I. Poslední soumrak II.

2. září 2011 v 20:59 | Archaell |  Nanospell
Druhá polovina první kapitoly. Docela se mi ten děj líbí, ale u mě vždycky prology vypadaj úplně jinak než zbytek. ^^

Tohle jsem poslouchal při psaní, motivační songy:


"Rád tě vidím, Kevine." Poplácal ho po zádech týpek s čírem na hlavě. Za normálních okolností by Weirn byl jen poskok, ale armádní hierarchie se během času propadla až do bláta. Nyní měl pankáč nejvyšší vojenskou hodnost a tudíž absolutní právo rozhodovat o všem. Kevin ho odstrčil stranou a pokračoval do zbrojírny, kde si už děcka seřizovala zbraně.

"To nemyslíš vážně?! Musím ti připomínat, co se stalo posledně… Přišli jsme o všechny důstojníky a zbyli tady úplně sami. A to všechno kvůli čemu? Kvůli pár týdnům zkažených zásob!"

"A ty to myslíš vážně? Pokud rychle neseženeme něco k jídlu, tak chcípneme hlady. Kdybys nebyl tak posranej z velení a nehodil ten balvan odpovědnosti na mě, tak jsi vše mohl zařídit mnohem líp. Vždycky si byl ten chytřejší a moc dobře to víš."

Kevin vytáhnul jeden laserový kanón a zacvaknul do něho zásobník: "Tak kdy vyrážíme?"

"Věděl jsem, že to řekneš. Za chvíli máme strategický brífink." Weirn ukázal na vedlejší místnost a šel připravit nákresy přilehlé oblasti.

Plán byl jednoduchý. Pár lidí vyvolá poplach na jedné straně města. Druhá skupina se bude snažit provokovat nepřátele na druhém konci a mezitím zbytek vnikne do pevnosti a "nakoupí" zásoby. Skoro idylická taktika. Bohužel u prvních dvou skupin nebyly šance na přežití nikterak valné. Pochopitelně se do tohoto sebevražedného kamikadze moc lidí nehlásilo.

Kevin si hodil přes rameno opasek s nábojnicemi a vykročil ke dveřím: "Beru si jižní stranu, ale nemůžu být všude, tak doufám, že vy ostatní se postaráte o zbytek." Jeho odvaha byla silně nakažlivá. Ani nevyšel ven a už byla druhá skupina přeplněná dobrovolníky. Tohle byly přesně ty vlastnosti, které potřebuje správný vůdce. Jen kdyby se nebál rozhodovat za ostatní.

Karen se plazila po kolenou a marně se snažila najít svou číču: "Marwine, neviděls Spika?"

Zaskočený Marwin provinile spolknul sousto z kočičího guláše a lehce se zakuckal: "No, když tak o tom mluvíš, tak neviděl. Třeba se courá někde venku."

"Ta podlaha nějak divně vibruje. Co to je?" Hrnky na stole se otřásly a z polic vylétávaly všechny věci na podlahu.

"Zemětřesení!" Zakřičel Marwin a kvapně skočil pod gauč, který se rozechvěl ještě víc. Částečně díky chlapcovu strachu, ale také otřesy nabývaly na síle.

"Co když se Spikovi něco stane?!" Bez nějakého rozmýšlení se Karen vyhoupla na nohy a už utíkala hledat svého zvířecího kamaráda do rozvalin města.

"Tohle není dobrý. Kvůli tý holce mě Kevin určitě zabije…"

Díky znalosti terénu se Kevin na své místo dostal celkem brzy. Vyhlédnul si jednu sondu a hodil po ní kámen. Droid se okamžitě otočil a zaostřil svou kameru na nedalekého agresora. Vyfotil jeho obličej, vyslal data do databáze a rozprskl se jako novoroční rachejtle. Laserový kanón odvedl svou práci. Kevin sfouknul kouř z hlavně, připevnil si zbraň na záda a přeskočil na střechu dalšího domu. Co nevidět měla na oslavu dorazit spousta mechanických kamarádů. Tentokrát však s ostrou municí. Průzkumné sondy vám mohly na dálku maximálně svítit do obličeje, ale i těm to plně vynahrazovala jejich silná chapadla na drcení odpadu a kostí.

Weirn se rozhlédl po bojiště dalekohledem a pozvedl dlaň na znamení ticha. "Vypadá to, že náš plán na odvedení pozornosti funguje. Každý si najděte nějaký nákupní košík, jde se nakupovat."

Jednotka sjela po žebříku vysokého domu a vyrazil vstříc skladu s jídlem. Tato akce nebyla zrovna nejtišší. Ulicí se rozléhalo tříštění střepů a řinčení všeho ostatního, co odolalo náporu neopatrných vojáků. Tašky vesele plnili jídlem a stres se vypařil neznámo kam. Plán zázračně vycházel bez nejmenší chybičky. Po strojích, nebo průzkumných sondách ani památka. Jako by si snad všichni vzaly den volna. Popravdě vše bylo až příliš dokonalé. Minule se touto dobou už spousta vojáků válela v asfaltu bez končetin a místo zkvašeného piva polykali svou vlastní krev.

"Čičí…" Volala Karen na kocoura při kontrolování prázdných krabic a převrácených popelnic. "Kam se asi mohl vypařit?"

Její rachocení nezůstalo bez povšimnutí. Za doprovodu bzučivého zvuku se z poza rohu vynořil bojový droid. Zaostřil svou kameru na dívčino pozadí a po identifikaci humanoidní bytosti vykročil potichu vpřed. Se strojovou přesností krok po kroku našlapoval a neodvratně se blížil ke svému cíli. Náhle však něco zapraskalo a upoutalo to jeho pozornost. Omylem šlápnul na plechovku od piva. Mezitím co ji setřásal z nohy, tak dívce prozradil svou přítomnost.

Karen se opatrně ohlédla a zjistila do jakého kekelu zase vlezla. Z pouzder u pasu hbitě tasila dva pulzní kolty a zasáhla droidovu centrální paměťové jednotku. S úlevou si oddychla, ale když se odvalil kouř, tak místo rozpadlého kovošrotu zůstal droid stát bez náznaku poškození. To nebylo možné, určitě se trefila. Vystřelila tedy ještě párkrát a bohužel se stejným výsledkem. Překvapivě se usmála a svižně vklouzla do okna polorozpadlého domu. Droid patřil do modelové řady k boji na blízko a tudíž neměl jinou možnost než dívku pronásledovat. Jenže do okna se nevešel, co teď? Teď proboural zeď jako kus papíru a hlavou dřel díru do hořejšího patra.

Karen přeskakovala popadané skříně a hromádky rozsypaných cihel. Tahle honička jí připomínala Kevinovu buzeraci, když ji nutil žabákovat přes lavičky v parku a běhat dlouhá kolečka kolem jejich prvního úkrytu. Jen díky tomu měla dostatečně dobrou kondici, která ji jako jediná věc dělila od rozlámané páteře. Protáhla se skrze škvíru nad domovními dveřmi a ocitla se zpátky na ulici. Naneštěstí před nimi byl vylitý barel oleje a po něm jí ujely nohy. S lehkým výkřikem doklouzala k protější zdi a zapadla obličejem napřed do hliněné popelnice. Než se vyškrábala ven, tak už byl droid vedle ní a zapnul svou pásovou sekeru.

Weirn s mužstvem si vesele pozpěvovali a kráčeli k postranní bráně do Díry. Strážní se evidentně poflakovali, ale pro tentokrát na ně nebude řvát. Dnešní lov se vydařil a může nastat bouřlivá párty. Jenomže tito strážní, ležící opření o barikádu z pytlů, měli jeden podstatný defekt. Jednomu chyběla hlava a druhému spodní půlka těla. Weirna okamžitě opustila pozitivní nálada. Jestli to takhle vypadalo venku a brána byla otevřená dokořán…

"A do prdele!" Weirn zahodil kořist na chodník a se zoufalou nadějí se rozeběhl dovnitř. Po zrezlých trubkách stékaly kapky čerstvé krve. Všude se válela mrtvá těla a spleť smotaných vnitřností. Stroje musely s jeho zoufalým útokem počítat a mezitím vyčistily raněné a bezbranné jedince. S každým míjeným metrem přibývalo rozdrcených kostí, kaluže vody se měnily v krvavou řeku a nejhorší bylo to ticho. Vyprávělo svůj krutý příběh o tom, že vevnitř už nikdo není. Nikdo až na…

Kolem Weirna se mihla laserová střela. Minula ho, ale byl tak otřesený, že sotva udržel zbraň v rukou. Stroje uskutečnily svůj poslední úder a nyní jim zbývalo už jen odstranit zbytky odporu. Weirn se kousnul do paže, aby se probral z šoku a opětoval palbu. Jenže jako by po droidovi střílel papírky z flusbroku. Střely byly okamžitě absorbovány a to dovršilo beznadějnost situace. Jako svůj poslední čin si Weirn strčil do úst protonový granát a skočil nepříteli na hruď. Ozvala se hlasitá rána a celá sekce se zasypala pod hromadou ocelových sutin.

Bojový droid se napřáhnul sekerou a ukázal Karen, co dokáže ostře nabroušená čepel. Lehce to zajiskřilo, okolím se rozstříkla páchnoucí tekutina a mechanická noha se oddělila od zbytku těla. Po druhém řezu byl droid připraven o svůj panel s bateriemi a došla mu šťáva. Karen zírala s ústy do kořán. Jako by z nebe přiletěl anděl a vyrval ji z náruče smrti.

"A to jsem těm povídačkám o idiotech, kteří mají víc štěstí, jak rozumu nevěřil." Řekl Kevin a odhodil stranou plazmovou pilu.

Karen hluboce polkla a hned se pustila do vyprávění dlouhé výmluvy: "Já jsem nechtěla jít ven sama, to… Marwin! On mě donutil jít hledat tu blbou kočku. Říkala jsem mu, že to není dobrej nápad, ale…" Kevin prohrábnul Karen vlasy a šoupnul ji do sedla plechového oře. "Harley vznášedlo? Takové věci jsou jen v těch nejstřeženějších táborech strojů?!"

Kevin si odplivnul a otřel si rukávem slinu z brady: "V nejstřeženějších táborech, které jsou úplně prázdné. Když pojedeš na sever, tak dojedeš do dalšího města. Tam by měla být jedna skupina ukryta v bývalém atomovém krytu."

"Jak prázdné? A jak do dalšího města?"

"Většina strojů odešla. Vím, zní to jako ty tvé pohádky, ale má to svůj důvod. Díra už není. Pokud tady zůstaneš, tak určitě zemřeš." Kevin se lehce zapotácel a levou rukou se chytil pouličního osvětlení.

"Tak, to musíme počkat na ostatní! Co když budou potřebovat pomoc?!"

Kevin jemně stisknul Karen rameno, a i když chtěl lhát, tak jí řekl pravdu: "V tomhle městě jsou všichni ostatní, kromě tebe, už mrtví."

Karen hrůzou vytřeštila oči, ale už taky pár mrtvých lidí viděla. V téhle době se takovým střetům nevyhnul nikdo. Utřela si slzy z nosu a trochu koktajícím hlasem na špatné zprávy reagovala: "Tak nasedej. Až zapadne slunce, tak toho pod severní polovinou měsíce moc neuvidíme."

"Všichni. Šťastnou cestu, Karen." Kevinova poslední slova doprovodil závan větru a zlatavé sluneční paprsky, prosvítající skrze díru v kabátu. Od levé plíce níž měl strhané maso a nyní vyčerpal poslední zbytky vůle. S úsměvem na rtech dvěma prsty zasalutoval a jeho bezvládné tělo se sneslo zpátky k matce Zemi. Tohle už bylo i na Karen moc. Chtěla ke Kevinovi jít a zatřást s ním, ale zvuk motoru robotických kol ji vtom zabránil. Skrze ulici se k ní řítil jeden z nejrychlejších robotických modelů vůbec.

Karen vztekle sešlápla pedál a rozjela se vzhůru po stěně panelového domu. Naivně si myslela, že tohle bude stačit. Droid skutečně neměl tryskový pohon, ale z pneumatik mu vyjely hřeby a skrze drolící se omítku stoupal bez nejmenšího zpomalení vzhůru. Karen opět sáhla do pouzdra pro pulzní kolty, koukla se pod sebe a vystřelila. Vůbec to nepomohlo. I tento model byl již vybaven ochranným štítem proti přepětí.

Stresové situace nutí člověka překonávat nepřekonatelné limity. Karen se v duchu pomodlila a vystřelila ještě jednu dávku. Droid se zakymácel, ztratil rovnováhu a gravitace dokonala zbytek. Poslední výstřely sice šly úplně mimo droidovu konstrukci, ale trefili kus zdi, do kterého byl zrovna zavrtaný. Ještě se pokusil zachytit horními rameny, ale přesto se zřítil až do přízemí. Člověk versus robot 1:0. Karen přejela hranu střechy a po pár metrech se rozjela opět dolů. Nyní už bez pronásledovatele mohla přemýšlet, o tom co se stalo.

Minula první patro a z okna bývalé kanceláře vyskočil zaprášený droid. Zarazil svůj nelítostný hák do sedadla vznášedla a táhnul ho k zemi. Masivní ložiska dřely a to hodně. Za motorkou se vytvořila ohnivá čára, která téměř znemožnila jakékoliv manévrování. Droid zakotvil druhý hák do silnice a prudce zabrzdil. Přední náprava Harleye se vyšvihla do vzduchu a ten i s Karen udělal nebezpečnou piruetu. Droid se sice pustil, ale mašina se převrátila na bok a po pár metrech rozdírání levého boku se zastavila.

Karen byla zmatená, dezorientovaná a motala se ji hlava. Chtěla vstát, ale nohu měla zaklíněnou pod těžkým strojem. Droid k ní dojel a přes to že neměl tvář, jeho horní panel připomínal úsměv ďábla. Dívka pochopila, že jí je souzeno zemřít na jeho chladnokrevném háku. Droidův binární kód to vykalkuloval stejně, zvedl svůj vražedný nástroj a… kolem něj přeskočilo pár obvodů. Prostě se vypnul.

"Zázrak." Procitla dívka, ale to už se opět zvednul vítr. Vlasy jí vlály k jihu. Tornádo? Ohlédla se přes rameno a nevěřila svým vlastním očím. Příčinou droidova selhání bylo elektromagnetické pole způsobené letícím… "Meteoritem?!"

Vesmírné těleso narazilo přesně do místa, kde ležela a zcela ji pohltilo bílé světlo. Její duši uklidňovala jen naděje blízkého shledání s rodinou a přáteli.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama