výrazem jsem slintal nad talířem špaget.

"Jestli to chcete, klidně si to vezměte, Otče. Ten pán co si to objednal, musel jít pryč, ale naštěstí platí předem." Poplácal mě po rameni jeden z kuchařů. Jako by mračna rozhrnula nebeská záře.

"Fakt? Tak to moc děkuju." Popadnul jsem talíř a klopil to do sebe jak somálský dítě.

Otevřu dveře do kanceláře a div mi nevypadnou špagety z úst. Co to má sakra bejt? Nad stolem je předkloněnej Richard se zaraženým brčkem v nosu. Láduje si tam do díry nějakou bílou lajnu a hlasitě se u toho řehní. Vedle něj se válí na zemi šéfkuchař připomínající epileptika při záchvatu.

"To si ze mě děláš prdel?!?" Vyčítavým pohledem zírám na tu zfetovanou trosku a vůbec to nepobírám." Já se tady celej den sdírám z kůže a ty si tady zatím užíváš cukříček kobylo?!"

"Přece se nebudeš rozčilovat kvůli třošce sněhu?" Hihňal se Richard. Pak si utřel nozdry do hábitu a pokračoval: " No jsem rád, že jsem tě konečně našel."

"Jo tak ty si mě konečně našel?!?" Zvednul jsem ze země kýbl s bodou a celej obsah vylil koníčkovi na obličej. "Tady planeta země. Prober se 'E.T'."

"Woot? To snad ne. Dyk jsem úplně mokrej. Víš, jakou to dá práci ráno ty vlasy nagelovat?"

"Víš, jakou to dá praci vrazit ti ten smeták do prdele?" Na druhou stranu nerad bych ty špagety vyklopil zas ven.

"V pohodě. Stejně už musíme zas běžet někam jinam." Zaťukal si Richard na hodinky a mluvil dál: "Máme jednu rozdělanou prácičku, která potřebuje dokončit. Nerad bych dostal výprask od Angely. Holka se naštve a to je pak jak nezastavitelný tornádo.

Noční obloha rozzářená svitem luny, doprovázená zvukem mořských vln. Jaký to je pěkný pocit být zas na čerstvém vzduchu. No dobře není slyšet oceán, ale jen šumění místní řeky. Lepší než nic. Nažhavil jsem zapalovač a rozsvítil si jednu lampičku.

"Pfuu," vyvalil se ze mě bělavej kouř. "Není už na praci trochu pozdě?"

"Nikdy není pozdě. Zvlášť když se nějaký věci musí stát popořadě. Pamatuješ si na tu kavárnu?"

"Jaká kavárna?" Ironicky jsem se zašklebil.

"No, tak asi sis toho nevšimnul, což se dá čekat od nováčka, ale tam jsme splnili hodně důležitou první fázi. Bez ní bychom teďka neměli co dělat." Podíval se na mě důrazně Richard, až přitom skoro zakopnul o ulomenej kus chodníku.

"Dyk si tam jenom seděl a lízal karamelovej krém se šlehačkou!"

"Labuť se ladně nese po hladině a přitom pod vodou usilovně pádluje nohama."

"Jo a kde?" Ty pádluješ maximálně tak spodní čelistí.

"Zase sarkasmus? Tím sem chtěl říct, že některý věci se dějí nenápadně v pozadí. Mezitím co sis myslel, že nic neděláme, jsem splnil první část naší mise. Pamatuješ si na tu matku s dítětem?"

"Ta jak jsem řikal, že bychom jí měli pomoct? No pamatuju." Mám sice špatnou paměť, ale nejsem debil.

"Když procházela kolem našeho stolu, tak jsem jí zespoda tý přepravky na dítě nalepil pečeť s ochrannými symboly. Mimochodem ty ráno připravila Angela."

"To vypadá dost podezřele. Neříkej mi, že zas má někdo padat z vokna?" Ironicky jsem se zasmál a zkontroloval si záda, jestli tam nemám z onoho zážitku modřiny.

"No to uvidíš za chvíli. Měli bychom trochu přidat, aby se tam někdo nedostal dřív jak my."

Nad hladinou řeky se mihly nějaký podezřelý stíny. Co to zas je? Podíval jsem se pořádně a uviděl dvě siluety připomínající lidi. Trochu mě to zneklidnělo, tak šťouchnu do Richarda, aby mi to vysvětlil.

"Richarde, todle je docela zvláštní, ale jako bych uprostřed vody viděl stát nějaký lidi."

"Vypadá to, že jdeme na poslední chvíli. To jsou stopro kámoši od Angely. Sice oficiálně s vodní frakcí spolupracujeme, ale jsou různý odborový sekty, který pořád dělaj bordel. Byla by to jen shoda náhod, kdyby tu byli kvůli nečemu jinýmu než mi. Každopádně jsem nečekal že se ukážou tak brzo."

Vyřízenej nočním joggingem jsem se zastavil na kraji silnice a položil si ruce na kolena. Sportem houby ku zdraví, ale ku smrti. Nechápu vrcholový sportovce, jak to můžou snášet každej den?

"Doufám, že máš silnej žaludek," řekl Richard a ukázal směrem na kouřící se motor automobilu. Přes chodník bylo rozprostřeno auto s proraženým předním sklem. Podle brzdné dráhy to do něj napral projíždějící kamion, jehož řidič někam asi zdrhnul. Avšak to nebylo to nejhorší. Na druhé straně vozovky ležela v kaluži krve ta žena z kavárny.

"Neříkal si něco o protekčním kouzlu?" Nechápavě jsem se zeptal Richarda a šokovaně zíral do rudé kaluže.

"Neboj, to fungovalo. Náš balíček je položenej támhle na přechodu." Zaostřil jsem zrak směrem kam Richard ukazovoval a skutečně uprostřed vozovky se válel košík s miminem.

"Počkej! Tys to věděl, že se to stane?!? To mi chceš říct, že jsme tu nevinnou matku nechali jen tak rozžvejknout? Tos jí taky nemoch plácnout nějakej magickej papír na záda?"

"Víš heslem naší frakce je zasahovat do událostí co nejmíň a v předtuše bylo, že přežije jen to dítě."

Chytil jsem ho pod krkem a znechuceně si odplivnul: "To nemyslíš vážně?"

"Nedá se nic dělat, takový jsou pravidla. Jestli si se už trochu uklidnil, tady začíná tvůj úkol."

"Snad po mě nechceš, abych je uklidil někam do stoky, nebo něco takovýho?"

"Nepřeháněj. Zas takový padouši nejsme. Tvůj úkol je dát poslední pomazání manželovi tý ženský. Pač on jí sejmul tim autem. Bez tebe nebude mít klidnej odchod na druhou stranu a hlavně mu pověz, že dostane boží milost a o dítě se postaráme," vysmekl se Richard z mého sevření a odešel pro dítě.

Auto roztrhaný na hadry a vněm seděl připoutanej řidič. Oba dýchali z posledního dechu. Skrz hrudní koš mu visela zapíchnutá trubka. Několik palců chladné oceli s počátkem v předním skle a koncem v zadních sedačkách. Nebyl to pěkný pohled.

Muž si všimnul mé přítomnosti, vykašlal trochu krve a promluvil: "Otče?" Z nosu se mu valila rudá řeka. Sípavým hlasem pokračoval: "Co moje žena?"

"Bohužel ta na místě zemřela, už se nedalo nic dělat."

Manžel chvíli koukal do prázdna nepřítomným pohledem a zmohl se na posledních pár slov: "A co dítě?" Je mrtví, všichni jsou už mrtví Dave... Dobře teď se to nehodí.

"Dítě je v pořádku. O to se postaráme." Teda aspoň doufám, že jo.

"Myslíte si, že mi bůh dokáže odpustit? Potom všem?" Vyprsknul pár kapek na přední palubovou desku a nechal mě zas mluvit.

"Bůh je milosrdný. Pokud si sám dokážeš odpustit, tak odpustí i on tobě." Samochvála smrdí, ale to bylo dobrý spojení slov.

Chvíli upřel svůj zrak na noční oblohu a pak jako propíchnutej balónek vypustil svou duši. Pár vteřin jsem ho pozoroval a přemýšlel o dnešním dni. Tak nějak to je moje vina. Kdybych s tou ženou promluvil, tak by se nic z toho nemuselo stát. Teď už je pozdě se pozastavovat nad tím co by bylo, ale stejně mě to mrzí. Mé zpytování svědomí náhle přerušilo praskání ohně. Podíval jsem se na přední kapotu a ta byla v plamenech. Snad to auto nechce…

V posledním okamžiku jsem si loktem zakryl obličej a ten blbej auťák explodoval. Valící se ničivá energie mě doslova pohltila ve svém žáru a pak už jen tlaková vlna odhodila mé tělo stranou do trávy. Tak nějak musí vypadat peklo.

Nehybně jsem ležel v blátě a kochal se pohledem na hvězdy. Hábit byl úplně roztrhanej na kousky a křížek na krku se doslova rozpustil jak cínovej vojáček v krbu.

"To byla, ale dobrá rána." S duněním v uších slyším Richarda. Celej svět se semnou točí, ale stále jsem ještě naživu. Tohle umírání už je docela ohraný a ztratit kontrolu nad končetinami není příjemnej pocit. "Seš trochu připečenej, ale jinak vypadáš v pohodě. Myslíš, že dokážeš vstát?"

"No o tom pochybuju." Zavzlykal jsem v křeči a zkusil se hnout.

"Ale jo. To pude," chytil mě Richard za ruku a vytáhnul na nohy. "Na to jak si se proletěl, seš docela zachovalej. Haha"

"Tomuhle si taky nemoch zabránit?" zeptal jsem se vyčítavým tónem. Vůbec bych se nedivil, kdyby mě nechal proletět naschvál.

"Moch, ale chtěl jsem ti ukázat, že to roucho má smysl nosit. Teda teďka už ho asi nosit nebudeš." Úsměv na jeho tváři jsem si vyložil jako výzvu k akci.

"Ty parchante!" Zapřel jsem se o zem a rovnou mu jednu vrazil do obličeje.

"Au! Musíš mě pořád mlátit? Ty seš skoro horší jak Angela!" Taky si to zasloužíš!

"Co budeš s tim dítětem dělat?" Trochu jsem se bál odpovědi, ale radši jsem se zeptal.

"No to už má naplánovanej svůj osud, o to se neboj. Spíš by ses měl bát o sebe. Teďka běž domů, dej si chvíli pauzu a odpočiň si. Až přídu příště, tak se podíváme na něco zábavnějšího. Jo a o to oblečení neměj péči, nechám ti poslat pár náhradních kusů, budeš je potřebovat," ušklíbl se Richard a nechal mě tam stát samotnýho mezi troskama.

Možná bych tady neměl jen tak stát uprostřed dopravní nehody. "Ou!" A možná bych měl vypadnout dřív, než sem přijdou ty bubáci od řeky!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ell Ell | Web | 1. září 2011 v 16:04 | Reagovat

ahoj, dnes mám své 17. narozeniny a při této příležitosti jsem uspořádala na blogu menší akci za cenu v hodnotě 300 kč (za tolik dělám to co nabízím zdarma vítězi) budu ráda když se zůčastníš, lidí je málo, tak máš velkou šanci na výhru :)

2 Archaell Archaell | Web | 1. září 2011 v 16:07 | Reagovat

[1]: Dobrá, všechno nejlepší a že máš ty narozeniny, tak tě hned nehodím mezi spam. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama