Virtuální realita

13. srpna 2011 v 22:16 | Archaell |  Rudá knihovna (18+)
Kdesi uprostřed jednadvacátého století…

Seděl jsem si u svého pracovního boxu a naťukával údaje z poslední zásilky do počítače. V celku rutinní záležitost. Vezmete krabici, vezmete nůž, rozbalíte krabici, rozbalíte obsah, vysypete ho na stůl, zkontrolujete s fakturou, oskenujete fakturu, vezmete košík, hodíte to všechno dovnitř a nalepíte na něj jméno příslušného pracovníka. To je většina mojí práce. Kromě sekretářky musím dělat i pošťáka pro celou firmu, která literárně sahá až na oblaka, je to totiž několik desítek pater vysokej mrakodrap. Dokonalá práce snů, o které si nechávají děti zdát před spaním. Žádnej hasič, nebo kosmonaut, ale sekretářka…


Nalil jsem si kafe a vrátil se na své pracoviště. Utahanej jako pes po včerejším flámu, jsem se zhluboka napil a ten podělanej hrnek normálně prasknul. Dno připomínaje svěrače zdravého seniora se s hlasitým cvaknutím rozevřelo a celý horký kafe skončilo v mém klíně. Prudce jsem sebou cuknul a převrátil se i s kolečkovým křeslem na záda. Byl to jenom šok. Naštěstí nám tady dole blbne kávovar už asi měsíc, takže celá ta břečka byla opět jen vlažná. Popadnul jsem krabici s papírovejma ubrouskama a aspoň částečně si utřel to svoje "pomočení". Rovnou bych ty kalhoty mohl hodit do koše, to z nich dolů nepude ani omylem.

Zuřivě jsem drhnul mastnej flek a kolem se mihnul Frenk: "Není trochu brzy na sebeukájení?"

"Sebe co?" Nenávistivě jsem se po něm podíval, analyzoval dostupné předměty v rádiusu židle a nakonec po něm vrhnul sešívačku. Ten parchant se bohužel uhnul a chudák holka skončila v umělohmotné palmě. "Ty někam jdeš? Přestávka na oběd byla před dvaceti minutama."

"Jdu na záchod, všichni to nemůžeme dělat, jako ty v sedě." Gumový kuře už na rozdíl od své předchůdkyně zasáhlo cíl. Gumový kuře? Co to je zas za bordel v těch šuplíkách? "Odpoledne si beru volno, mám totiž termín u Wiiworlds."

"Wiiworlds?"

"Pamatuješ si na ty starý herní konzole Wii Bodysuit?"

"Myslíš, tu vykopávku na holografickou televizi? Ten potápěčskej oblek s kabelama, kterej tě promítal do obrazovky?"

"Jo přesně to myslím. Tak udělali novou herní konzoli. Jenomže stojí takový balík, že kvůli tomu musela vzniknout specializovaná centra zábavy Wiiworlds."

"A není to trochu Wiigumovaný brát si volno kvůli Wiideohře a ještě za to mrhat penězi z Wiiplaty?"

"No kdybys Wiiděl tu upoutávku, tak Wiiš, že to je vrchol moderní technologie a herního průmyslu vůbec. Díky tomu je Sonyxbox na pokraji bankrotu."

"Od té doby, co se kvůli rozpadu Ameriky spojil Microsoft se Sony, tak to stejně nestojí za řeč. Uží si své dokonale promrhané odpoledne."

Frenk odešel a já jsem se zas zaměřil na své duchaplném poslání. Nebýt mě, tak by se naše firma zítřka nedožila, co firma celý svět by zahynul. Mojí tajnou identitou byla totiž, ne zcela tak tajná činnost. Pouzí smrtelníci z vyšších kanceláři mi totiž říkají: "Ať skočí ten týpek z přízemí pro koblihy:" Občas se snažím představit, jak by to asi vypadalo odrazit se ode dna a skončit někde v teple manažerského křesla. S luxusním auťákem a členstvím v klubu golfistů.


Pod výhružkami ztráty zaměstnání jsem tedy skočil do cukrárny pro pár kilo stlačeného těsta s cukrem. Tam byla samozřejmě dlouhá fronta až ke dveřím, a tak jsem se připojil na jejich wifi síť. Ještě, že mají v centru svobodný přístup k datům. Shodou okolností byla hned na prvním banneru reklama o té nové videohře. Ťuknul jsem na holografické okay a očekával, jaký zázrak uvidím. No bez zvuku to není ono. Nasadil jsem si kapesní sluchátko a zapnul příjem.

"Wiiworlds je nový vysoce návykový produkt. Jek tak dokonalý, že někteří lidé dokonce sní o tom, jak si ho budou moci vyzkoušet. Nastal čas na novou technologickou revoluci. Jakmile ho vyzkoušíte, už nikdy nebudete chtít vrátit do reality. Vidíte, tak rychle jsem se snažil vám vše sdělit a málem bych zapomněl to důležitější. Wiiworlds je nová virtuální videohra.

Zapomeňte na staré holografické hry. Náš produkt a pouze a jen on vrhne vaši mysl do jakéhokoliv prostředí s možností editace vstupních dat během hraní. Máte problémy s fantazií? Žádný problém. Stačí si vybrat jeden z předpřipravených scénářů. Chcete se plavit na poslední plavbě Titaniku, poznat období prehistorických zvířat, anebo se vášnivě milovat uprostřed neznámé planety s mimozemšťankou se šesti ňadry? Naši hru již nebudete chtít vypnout. Těšíme se na vaši návštěvu našeho herního centra.

Varování: Nevhodné pro osoby se slabou duševní vůlí, se sklony k duševním poruchám Rebecu Black. Za množství dostupných míst k sezení neručíme." Jo tak proto z toho dělal Frenk takový humbuk. Úplně si to dokážu představit jak si ten geek hraje na kapitána vesmírné lodě Enterprise. To by mu bylo podobný. Úplně jsem zapomněl na svůj důležitý úkol a tlačící se řada mě mezitím dotlačila až k pokladně.

Naplnil jsem bednu koblihami a podal slečně firemní kreditní kartu. Ona ji oskenovala, podrbala se pod gumou od podprsenky a odečetla všechny položky na seznamu. Místo "děkujeme na shledanou příště" se krámem rozeznělo hlasité pípaní: "Gratulujeme, koupil jste dnešní tisícou koblihu. V rámci spolupráce s Nintendo tedy vyhráváte dvouhodinový V.I.P do herních center Wiiworlds…"

Asi dvě vteřiny jsem se rozhodoval, jestli mám ten poukaz dát Frenkovi, nebo si ho nechat. Vyklopil jsem koblihy na recepci, ono ty buřty pár schodů, výtahem, nezabije. S trochou štěstí se tam dostanu ještě dřív než on a to by mi z nějakého důvodu mohlo zlepšit náladu. Nikomu to ovšem neříkejte, oficiálně jsem musel na zubní pohotovost.

Vlezl jsem tedy do centra zábavy Wiiworlds a zamával tiketem v ruce. Okamžitě ke mně přihopsala vyvinutá hosteska v korzetu o dvě čísla menším a minisukni z dětského výprodeje. Byla to taková velká místnost o velikosti fotbalového hřiště. V ní byla vyskládána spousta boxů s herními konzolemi, hry, elektronika a další věci. Každá herní prostor mohl mít takové tři krát tři metry. Mezi těmi všemi lidmi jsem zahlédnul i Frenka. Stál uprostřed platformy s helmou na hlavě a oděn do speciální aparatury. Na snímání pohybu, nebo spíš podle jednoho plakátu stimulaci kožních receptorů. Nejvtipnější bylo, jak tam salutoval do prázdna. Evidentně fakt hrál nějakou vojenskou hru.

Slečna mě dovedla do soukromého salónku, což byla menší místnost dvojnásobné velikosti, kterou jsem měl jen pro sebe. Pomohla mi nasadit senzory a po rychlém overview, že to jde vypnout tlesknutím, mi to zapnula. Z nabídky možných situací jsem si vybral jednu hru, kde jsem hrál zazobaného milionáře. Hned v úvodu mě to přeneslo do kanceláře, ne moc odlišné od prostoru vyššího managementu v našem podniku. Jenže kdo by stál o vyřizování papírování, když se chce bavit? Nechal jsem všechnu práci na sekretářce a vydal se limuzínou ke své vile.

Hned u vchodu na mě čekala roztomilá hospodyně se stejně úchvatnou čelenkou ve vlasech. Nadšeně jsem zabouchnul dveře od auta a jako na potvoru si tam přibouchnul ruku. I když to bylo jen jako, tak to bolelo jak kráva. Ty parchanti od Nintenda asi pomocí elektrošoků stimulují mozková centra. Měl jsem se zeptat, jestli to nejde nějak vypnout. Mé neštěstí však netrvalo dlouho.

Vzápětí ke mně přispěchala vlnící se hospodyně a mé nateklé rudé prsty si strčila do úst. Bylo až neuvěřitelné, jak moc realistické pocity jsem cítil. Jako by mi kůže vlhla pod jejími lepkavými slinami. Asi někde v tenhle moment mi přeskočilo jedno kolečko v hlavě. Prošel jsem skrze gigantický dům až k vyřezávanému altánku z cedrového dřeva. Jestli hlavní hala byla obrovská, tak kvetoucí zahrada svou rozlohou připomínala golfové hřiště. Dokonce zde byla i fontánka. V ten moment mi přeskočil druhý kolečko.

Přikázal jsem dívce, ať se svlékne. Nic nepotěší tak jako červenající se dívka, která ze sebe s ostychem sundává šaty. Bohužel pro ni, bohu dík pro mě byla hra nastavená, tak aby bez odmluvy plnila příkazy. Chudák tam stála nahá jak opuštěné kotě a z artificiálního větříku jí tuhly bradavky. Byl to pěkný pohled, ale to byl jen úvodní bod programu. Poté jsem ji poslal, ať si stoupne do oné fontány. Po křivkách jí stékali třpytivé kapky rosy. Úplně nejúchvatnější byl výraz její tváře. Přes celé její tělo vyzařovala aura studu.

Už se to nedalo dále snášet a shodil jsem dolů kalhoty. Přesto, že podle informačního letáku byla dívka panna, tak její orální dráždění zavánělo několika letou praxí. Jestli nějak vypadá nebe, tak asi takhle. Nenechal jsem jí mě ocucávat moc dlouho a hned byla zády ke mně. Pěkně jsem ji přitlačil k mramorové soše uprostřed fontánky a šel se trochu ohřát do jejího neprobádaného hnízda. A to doslova. Uvnitř bylo těsno a už jen z průchodu jsem si skoro nacákal do trenek. Netrvalo dlouho a byl jsem hotov. Po smysluplných ženských stehnech stékaly dolů dva pramínky čerstvě poskvrněné krve smíšené s mou reprodukční smetanou.

Dal bych si ještě jedno číslo, ale už mi vypršel limit a hra se vypnula. Když jsem si sundal helmu, skoro jsem dostal infarkt. Přede mnou už nestála ona sexy hosteska, ale nějaký metrosexuál s mikrofonem.

"Tak jak se vám líbila první zkouška naší hry?"

"Mno, není to zas tak špatný. Mimochodem, proč máte mikrofon?"

"Jakožto šťastný výherce budete prezentován ve večerním shotu na kanálu 57."

"Co?!"

Večer když jsem zapnul televizi, tak nejen že z toho byl průser v práci, ale ten záznam mi vyrazil z úst limonádu až na obrazovku. I když jste v oné realitě značně omezení, tak některé pohyby děláte i ve skutečnosti. Některé dost hrozné pohyby pánví… a do toho ještě je slyšet každý vaše slovo, každý vzdychnutí… Po této ostudě, jsem si vytvořil chronickou fóbii z virtuálních her.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tereza Tereza | 2. září 2011 v 16:00 | Reagovat

Tak tohle. Tohle je supr :-D

2 bludickka bludickka | Web | 25. září 2011 v 17:10 | Reagovat

Líbí. Na konci jsem se i pobavila :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama