Pýcha a pád II. (21+)

31. srpna 2011 v 18:29 | Archaell |  Rudá knihovna (18+)

Po první části, kterou doporučuji přečíst, nebo se koukněte aspoň na ten obrázek, jsem tedy výjimečně napsal pokračování. Přidal jsem trochu gore a možná i nějaký ty emoce. Osobně se mi líbí, (pointový spoilery, takže to hned nemusíte číst) -> (Koncept kořisti, která se stane lovcem a naopak. Při těchhle slovech jsem si vzpomněl na onu rybku se světýlkem na čele. Připluje menší dravec, chce ho sežrat a *chramst* game over. Taky mi to připomnělo to video s buffaly, lvy a krokodýlem, kde se lovci přetahují o jedno mládě, které nakonec se štěstím přežije.)



Ahoj tady Tere… "Floky". Od začátku mého utrpení uběhlo více jak půl roku a události nabraly nový rozměr. Jak jistě víte, byla jsem uvězněna proti své vůli svým bývalým zaměstnancem, který si ze mě doslova udělal lidskou čubu. Přes všechna očekávání se za celou dobu neobjevil ani náznak jakékoliv záchrany, ani naděje na útěk. Občas když se můj pán díval na televizi, tak jsem zahlédla svůj portrét mezi hledanými, ale to bylo tak všechno. Někdy vám ani vysoký sociální status nezaručí bezpečí a vy zůstanete mučeni ve své cele na vždy. Tedy aspoň do té doby, než nějakou náhodou najdou vaše staré rozsypané kosti. Naštěstí tohle nebyl ten příklad a po té době pochybuji, že by se mě ten parchant pokusil zabít. Moje muka pro něho byla totiž nenahraditelnou drogou.

Jako obvykle jsme šli na procházku ven. Ano, procházka ven znamenala venčení. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy viděla záchod. Když tedy neberu v úvahu výjimečné návštěvy koupelny vedoucí k sexuálnímu ponižování ve vířivce. Co jste okem dohlédly z oploceného pozemku velkou Berlínskou zdí, tak nebyl snad jediný strom, u kterého bych ještě nekálela. Občas mi vrtalo hlavou, kam všechna ta lejna mizí. Je to demence, ale po takové době vás přejde kreativní myšlení. Asi to žrala divoká zvířata, nebo nějaký hmyz.

Byli jsme tedy v lese a po vytažení análního kolíku s oháňkou jsem pokřtila další kapradí. Už mně docela bolelo břicho, ale z nějakého důvodu bolest nepřestávala. Dokonce mě vnitřnosti tlačily čím dál více. Jako bych snad měla v děloze zapíchané hřebíky. Celá situace se stupňovala do takového bodu, kdy jsem se v křeči zhroutila do svého ořechového průjmu a ani přes kopání do zadku se nemohla zvednout. Po deseti minutách můj pán tedy pochopil, že to takhle nepůjde a odnesl mě zpátky do obydlí.

Bolest se stupňovala a já měla strašný strach, že puknu zevnitř. Určitě jste někdy viděli Vetřelce, přesně takhle jsem si připadala. Něco se mi snažilo prožrat skrze tenkou vrstvu kůže. Ležela jsem na posteli, co bych za to před půl dnem ještě dala, a cukala se ve smrtelných křečích. Nečekaně zazvonil zvonek. Návštěva? Kromě nepravidelných dodávek jídel z čínské restaurace sem nikdo nechodil. Mou myšlenkovou niť ovšem přerušila další vlna "kontrakcí."

Ukázala so, že onen návštěvník je ve skutečnosti doktor. Pochopitelně jsem se všemi silami snažila ho přesvědčit, ať mě odveze do nemocnice. Chyba lávky. Ukázalo se, že ten parchant byl totiž bratr mého pána a proto jsem to rychle vzdala. Bolest mě umlčela, tak jako vždycky. Z velké černé příruční tašky vytáhnul stetoskop a přiložil ho k mému bříšku.

"Au!" Škubla jsem sebou a skoro přepadla přes okraj postele. Hodně to studilo, to ano, ale skutečným důvodem byl ten tlak. Jako by si na mě lehnul několika metrákový kůň. Muselo to být slepé střevo, nebo něco podobného. Lékař dále nabral nějakou kapalinu do injekce, vystříknul trochu na podlahu a zbytek mi vpustil do žil. Byla to nějaká silná sedativa, která mě rychle rozostřila vnímání a já s úlevou usnula.

Během operace jsem se probudila a matně zahlédla, co se děje kolem. V té euforii jsem úplně zapomněla na svůj pokročilý stav těhotenství. No teď už na něj do smrti nezapomenu. Doktor ze mě vytáhnul hnědo červené dítě a položil ho do hliníkové misky na orgány. Byl to dost nechutný pohled. Celé jeho tělíčko bylo rozežrané kyselinou a jeho otevřená ústa připomínala poslední výkřik stvoření umírajícího bolestivou smrtí. Jedna jeho noha vysela pouze na kousku kůže. V některých místech bylo rozežrané doslova na chrupavky. Po tomto šokujícím vzezření se opět přihlásila narkóza a mé vědomí znovu odešlo.

Několik dní jsem seděla skrčená v rohu místnosti s polštářem v náručí a měla totální výpadek. Jako by se čas zastavil. Stále se mi hlavou promítala ta vzpomínka na ono dítě, mé dítě. Ten jeho výraz tváře volající o pomoc. Když už jsem konečně přišla trochu k sobě, tak jsem se začala sama sebe ptát proč? Tohle nebylo normální. Někdo to musel udělat úmyslně. Sémě beznaděje záhy vzklíčilo v pevné kořeny nenávisti. Ten hajzl mi určitě musel dát něco do žrádla!

Od toho okamžiku už jsem nehleděla do prázdna, ale přímo na něj. Snažila jsem se ho rozdrtit pohledem, ale nevypadalo to, že by měl vůbec nějaké svědomí. Přesto z mého zírání brzy dostal husí kůži. Všemožnými věcmi se marně snažil odklonit můj zrak. Jednou mi koupil nové šaty, po druhé dokonce zlatý náramek. Ten sráč si evidentně myslel, že pár cetek vyřeší všechny problémy světa. Zvenčí to to možná vypadalo, že ho za to odsuzuji, ale ve skutečnosti mi hlavou létal roj asteroidů. Asteroidů kde každý z nich představoval jeden způsob jak toho parchanta zabít.

Jednoho dne hodiny pomsty odbili půlnoc, nebo mi aspoň v hlavě přeskočil jedno kolečko. Ten hajzl přede mě postavil talíř s kaviárem. Jako by mu nestačilo, že zavraždil mé dítě, ještě mi cpal ty nevinné jikry. Bezmyšlenkovitě jsem popadla lžíci a zapíchla mu ji do oka. Zatímco padl na kolena a držel se za obličej, tak jsem vzala porcelánovou vázu a praštila ho s ní po hlavě. Jedna rána a partie pokeru se obrátila. Nyní by byl on odevzdán na pospas.

Sedla jsem si křesla, překřížila nohy a opět zírala na jeho odporný zjev. Do klece. Tak přesně tam patřil. Netrvalo dlouho a začal žadonit ať ho psutím a o jídlo. Samozřejmě, že nejsem bez citná a tak jsem mu přinesla plný talíř jídla. Když ho snědl do posledního sousta, tak jsem se ho zeptala jaké to asi je žvýkat vlastní střeva. Vyděšená svině okamžitě zbledla v tváři a odrhnula si triko z břicha. Skutečně tam byla jizva a pár stehů. Jak málo stačí, aby se člověk zhroutil. Ale nebojte, ve skutečnosti to byla jen nějaká kejda z mrazáku. Přece bych ho nenechala jen tak zemřít, aniž bych se předtím dostatečně pokochala jeho zoufalým kvičením.

Po deseti dnech byla již celá místnost načpělá hnijícím puchem. Chudáček umřel hlady a žízní a nikdo mu nepomohl. Pozorování mihotajících se červů po nazelenalém mase už nebyla taková zábava, a tak jsem vzala klíčky od jeho auta a odjela domů. S překvapením jsem zjistila, že můj byt zůstal v takovém stavu, v jakém jsem so opustila. Dokonce i staré mléko bylo v lednici. To vše díky mému otci. Jako jeden z mála to nevzdal a platil si celé oddělení detektivů, kteří mě hledali. No asi ne moc pozorně. Byla jsem opět doma, měla jsem svou starou práci a navíc se na mě všichni dívali s větším respektem.

Asi to byla boží vůle, abych se vrátila zpět v pořádku a duševně vyrovnaná. Noční můry mi pomáhala léčit moje nová fenka Ivetka. Hned jak jsem ji uviděla, sedět za tou kasou v obchoďáku, tak jsem si ji prostě musela vzít domů…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Teen Teen | Web | 31. srpna 2011 v 18:52 | Reagovat

Pokračování dočteno. Ne jednu stranu bych zase řekla fuj (:D), na stranu druhou se mi to líbilo víc než první část. Sice si moc dobře neumím představit, jak se po půl roce? vrací bez pořádného vysvětlení do normálního života, ale v tom se nemusím pitvat. :)

2 protoze-zonka protoze-zonka | 31. srpna 2011 v 18:55 | Reagovat

hustý.. :O kukni na můj blog ;)

3 Archaell Archaell | Web | 31. srpna 2011 v 18:55 | Reagovat

[1]: Chceš vyvětlení? Praskla jí cévka v hlavě. ^^ Po takovym šoku se jí asi všichni nebudou hned ptát, co za tu dobu zažila. To je etické tabu a pro čtenáře by to byl jen nudnej recap.

4 Secret Secret | E-mail | Web | 31. srpna 2011 v 18:58 | Reagovat

Pekné, veľmi ... :) Fúú

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama