II. Nový svět? I.

5. září 2011 v 18:29 | Archaell |  Nanospell

Karen ucítila chladnou náruč ledového vzduchu, který jí něžně podpíral tělo. Jako by se už vznášela na obláčku v nebi. S námahou otevřela oči a kolem opravdu poletovala oblaka. Užasle je pozorovala a uvědomila si, že ve skutečnosti neplachtí, ale spíše volně padá k zemi. Vteřiny se měnily v minuty a po nějakém tvrdém dopadu ani náznaku. Jako by byla odsouzená plout touto scenérií do konce věků.


"Ahoj Karen." Přerušil ticho povědomí hlas. Karen pozvedla zrak a spatřila ženskou postavu zahalenou v bílé kápi. Její šaty byly snad ušity z měsíčních paprsků, nic jiného by nemohlo tak intenzivně zářit.

Karen si otřela ospalky a odvážila se s osobou promluvit: "Vy jste bůh? Nikdy bych nevěřila, že bůh je ve skutečnosti žena."

Žena se usmála a podívala se na slunce: "Bůh má mnoho podob."

"Proč tady jsem? Kde jsou ostatní? A proč padáme dolů bez náznaku konce?"

"Ale my nepadáme." Řekla tajemná žena a pohladila Karen po tváři.

"Ale vždyť…" Karen si náhle uvědomila, že má pevnou půdu pod nohama. Stály uprostřed ulice a vpovzdálí dominantně hořela pochodeň. Ne to není pochodeň. Silnice se dala do pohybu a zastavila se u žhnoucí meteoritické koule. "To je ten meteorit, co mě zabil!"

"Zabil přesto tu jsi. Ve skutečnosti to není pouhý náhodný meteorit." Žena si odkryla kápy z obličeje a v oranžovém jasu se zatřpytily její rudé kadeře.

"Mami!" Vyjekla Karen.

"To mi moc nelichotí, tak stará nejsem." Žena se trochu urazila, ale hned to překryla úsměvem.

Jeviště života se opět nepatrně změnilo. Meteorit se mravenčími délkami pohyboval zpátky a Karen vyjekla po druhé: "To jsem já!"

Nyní už bylo zřetelně vidět její mrtvé tělo. Tedy zprvu se mrtvé zdálo. Uběhlo pár dalších vteřin a dívčina schránka sebou cukla. Vzápětí se zvedla z vozovky a krouživými pohyby se kutálela k jižnímu konci města. Když Karen zahlédla, jak se opět Harley vznášedla dotkl stíhací robot, tak pochopila, o co jde. Tedy vůbec nechápala co má toto čtyřrozměrné video pozpátku znamenat.

Žena jí něžně zaklapla otevřená ústa a objala ji kolem ramen: "Ano, to jsi ty. To jsi byla ty. A možná i budeš."

"Ale já jsem tady. Támhle to nemůžu být já, když já jsem tady. To bych byla tam a ne tady. Tohle je zlý sen."

Žena odstoupila od Karen trochu dále a zahleděla se na sesunutý panelový dům. Budova se zázračně narovnala a majestátně stála vedle ostatních čerstvě dostavených domů. Po chvíli se rozložila jako stavebnice z lega a na jejím místě se objevil ovocný sad. "I já jsem tady, přesto že ty jsi támhle, Karen."

Karen se snažila zachovat klid a najít rozumné vysvětlení, ale moc se jí to nedařilo: "Tohle není pravda. Všechno to musí být jenom sen. Kevin je v pořádku, díra je v pořádku a mně zbývá jen počkat, než se vzbudím. Žádná jiná přijatelná možnost není."

Dívky nyní už stály uprostřed opuštěných plání bez náznaku civilizace. "Máš pravdu. Minulost se z pohledu přítomnosti může tak zdát. Jenže co když se budoucnost stane minulostí? Promiň, tím se netrap. Dochází nám čas, proto mi dovol posledních pár slov. Je důležité, aby sis zapamatovala, že zlo se nikdy nedá porazit zlem. Doufám… doufáme, že se rozhodneš správně."

"Zlo se nedá porazit zlem? Proč mi to říkáš, mami?"

"To pochopíš, až nadejde ten správný okamžik…" Žena se opět usmála, přiložila své dlaně k dívčině hrudi a ze všech sil do ní strčila.

Karen opět padala volným pádem. Tedy spíše se kutálela pozpátku. Vzduch houstl, až se nakonec nemohla vůbec nadechnout. Ne že by nechtěla, ale plíce jí to nedovolily. Plula prostorem a cítila jakousi rosolovitou hmotu. Otevřela oči, ale jenom ji pálili a nic neviděla. Z dálky slyšela děsivé hučení. "Stroje?!" Pokusila se promluvit, ale místo slov se jí z úst vynořilo brblání a několik bublin. Pochopila, že je ve vodě a jestli brzy nevyplave, tak se utopí.

"Hhh." Hladina jezírka se rozevřela a propustila Karen ze svých spárů. Dusící se dívka se vyškrábala na pevninu, vykašlala z průdušnic trochu vodu a převalila se na záda. Byla v šoku, ale opět naživu.

Ležela v trávě a skrze koruny stromů pozorovala pohybující se oblaka. Modré nebe a žluté slunce? Karen strhnula v údivu. Byla zvyklá na šedě zakalenou oblohu a slunce bývalo v těch lepších dnech světle oranžové. Celá planeta byla totiž pod smogovým mrakem. Znamená to snad, že už není na Zemi?

Karen se rozhlédla a s otevřenými ústy upadala do většího úžasu. Naproti ní šuměl nádherný vodopád a tříštil se o hladinu průzračného jezírka. Kolem vodního rákosu poletovaly včely a mezi korunami stromů štěbetali práci.

"Stromy?!" Karen vyběhla kupředu jednomu mohutnému stromu a náruživě ho objala. Třela svou hebkou kůží o jeho hrubou kůru a rosa z jejího těla stékala po kmeni až ke kořenům dolů. Byl to první strom, který kdy viděla. Většina květin vymřela v důsledku jaderné tmy, která trvala několik let a přežili spíše jen lišejníkovité druhy. Připadala si jako ve snu, ale přesto věděla, že je to skutečnost.

"A teď mi řekněte, kdo přehnaně miluje přírodu. Nečekala bych, že tady potkám člověka a už vůbec ne, že bude sexuálně obtěžovat květiny." Po kolena ve vodě stála roztomilá elfka. Někdo ji asi právě vyrušil od koupele. Po lesklých ňadrech se jí pohupovali dlouhé bílé kadeře a kromě leknínu za uchem byla úplně nahá.

Karen ji chvíli mlčky pozorovala a pak si zakryla rukou oči: "Vždyť nemáš nic na sobě."

"Ty toho zrovna taky moc nemáš." Zasmála se elfka a vylezla z vody.

Závan letního vánku na mokrých hýždích byl opravdu podezřelí. Karen se podívala na svá chodidla a zjistila, že kromě svých bot je úplně nahá. Tváře jí okamžitě zrudly, instinktivně se pokusila rukama zakrýt, vše co šlo a schovala se za strom.

"Nejsi ty trošku stydlivá? Já nejsem hladový medvěd, abych sežrala každého nahého člověka, kterého potkám. I když je pravda, že jich tady moc neběhá ani oblečených… Tohle bude asi tvoje." Elfka zvedla z trávy vytahanou mikinu s kapucí a hodila ji po Karen. "Sice to smrdí jak kus hnoje, ale třeba se ti potom vrátí řeč."

Karen si natáhla svou mikinu přes hlavu a trochu se uklidnila: "Co to máš s ušima?"

"Co to mám s ušima? Co to máš s ušima ty. To si nikdy neviděla elfa?" Zeptala překvapeně elfka a odfoukla berušku, která ji šimrala na levé bradavce. Karenin výraz naznačoval, že vůbec nechápe, o čem mluví. "To co má vytahaný uši jako já se jmenuje elf. Lidé by se měli chodit vzdělávat do škol, ale to pro tebe asi neplatí?"

"Ale já jsem chodila do školy! Občas když jsem se v Díře nudila…"

Elfka přešla k hromádce s oblečením a navlékla si svůj těsný oděv z bílé jelení kůže. Srovnala si vlasy a přehodila přes rameno vyřezávaný luk s ornamenty. "Kde se tady bereš? Do našeho lesa moc krys, tedy lidí nezavítá."

Karen se znovu rozhlédla po krajině: "To vážně netuším. Naposledy si pamatuju, že jsem padala z nebe."

"Z nebe?" Elfka zdvihla zrak k obloze. Ani nemusela nic říkat a její úsměv prozradil, že asi mluví s bláznem. "Pokud přede mnou neschováváš pár křídel, tak ti to s prominutím asi nebudu moct věřit. Dejme tomu, že máš ztrátu paměti, to je mnohem lépe přijatelné vysvětlení."

Okolím se rozezněl hlasitý řev nějakého velkého zvířete. Elfka okamžitě zpozorněla a svižně vyběhla směrem, odkud zvuk přicházel. Normální člověk by se tomu asi spíše snažil vyhnout, ale ona spěchala jako by s tím měla rande. Prodírala se kapradinami a přeskakovala spadlé větve. Svým způsobem tenhle terén trochu připomínal trosky kolem Díry, akorát to nebyly spleti kovu, ale živé kořeny.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama