Exhibicionistka

18. září 2011 v 20:00 | Archaell |  Rudá knihovna (18+)
Všechno se zvrtlo jednou čistě náhodnou událostí. Nejprve jsem se zasekla v dopravní koloně. Není nic lepšího než trávit volný den pocením se v autě. Dokonce i vozíčkáři postupovali rychleji než já ve svém kombíku. Po tom nekonečném utrpení přišel další šok. Zapomněla jsem si doma plavky, což je docela blbé když si naplánujete relaxaci u vody. Takže jsem se musela belhat do nejbližšího obchodu a nějaké koupit. Po předchozí zkušenosti jsem radši šla pěšky a pochopitelně ani neměli mou velikost.



Kolem poledne jsem konečně dorazila na městské koupaliště. Slunce vyhřívalo vodu, tunový vorvani se opalovali na dekách a mezi těmi sardinkami jsem tady byla i já. Hned jsem vlezla do bazénu a šla si "zaplavat". Tedy spíše překračovat z místa na místo. Bazén byl totiž plný hyperaktivních lidí, kteří také využili prvního teplého dne. Ten dav mě děsně iritoval a připomínal mi tu zácpu z rána. Bohužel k moři jsem nyní nemohla jet. Ne že bych si to nemohla dovolit, ale v práci bylo příliš mnoho starostí s novým klientem. To ovšem nevadilo mému šéfovi, který si úplně v klidu odjel na Krétu. Poprvé jsem litovala svého povýšení na odpovědnější pozici.

"Tohle už snad nemůže být horší," ale evidentně může. "Au blblbl…!"

Nějaké dítě na nafukovacím čím si do mě bez váhání vrazilo. Okamžitě jsem spadla pod vodní hladinu a nalokala si hnusnýho chlóru. Taková hnusná pachuť, tohle se může stát jen mě. Přes ty davy se skoro nedalo vymotat z toho labyrintu nohou. Jak zmoklej kaktus jsem se konečně vynořila. Vůbec jsem nemohla popadnout dech. Nemá smysl se rozčilovat. Uklidnila jsem svou vnitřní čakru a vydechla všechen stres ven. Asi tak vteřinu to fungovalo.

Počkat. Buď jsem paranoidní, nebo tady na mě několik lidí tupě zírá. No jo dělám tady ze sebe debila a strašně mě mrzí, že vůbec dýchám, ale mohli by si hledět svého. Ke všemu ještě začíná pršet? Vždyť ještě před okamžikem nebyl na obloze ani mráček?! Koukala jsem na dopadající kapky do mého odrazu ve vodě a mou pozornost upoutalo něco znepokojivého. Jako bych snad…

"A sakra!" Byla jsem ráda, že se vyjasnilo, proč a mně ty lidi tak civí. Co to kecám, to není vůbec podstatné. Někde jsem musela ztratit podprsenku! Ale kde ji teď budu hledat? To je bez šance. No zas tak bez šance to nebylo. Moje svršky si pomaloučku pluly zaseklé o nafukovací uzávěr té věci, co do mě vrazila. Pokrčila jsem tedy kolena a brodila se směrem ke svému oblečení. Šlo to docela dobře, protože kvůli dešti většina lidí vylezla z vody. Jo jenže to pitomé děcko taky, a půlka nových bikin byla v tahu. Můj odpočinkový den skončil rychleji, než vůbec začal.

Té noci se mi zdál hodně živý sen. Stála jsem uprostřed prázdného náměstí a byla jsem úplně nahá. Kupodivu jsem se ani tak nebála, že mě někdo uvidí, ale spíš toho proč se tohle místo proměnilo v město duchů. Přišla jsem k jedné výloze a podívala se na svůj odraz. No když se to tak vezme, vypadám docela atraktivně. Náhle se v tom skle vynořila spousta lidí a já si všimla, že je náměstí opět plné lidí. Rychle jsem se ohlédla přes rameno, ale ulice byla stále stejně pustá. Z nějakého důvodu jsem byla na téhle straně a oni na té druhé. Přitiskla jsem prsty ke sklu a strašně chtěla za nimi, ale přes veškerou snahu jsem se do toho obrazu nedostala.

Po chvíli zoufalství jsem to už vzdala a rozhodla se odejít někam pryč. Jenže v tom jsem s údivem zjistila, že jsem na druhé straně. Strašně se mi ulevilo, že už nejsem sama, ale také jsem pocítila mravenčivé šimrání těch jejich pohledů. Pocit strachu vystřídal stud. Zakryla jsem se dlaněmi a pomalu se přesouvala pryč, ale dav lidí stále houstnul. Kůže se mi chvěla a bradavky mě svrběli, asi snad zimou. Jak jsem se tak dotýkala své kůže, tak mě napadla myšlenka, že je to možná z extáze. V ten moment jsem se probudila s úplně mokrým negližé a kaluží na prostěradle. Uf, jenom sen. Z toho návalu myšlenek jsem byla dost zmatená, ale brzy jsem opět usnula.

Ráno jsem vstala, vzala si bílé spodní prádlo a koukala na sebe do zrcadla. Zamrzle jsem se topila ve své duši, ale pak jsem se rozhodla, že menší změna občas neuškodí. Hodila jsem podprsenku s kalhotkami zpátky do šuplíku a rovnou přes holé tělo na sebe natáhla bílou halenku a černou sukni. Už hned na chodbě jsem cítila divné mrazení průvanu, z kterého mě naskakovala husí kůže. Naštěstí, nebo naneštěstí jsem už neměla čas se vracet převléct. Vyrazila jsem tedy do světa "na ostro".

Počítala jsem se zácpou, a protože kancelář je tři bloky od mého bytu, šla jsem tedy po svých nožkách. Přes to že to bylo zcela absurdní, tak mně do ucha štěbetalo svědomí a paranoia. Ty veselé tváře kolemjdoucích vypadaly, jako by snad tušily, co se my neskrývá pod sukní. Byl to nepříjemný, ale zároveň vzrušující pocit. Ani jsem se nenadála a už jsem stála ve vstupní hale naší společnosti. Paradoxně mi bylo až líto, že jsem se tam dostala tak rychle.

Sedla jsem si do své kanceláře a jako obyčejně se pustila do čištění příchozí pošty od spamu. S podprsenkou nebo bez, o samotě se můj pracovní harmonogram nijak nezměnil. Při druhém pohledu na tom není nic mimořádného a možná to je dokonce pohodlnější. Zvrat nastal, až když ke mně dorazil na schůzku první zákazník. Najednou jsem se opět cítila nesvá.

Je to v pohodě. Stejně pod stůl nevidí a skrze tu halenku taky ne. S matně rudými tvářemi jsem se tedy dala do vyřizování pár smluv. Zpočátku to šlo docela dobře, ale pak mě něco pomalu sžíralo zevnitř. Co kdybych, jen tak trošku si tu sukni povytáhla výš…

V dalším okamžiku jsem ji měla až nad boky a koukala na svůj depilovaný klín. Opět jsem si připadala troufale a obscénně, ale nebyl to vůbec špatný pocit. Co by na to asi pán řekl, kdyby to věděl. Trochu jsem se z té představy začala potit. Vše probíhalo dobře, až do okamžiku kdy mu spadlo na zem kuličkové pero.

Shýbnul se pro něj a mě z toho zamrazilo v zádech. Nic neříkal a ani se nijak divně netvářil, ale pohled do jeho očí mě děsil. Co když mě viděl odhalenou a teď si říká, jaká jsem děvka. Potní žlázy se mi zaktivovaly na maximum na obou frontách. Tělo se snažilo bránit tomu horku a já měla obavy i dýchat. Bradavky mi vystřelily ven jako ostré hřebíky a bílá halenka pomalu ztrácela pod vzrůstající vlhkostí pevný kontrast. Lepila se mi na ňadra a má růžová kůže prosvítala ven. Díky bohu, že pánovi zazvonil telefon a musel odejít.

Chvíli jsem visela na židli jak strašák do zelí, pak jsem utřela promočené sedadlo a šla se nadýchat čerstvého vzduchu k oknu. Někde mi muselo přeskočit jedno kolečko, jinak to není možné…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 S. S. | Web | 18. září 2011 v 20:25 | Reagovat

Pěkně napsáno, ale jinak celkem nuda.

2 Archaell Archaell | Web | 18. září 2011 v 20:35 | Reagovat

Z nějakýho důvodu se mi to nechtělo tahat moc do extrému, takže to vypadá jako prolog. Asi k tomu dopíšu pokračování, protože to zcela odbočilo od původního plánu. :)

3 Lasička Lasička | Web | 18. září 2011 v 21:51 | Reagovat

Pěkné. Text se mi líbil, jen to zmiňování potu mě nebavilo :D Jinak fajne ;-)

4 Jane Jane | Web | 18. září 2011 v 21:52 | Reagovat

Dost mě to zklamalo. Co? Že to nepokračuje...

5 pavel pavel | Web | 19. září 2011 v 0:36 | Reagovat

Máš pravdu, šlo to do ztracena. Ale bylo to zajímavější než ta V.válka. :D

6 Archaell Archaell | Web | 19. září 2011 v 0:41 | Reagovat

[5]: Ta Vikingská válka je taky prolog, v další části je krev a padaj tam hlavy, zejtra ji nahraju :)

7 bludickka bludickka | Web | 25. září 2011 v 15:59 | Reagovat

Docela fajn, tak jsem zvědavá jak to dopadlo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama