II. Nový svět? II.

13. září 2011 v 19:20 | Archaell |  Nanospell

"Kam to běžíme?" Zeptala se lehce udýchaná Karen.


Elfka se prudce zastavila a hleděla na Karen, jak nepozorně vráží obličejem do jednoho stromu. "My? Na člověka běháš docela rychle, ale teď na tebe nemám čas. Mám tu jednu rozdělanou práci."

Karen se malátně vlnila v doprovodu hvězdiček a mezi tím vším mechem připomínala vypadlé ptáče z hnízda. Velmi nemotorné ptáče. "A kam spěcháš, elfko?"

Elfka udělala pět kroků vpřed. Pár vteřin váhala, jestli tady toho dezorientovaného kolouška může nechat ležet, ale nakonec Karen pomohla vstát na nohy: "Neříkej mi elfko. Jmenuji se Elein, člověče…"

Karen si promnula červenou modřinu na čele rukávem a zmohla se na odpověď: "Člověče? Aha, já jsem dostala jméno Karen."

"Ráda tě poznávám Karen, teda možná. Právě teď jsem na lovu, a dokud ho úspěšně nesplním, tak se nemůžu vrátit domů." Řekla Elein a zkousla si spodní ret.

"Páni, žít sama v tak velkém lese a lovit si jídlo to musíš být hodně dobrá."

Tato slova obdivu z Elein odstranily zlomek hněvu: "Já nelovím, protože bych měla hlad." Mezi stromy se rozezněla ozvěna jejího hladového žaludku. "Dobře, teď možná hlad mám, ale dělám to kvůli zkoušce z dospělosti. Musím něco ulovit a přinést z toho domů nějakou trofej. Neříkej mi, že sis myslela, že jsem jediný elf v téhle džungli?"

Karen ucukla pohledem: "Ne, nemyslela, to já jen tak… A jaké děsivé zvíře musíš ulovit?"

"Na tom vlastně ani nezáleží. Jednoduše nějaké zvíře."

Karen se usmála a strčila před Eleinin obličej lopuchový list s housenkou. "Co třeba tahle roztomilá potvůrka?"

Elein si protřela oči, aby se trochu uklidnila: "Tahle jednohubka je dobrá možná jako sváča, ale ne jako kořist. Asi jsem se nevyjádřila dost dobře. Je jedno co přinesu, ale záleží na tom můj život. Jeden elf se vrátil domů s králíkem a od té doby je terčem posměchu. Navíc bych už nikdy nedostala pořádnou práci."

"To nemyslíš vážně? Sváča?"

Elein překřížila ruce a zamračila se: "Posloucháš mě vůbec?"

"Jo, jasně. Takže musíš ulovit něco lepšího než je králík? Třeba dva králíky?"

"Jo dva králíky!" Elein vzala housenku a ukousla jí hlavu. "Lepší by byla pražená… Já chci ulovit nejstaršího medvěda v okolí. Hodně elfů se o to pokoušelo, ale bezúspěšně. Spousta z nich se vrátila domů jen se štěstím a někteří zranění. Ta potvora je moc chytrá a nebezpečná, takže když přinesu domů její kůži, hned mě přiřadí k hlídce na Velké severní zdi."

Karen, stále ještě v šoku ze ztráty nového mazlíčka, zmateně pozorovala Eleininy mihotající se rty. "Velké severní zdi?"

Elein se zahleděla do prázdna a povýšeně vztyčila vzhůru svou bradu: "Na jihu lesa je pohoří a mezi ním se nachází opevněná stezka. Blíže k nám je Velká severní zeď a více k jihu Velká jižní zeď. Za touto oblastí se nachází už jen kus vykáceného lesa a bažiny. Původně jsme tam žili, ale skřetové nás vyhnali a nyní se ta oblast pomalu mění v poušť. Není lepší práce než střežení těchto majestátných staveb."

"Skřetové?" Na Karen se valilo strašně moc informací a trošku se v nich ztrácela.

Elein chytila Karen za ruku a vykročila: "Ty asi neznáš pojem vzdělání? Vysvětlím ti to cestou do mého posledního tábora. Shodou okolností se ten medvěd rozhodl otočit zpátky na západ a snad to tam divoká zvěř ještě nezničila. Co se skřetů týče, jsou to tupá, dotěrná a smradlavá, hlavně smradlavá, stvoření, která nemají nic lepšího na práci, než kácet a pálit stromy."

Karen si strčila ukazováček mezi rty a zamyslela se: "Ale přes jejich tupost vás vyhnali z vaší země."

"My jsme skoro pacifisté." Elein se usmála a "omylem" šlápla Karen na nohu. "Zkoušeli jsme se s nimi diplomaticky dohodnout, ale místo plýtvaní časem na válčení jsme se rozhodli ustoupit a využít ho vznešenějším způsobem."

"To je vznešený způsob jak sdělit, že jste stáhli ocasy a utekly jak splašené srnky." Řekla Karen a těšila se ze svých pevných bot, které se jen tak nedali rozšlápnout.

"Jak by se to líbilo, kdybych tě tady přivázala ke stromu a počkala, až tě ten medvěd přijde sežrat?"

"Máš dobrý smysl pro humor."

"Já nežertuji. No možná trochu. My jsme s nimi bojovali, ale bylo jich hodně. Rojili se jak včely ze svého úlu a každý zabitý skřet byl okamžitě nahrazen dvěma dalšími. Nakonec nezbývalo než trochu ustoupit a zajistit, aby se ta havěť nemohla dále šířit." Elein natáhla paži a zastavila nepozornou Karen.

"Co se děje?"

"Támhleto byl můj tábor a to velký chlupatý už asi poznáš sama." Elein tasila z toulce dva šípy a natáhla tětivu luku. Na zabití to stačit nebude, ale mělo by to medvědovi trochu zhoršit pozici.

Medvěd si dívek všiml, postavil se na zadní a hlasitě zařval. Dunění toho zvuku mu naježilo srst a vytvořilo zajímavou iluzi. Jakoby nebyl už i tak velký, tak nyní se jeho objem zvýšil skoro na dvojnásobek. Elein bez mrknutí oka povolila prsty a tím vyslala šípy vpřed. Svůj cíl skutečně zasáhly, ale místo krve jen propluly a zapíchly se do stromů v pozadí. Ten řev musel mít nějaké hypnotické účinky.

Elein tasila z pochvy ornamentový meč s rubínem a skoro stejně rychle jako šípy vyběhla vpřed. V lesním šeru se odrážely sluneční paprsky od ostré čepele, která se chystala na koupel v rudé krvi. Medvěd ovšem neměl v plánu jen tak zemřít. Praštil packou do jednoho stromu, ten se okamžitě zlomil a padal směrem na Elein. Pro elfí reflexy to však nebyla žádná překážka. Hbitě pod kmenem podklouzla a postupovala dál. Jenomže, jaká to je asi překážka pro lidské reflexy? Elein v momentě zabrzdila a pohlédla na zamrzlou Karen. Ta naneštěstí stála přímo v trajektorii padajícího dřeva.

Karen zavřela oči, žuchla na zadek a zautomatizovaně před sebe strčila ruce. Tím si však jen říkala o rozdrcení kostí pod tíhou kmene doprovázeného gravitačním zrychlením. Elein se kmen pokusila chytit, ale byl už pod moc špatným úhlem a navíc příliš těžký. Nešel odklonit ani o píď. Vypadalo to, že Karen dnes skončí jako rohožka před loveckým srubem.

Avšak náhle se o slovo přihlásila drobná bezvýznamná větvička v trávě. Okolí zaplavila smaragdová zář a k nebi svižně vystřelil rašící výhonek. Ozvala se hlasitá rána a vyděšená Karen opatrně otevřela levé oko. Se zatnutými zuby a udivenou tváří sledovala, jak se jí mezi stehny pohupuje sílící strom.

"U svaté matky Aine!" Procitla Eleina. "Jak si to udělala?!"

Ani Karen to nemohla pochopit. Místo bolestivé smrti, se tady objevil onen strom a zachránil jí kůži. "To já ne. Musel to být… Zázrak!"

Ať už to byl zázrak, nebo ne, tak to rozhodně nebylo normální. Nějaká mystická síla musela zasáhnout a odvrátit nezvratný osud. Vlastně Karen by nyní měla být už dávno mrtvá, přeci jen pád hořícího meteoritu nikdo nepřežije. Klidně by to všechno mohl být pouhý sen.

Počkat! Elein opatrně nakoukla přes své rameno v očekávání medvědích pařátů. Jaké bylo ale její překvapení, když tam byl jen prázdný les. Medvěd musel využít příležitosti a místo útoku prchnout. Chaotický čin přírody v něm určitě vyvolal pocit strachu.

"Nevím, co to bylo, ale někdo tě musí strašně moc milovat." Elein zvedla z hlíny svůj meč a zasunula ho do okované pochvy. Potom pomohla Karen na nohy a zaposlouchala se do šumění pohupujícího se listí. "Vyřešíme to později. Asi tuším, kudy šel, ale musíme ihned vyrazit, jinak nám uteče."

Hodinu se dívky prodíraly křovím, než úspěšně vystopovaly svou kořist. Dorazily na velmi podivné místo. Byla to nějaká svatyně ve starodávném elfském stylu. Po stranách byli dvě mohutné sochy elfích panen se džbány. Po celá staletí zde lijí vodu do impozantního oltáře, za nímž dominuje další umělecká kreace - obří socha majestátného medvěda.

Zatímco se dívky kochal architektonickými skvost, medvěd přišel k fontánce a zhluboka se napil. Nebyl už zrovna nejmladší a cesta ho musela vyčerpat. Elein si strčila do úst jeden šip a druhým nabila svůj luk. Každý malý elf ví, že kořist je nejzranitelnější, když spí nebo když se krmí. Opatrně natáhla tětivu a chystala se vystřelit, jenže to by do ní Karen nesměla "omylem" strčit. Šíp proletěl nad stavbou a zmizel v dáli.

"Co to děláš?! Skoro jsem ho měla." Řekla uraženě Elein a připravila si druhý šíp.

"Chápu, že ten medvěd udělal spoustu špatných věcí, ale přeci ho nemůžeš zabít tady. Tohle místo je určitě posvátné."

Elein zamířila na medvědovo hrdlo a rozvážně čekala na lepší poryv větru. "Máš pravdu, je to Medvědí svatyně. Dokonce je i zakreslená na většině elfských mapách, ale stále to je pouze stavba. Kněžky by z toho neměli radost, ale já nejsem pod přísahou a navíc se nikdo o tom nemusí dozvědět."

"Ale ty o tom vědět budeš." Protestovala marně Karen. Tetiva se opět natáhla a s brknutím vyslala šíp ke svému cíli. Tedy ne tak docela.

"Co to zase je?!" Zarazila se Elein. Z nějakého důvodu zůstal šíp přilepený k jejímu luku. Po bližším zkoumání si všimla vyklíčených výhonků, které zapříčinili ono selhání. "Tohle už je fakt divný. Neříkej mi, že za to nemůžeš ty…"

Karen se usmála a udělala krok z dosahu Eleininých paží. "A jak bych to asi udělala? I když je pravda, že mi to vůbec nevadí."

Elein chtěla Karen chytit za límec, ale opět její akci něco přerušilo. Byl to ten medvěd. Přišel k té mohutné soše, vysíleně si vydechl a pak se svalil na bok.

"Nádhera!" Vykřikla Elein. "Díky tobě umřel stářím dřív, než jsem ho mohla ulovit!"

"No vidíš. Můžeš si vzít tu kůži, aniž by ses potřísnila jeho krví."

"To je dobrý nápad." Nyní už na Karen dosáhla a dala jí pohlavek. "Ty asi nevíš, co znamená slovo 'čest'. Teď abych hledala nějaké nové zvíře, jinak na svůj sen můžu zapomenout."

Přesto, že byl medvěd mrtvý, tak se náhle pohnul. Skrze jeho srst prostoupil průhledný obraz, který byl tvořen modrou aurou a třpytivými "hvězdičkami." Byla to jeho duše, která ještě nechtěla odejít do věčných plání onoho světa.

Karen se slzami na krajíčku opět strnula úžasem: "Co se to děje?"

"Ty jsi nikdy neviděla ducha přírody? Že mě to vůbec nepřekvapuje." Elein si sedla na spadlý kmen a pozorovala speciální událost. "Když toho zvířata zažijí tolik jako tenhle medvěd, tak jejich vědomí dosáhne vyšší úrovně. Teď zde na nějakou dobu bude obcházet les a šířit svou moudrost. Máme štěstí, že u něj převládly pozitivní emoce, jinak by se z něj stala spoutaná duše a hrozilo by nám bezprostřední nebezpečí."

Medvěd prošel skrze stěnu chrámu a zmizel neznámo kam. Divadelní představení skončilo a tak Elein opět chytila Karen za paži. "Brzy se setmí. Měly bychom jít opravit můj tábor, jinak dnes spíme pod širým nebem a podle vlhkosti vzduchu bude určitě pršet."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lala◄► Lala◄► | Web | 13. září 2011 v 19:21 | Reagovat

Pěkný blog

2 hudgens-twitter hudgens-twitter | Web | 13. září 2011 v 19:21 | Reagovat

kiežby bol aj druhý svet

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama