I. Poslední soumrak I.

1. září 2011 v 21:30 | Archaell |  Nanospell

Před dávnými a dávnými věky existoval svět oplývající nekonečnými pláněmi zeleně a nádherných voňavých květin. Svět plný čar a nepředstavitelných kouzel. Svět obývaný mnoha tajemnými bytostmi a stvořením mnohdy inteligentnějšími než kdy člověk kdy byl a bude. Svět plný mystických zvířat, která zanechávala v úžasu nejednoho dobrodruha. Svět průzračné vody bez náznaku nepřirozených látek. Tento pozemský ráj byl však téměř zničen a nebýt právě lidí, byl by navěky zapomenut.


Právě lidská rasa, balancující nad propastí zániku, dokázala jako jediná odvrátit hrozící nebezpečí a žít v prosperitě po mnoho a mnoho staletí. Zlo ovšem není snadný nepřítel. Právě lidská touha poznat nepoznané a získat nemožné, ho po této době hojnosti dovedla opět ke zkáze. Nevědomky bez špatných úmyslů oživili staré nepřátele a jejich existence měla být navždy vymazána z kruhu života.

V těchto dobách se ovšem zrodila nová legenda. Legenda o hrdinovy, který dokázal obrátit všechny známé zákony přírody v chaos. Byl t poutník z daleka a přesto zdejší. Zemřel mnohem dříve, než se vůbec narodil. Kde byla smrt, vznikal život. Kde byla pustina, rozkvétali ovocné sady. Písek se měnil v statné řeky a povodí. Pochopil, že zlo může být zahubeno pouze zabráněním jeho vzniku. Jako by se odpoutal od všeho času i prostoru a putoval na vlnách samotného světla.

"Kolikrát tu pohádku o nadpřirozených věcech hodláš ještě číst?" Zeptal se blonďatý hoch v dlouhém otrhaném plášti. Bylo mu teprve něco okolo dvaceti let, a přesto již patřil k nejstarším obyvatelům města. Dají-li se tak polorozpadlé ruiny nazvat. Společně s rudovlasou dívkou se nyní ukrývali v areálu něčeho, co kdysi mohlo být nazýváno školou. Nyní to však byla jen hromádka sesunutých pater a betonových bloků.

"Kevine, ty jsi nikdy nechtěl vědět, jak by svět vypadal, kdyby nebylo téhle nesmyslné války?" Zeptala se dívka a zasnila se do svého dokonalého světa se zpívajícím ptactvem a roztomilými koloušky. Bylo to tak odlišné od skutečnosti, tak magické. Při těchto představách okamžitě zapomněla na všechny starosti.

Chlapec udeřil pěstí do prohnilé katedry. Staré dřevo jen lehce zapraskalo a rozlomilo se vejpůl. "Karen! Ta nesmyslná válka vyhubila většinu života na téhle planetě! Ale proč se s tím rozptylovat, když můžeš hladit koťátka ve své idealistické iluzi. Už se konečně prober. Jsme na pokraji vymření a koťátko je jedna z mála věcí, z kterých ještě jdou dělat párky! Pokud něco hodně rychle neuděláme, tak bude po všem."

Karen sebou trhla a skoro vypadla z budovy ven. Naštěstí ji Kevin včas chytil za ruku a vtáhnul zpět dovnitř. Lidský druh byl skutečně téměř vyvražděn. Jednoho dne se lidský výtvor původně pojmenovaný Josefem Čapkem vzbouřil a došel k závěru, že nejlepším způsobem ochránění lidstva, bude jeho exterminace. Od toho momentu se robotické impérium rozrostlo do nespočetných armád. Lidem nezbývalo nic jiného než stáhnout svůj ocas hrdosti mezi nohy a zalézt do zdevastovaných úkrytů, jako hladové krysy do kanálů.

"Co jiného než modlit se k bohu za zázrak můžeme dělat?" Karen si otřela z očí drobné slzy a myšlenkami se vrátila na zem. Bylo jasné, že si plně uvědomuje zoufalost jejich situace.

Kevin překřížil ruce a nervózně popošel po místnosti: "Modlit se k bohu? Já ti řeknu, kam vede modlení se k bohu. Ty jsi už asi zapomněla, jak dopadlo shromáždění Dětí Ježíše Krist z minulého měsíce? Všichni zalezly do budovy jednoho kostela a jediné co dělali, byly modlitby."

"Člověk si potřebuje nejdříve uklidnit svou duši." Odvětila Karen a naznačila si na čelo kříž.

Kevin odkopl kus plechového koše a znovu vzplanul ve vzteku: "Uklidnit svou duši?! To myslíš předtím, nebo až potom co je tam všechny rozřezaly na cáry masa s chlupama? Kdyby něco jako bůh existovalo, tak by to zabránilo této vzpouře strojů již v samém počátku."

"Třeba by se dalo se stroji nějak domluvit…"

Hlavní chodbou se náhle rozezněl bzučivý zvuk. Skrze díru po dveřích se o stěny odráželo světlo halogenového reflektoru a značilo příchod blížící se hrozby. Takové situace však byly pro Kevina a spoustu dalších lidí každodenním chlebem. Popadnul Karen do náručí a vyskočil ven z původně pátého patra, které dnes bylo ve výšce už "jen" osmi metrů. Druhou rukou se chytil za stožár po státní vlajce a sjel svižně až úplně dolů. Zničit jednoho průzkumného droida by nebyl problém, ale ty plecháči stále vysílali do okolí radiový signál a během pár minut by se to tady hemžilo bojovými modely.

"No jestli to chceš zkusit, tak já ti v tom bránit nebudu. Klidně se tam vrať a můžeš si s tím šrotem popovídat…" Karen udělala několik kroků zpátky k požárnímu žebříku, ale Kevin ji hned čapnul za límec a táhnul ji zpátky směrem k hlavnímu úkrytu. "To nebyla motivace, ale sarkasmus. Dokud tady jsem já, tak na takové kraviny rychle zapomeň."

"Díra." Tak takhle se nazývalo centrální gheto této oblasti. Tak trochu to vypadlo jako útulek pro bezdomovce. Vlastně v této době neměl už nikdo svůj domov. Kevin pozdravil mávnutím ruky stráže, střežící boční vlez dovnitř. První hlídač měl maskáčové kalhoty, neprůstřelnou vestu a plynovou masku. Bylo potřeba, aby i při plynovém útoku mohli všechny varovat. Druhý oděn do modré uniformy Kevina též pozdravil a sundal si z očí termovizi. Poté se podíval na digitální hodinky a vytáhnul z náprsní kapsy pero. Pečlivě evidoval příchody a odchody všech osob. Pokud se někdo hodně dlouho neohlásil, nebo nevrátil, tak se pak prohlásil za mrtvého a jeho osobní věci se rozdali ostatním. Jen díky tomuto systému mohlo vše plynule fungovat.

Vevnitř to skoro připomínalo starou ponorku. Zrezlá lešení, zrezlá podlaha, zrezlé všechno. Taky aby ne. Tento úkryt byl vytvořen v prostoru odstavené jaderné elektrárny. Původně bílé úsporné zářivky nyní chaoticky problikávaly a jejich kal barvil světlo do oranžova. Ze stropu padaly kapky vody a se šplouchnutím se nořili do kaluží na zemi. Přes to všechno byla tato nehostinná škarpa pro mnohé obyvatele luxusní vilou, která zprostředkovávala alespoň iluzi bezpečí. Na světě existovalo jen málo míst, která přežila tolik náletů jako tyto ocelové zdi. Samozřejmě se jednalo o necílené útoky. Ani taková pevnost by nedokázala odolat přímému bombardování.

Kevin s Karen došli až k jejich "bytu". V této obyvatelné jednotce kromě nich žilo ještě pár dalších lidí a mezi nimi i kuchař Marwin: "Vy už jste zpátky? Divím se, že máte vůbec odvahu vyjít ven."

Kevin se zasmál a poplácal Karen po hlavě: "Být to na mně, tak bych tam taky nechodil, ale někdo musí dávat pozor na tuhle hromádku iluzí. Co to tady voní za spáleninu?"

Marwin si srovnal brýle a nervózně ucuknul pohledem: "No víš…"

"Spiku, čičí kde si?" Volala na kocoura Karen a marně odhazovala polštáře ze svého pelechu.

Kevin se na Marwina podíval, chytil ho pod krkem a praštil s ním o stěnu: "Doufám, že to co si myslím, není to, co si myslím."

Marwin se vyděšeně zašklebil a vysypal krutou pravdu: "V celý Díře docházejí zásoby, už prostě nebyla jiná možnost než brát to co je."

"A já si ještě dělal srandu o těch párkách…" Kevin odhodil toho kočičího vraha stranou, sednul si ke stolu a zoufale si protřel obočí.

"Když je řeč o jídle, tak s tebou chce mluvit Weirn. Chystá se další výprava do supermarketu."

Šokovaný Kevin prudce vstal a dříve než židle cinknula o dlažbu, byl pryč. Výprava do supermarketu mohla znamenat pouze jedinou věc - další sebevražednou akci do tábora strojů. Ty potvory používali skladiště jídla jako pastičky na myši. Z posledního tažení se vrátilo jen dvacet lidí. Dvacet lidí z padesáti. Dnešek už nemohl vypadat hůř, tedy aspoň si to myslel.

---
^ Polovina první kapitoly. Tenhle příběh je můj novej kandidát na trochu více rozpracovanej literární útvar. Teď už jen dát do kupy nějakou epickou dějovou linii ^^
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucie Lucie | Web | 1. září 2011 v 23:09 | Reagovat

moc dobrý, určitě to dopracuj, ráda si to pohlídám a dočtu :) chci vědět jak to nakonec s nima dopadne, když nad tim tak přemýšlím, vidět to v obchodě asi si to koupím :)

2 Princess Jane Princess Jane | Web | 2. září 2011 v 10:54 | Reagovat

AHOJ :) TO CO JSEM NAPSALA K TÉMATU TÝDNE JE BOHUŽEL PRAVDA A MŮJ ŽIVOT :( DÍKY ZA RADY K BLOGU ALE JÁ JSEM SE ROZHODLA NECHAT HO UŽ TAK JAK JE!!! A TO ŽE SE NA MÍM BLOGU HÝBE HODNĚ VĚCIČEK ASPON MŮJ BLOG TROCHU OŽIVÝ :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama