Posel boží

30. srpna 2011 v 18:01 | Archaell |  Bílá knihovna

Den božího soudu nadešel. Armáda statečných rytířů z řádu Bílého lva dokončovala přípravy na nadcházející bitvu. Bitvu, která měla rozhodnout o osudu Seiwonské království. Pokud by Velká zeď byla prolomena démonskými armádami, farmáři by již nedokázali zlo zadržet a znamenalo by to zánik celé říše. Selhání pro statečná srdce vojáků nepřipadalo v úvahu. V těchto rušných chvílích kdy osud všeho bytí záležel na jejich bedrech, byli tito hrdinové podrobeni další zkoušce. Jejich neochvějný vůdce se již několik týdnu nevrátil ze své výpravy a bez jeho vedení se jejich šance znatelně snižovaly.


Veškerý zvuk náhle ustal a plání se ozývalo pouze pískání větru. Druhý muž ve vedení sir Realweg stál před nastoupenou armádou a pozoroval dění na bojišti. Skálopevně hleděl vpřed neznaje strachu. Jako by se všechny jeho obavy přesunuly do bílého vlajícího pláště. Ticho rychle vystřídalo dunění válečných rohů a ozvěny bubnů doprovázeny hlasitým křikem nepřátel. Země se chvěla pod tíhu jejich pekelných kopit a pařátů. Nyní již nebylo cesty zpět. Vše se mělo rozhodnout během několika dalších minut.

"Smrt přichází." Řekl Realweg a vyhoupl se do sedla svého bujného oře. Narovnal si okovanou rukávci a sepnul otěže v pěst. "Nebudu vám lhát, mnozí z nás se nedožijí zítřka. Smrt je ale pouze vykoupením unavené duše. Jen zoufalci a pobudové umírají stářím. Dnes zde tvoříme legendy. Legendy, které přežijí dlouhá staletí i potom, co děti našich dětí opustí tuto zemi. Bez lidu však není země a bez země upadneme v zapomnění. A právě proto plivneme smrti do tváře a stáhneme sebou nepřátele do horoucích pekel. Za Seiwon!"

Všichni rytíři si poklepaly pěstí na hruď a jako dravec toužící po krvi se rozeběhli vpřed. Řinčení oceli, připomínaje odbíjení kostelního zvonu, se ozývalo celé míle do dáli. Širé okolí naplnila přítomnost smrti a pach čerstvé krve. Vzduchem létaly šípy, sekery a usekané končetiny. Zde nebojoval člověk proti démonovi, zde bojovala jedna bestie s druhou. Ovšem pekelné bestie byli jak v početní, tak ve fyzické převaze. Na každého rytíře připadali dva nepřátelé a ke všemu o tři hlavy vyšší než on.

Vůdce démonů Qaat se vydal vstříc davu a skočil mezi skupinku rytířů. Dva rozdrtil vahou svého čtyř metrového těla, další dva odhodil stranou a pátého za letu rozpůlil monstrózní sekerou s lebkami. Krev stříkala na všechny strany a s každým dalším padlým démon nabýval na síle. Bylo potřeba ho zabít a to co nejdříve. To už se ale davem prodíral Realwegův kůň. Tam kde nepomáhala brutální síla, excelovala přesnost a strategie. Každé mávnutí meče proměnil Realweg v smrt. Hlavy nepřátel dopadal mezi jejich svalnaté končetiny. Jako dřevorubec kácející stromy, si rytíř prosekával cestu k hlavnímu nepříteli. Stejně tak jako tělo nemůže žít bez hlavy, tak ani armáda nepřežije bez svého vůdce. Jedna jediná smrt mohla ukončit všechno trápení a to pro obě strany.

Qaat zařval z plných plic a tím vystavil svou tvář chladné oceli. Realweg chtěl této příležitosti využít a mávl svým mečem podél démonova krku. Bohužel síla siřičitého dechu posunula jezdce i s koněm pár stop a tak mu usekl pouze kus pravého rohu. Qaatovi okamžitě vzpláli oči plamenem. Chytil sekeru oběma hnátami a zadní stranou sekery udělal z Realwega pěšáka. Ten letěl osm metrů skrze běsnící dav a srážel všechny bez rozdílu k zemi. Ta rána byla tak silná, že mu prohnula hrudní ocelový plát. Nebohý rytíř mohl stěží dýchat a nejspíš měl i nalomená žebra. Zničeně zapíchl svůj meč do země a se sípavým dechem se vyškrábal na nohy. Přes to všechno měl svou čest a nehodlal zemřít jako kachna.

Bylo jasné, že Realweg už pouze čeká na svůj konec. I kdyby chtěl tak by nedokázal pozvednout svou zbraň, aniž by se skácel do bláta. Chvěl se z posledních sil a hleděl kráčícímu démonovi zpříma do očí. Na Qaatových ústech se zformoval zlověstný úsměv a vypustil nosem obláček páry. Pozvednul sekeru vysoko nad hlavu. Realwegův zrak zaslepil zářivý paprsek světla z chrámu božího. Bylo to slitování, které mu jeho bůh daroval, aby nemusel trpět při pohledu na blížící se smrt. Na posledy se udeřil pěstí do hrudí, čímž si podráždil svá zranění a vyplivnul chomáč krve.

Qaat se zhluboka zasmál a jeho úsměv se náhle změnil v bolestivý škleb. Nad bojištěm prolétl tři šípy a zapíchli se mu rovnou do krku. Démonovi takové mušky obyčejně nijak neublíží, ale na jejich hrotech bylo co si zvláštního. Přejel pohledem přes celé bojiště a jeho zrak se střetnul s úsměvem vysoké elfky. I přes jeho malý mozek mu došlo, co se děje. Byli to posvěcené šípy bílou magií. Na zabití nestačili, ale činily mu neskutečnou bolest. Znovu se napřáhl a znovu se mu zarylo pár hrotů pod kůži. Tentokrát do levého ramene. Uchopil tedy sekeru do pravé ruky a konečně ucítil odpor při střetu své zbraně s rytířovým masem.

Místo krve se však pouze objevily jiskry. Jeho čepel brousila o nic, které se z ničeho změnilo na bílý magický štít. Mezi jím a rytířem stála kouzelnice v bílé róbě a i přes svůj drobný růst odolala jeho úderu bez nejmenšího náznaku únavy. Realweg si protřel oči a zjistil, odkud vítr vane. S démonem již bojoval ztracený vůdce. Artur se vrátil a nebyl sám. Jedním mávnutím čepele usekl démonovy celou nohu. Jakoby to nebyl meč, ale dřevorubecká pila kmitající rychlostí včelích křídel. Qaat se zakymácel a přepadl na záda. Opřel se svou sekerou o mrtvé tělo jednoho rytíře a chystal se vstát. Místo toho však přepadl dozadu a bezmocně hleděl na svá statná záda. Artur ho právě dekapitoval

"Zázrak." Pronesl Realweg a skoro se mu podlomila kolena. Naštěstí ho už podpírala ona bílá kouzelnice.

"Trošku jsem se opozdil příteli." Zažertoval Artur a rozhlédl se po bojišti. Všichni démoni jakoby ztratili rozum a dali se na chaotický útěk. "Vypadá to, že tato bitva byla vyhrána."

"To jen díky tobě. Kdyby ses zpozdil o jednou hodinu, už by tady byla jen pustá ruina." Zachrchlal Realweg.

"Nepřeháněj. Viděl jsem, jak jsi toho démona naschvál nechal vyhrávat, abys ho mohl příštím úderem vyřídit."

"To víš, že jo." Naznačil úsměv Realweg a upadnul do bezvědomí.

"Áááhhh." Podrbal jsem se na zadku, srovnal si gumu od trenek a odložil stranou pero. Pro dnešek to už stačí. Otevřel jsem ledničku kouknul se dovnitř a uviděl širé pláně takřka ničeho. Naštěstí se tam válelo pár starých toustů. Ukousnul jsem si kus tvrdé kůrky a pro podporu žvýkání to zalil ledovým mlékem. Byl čas jít na kutě. Zhasnul jsem tedy světla a zničeně se složil na postel. Nic člověka neuvolní tak jako bezvládné slintání do polštáře.

"Sakra." Co to je?! Jakoby na mě ležel slon. Odstrčil jsem těžký předmět ze svého těla a přímo mezi očima se mi houpal šíp v natažené tětivě luku. "Heh?"

"Aha to je jenom člověk." Řekla Chloe.

"Počkat! Kde to sakra jsem?" Podvědomě mi vše dávalo smysl, ale nějak mi stále nemohl zapadnout správný blok na správné místo. Věděl jsem, že to vím, ale nevěděl jsem co.

"Jsi tam, kde máš být." Odpověděl Artur a pomohl mi na nohy.

"Heh. Takže ono se mi zdá o mém příběhu, tak to je hukot."

"Ano, to je skutečně 'hukot'." Procedila mezi zuby Chloe a s pozvednutým obočím dala ruce v bok. "Jak dlouho to bude trvat?"

"Základní ošetření je skoro hned. Chvíli to trvat bude, než odejde po svých, ale jestli ho chceš odsud odnést hned, tak ti v tom nebudu bránit." Odpověděla Aria a pokračovala dále v léčení Realwegova zranění.

Artur se na mě usmál a šťouchnul mě rukojetí Excaliburu do hrudi: "Ber."

"Takových problému kvůli jednomu meči a ty ho chceš dát první osobě, kterou potkáš? Měl jsem připsat pár pasáží o brodění se kanálem s krysama. S pěti metrovýma krysama."

"Budeš ho potřebovat víc než já." Artur mi meč vrhnul k nohám a zvedl Qaatovu hlavu do náruče.

"Co to sakra děláš?"

"Někdo musí zabránit, aby se Qaat znovu zrodil." Pot těchto slovech se démonovy pozůstatky rozzářily a rudá bublající energie vstoupila do Arturova těla.

"Možná to je blbá otázka, ale tohle ve scénáři není."

Artur klečel na kolenou a bylo vidět, jak ho temná energie pohlcuje za živa: "Tak a teď mě prosím rychle zabij."

"Počkej! Ale hlavní hrdina nemůže jen tak zemřít. Ty máš počkat až se Qaat znovu zrodí, spasit svět a dostat svůj harém!"

Přes všechnu bolest Artur udržel na rtech úsměv: "Radši se obětuji, než aby se Qaat vrátil zpátky s ještě silnější armádou. Bůh život dává a bůh život bere. Kdo jiný by mi ho měl vzít než ty?"

"Arture ty debile." Zamračila se Chloe a znovu mi přiložila k hlavě ostrý šíp. "Zabij ho, nebo zabiju já tebe!"

Hluboce jsem polknul a zvednul Excalibur ze země. No co, je to jen sen. Jednou rychlou ranou jsem Artura připravil o hlavu a kolem se rozstříkla krev. Byl to strašnej humus a myslel jsem, že budu zvracet. V periferním vidění jsem zahlédl, jak se Chloe otočila stranou a po tváři se jí třpytila dlouhá slza. Samozřejmě radši odešla brečet jinam. Taky aby ne, to já jsem jí dal takový charakter. Oproti tomu Aria řvala jak medvídek koala sundanej ze stromu. Vypadala mnohem víc roztomile, než jsem si ji představoval. V dáli se rozezněl nějaký poplach, rozhlížel jsem se co se děje, ale nic jsem neviděl. Snad jenom…

"Au!" Ve vší napínavosti jsem spadnul z postele a praštila se temenem o podlahu. "Sakra! Blbej sen."

Šel jsem se v klidu nastartovat ranní kávou a připravit se do práce. Stávání je jedna z věci, které nenávidím. Za normálních okolností bych na ten sen rychle zapomenul, ale to by se nějakým záhadným způsobem nesmělo v mé knize objevit několik nových odstavců. Odstavců, které jsem nenapsal já…

---
Taky aby ne, když jsem je psal já. ^^
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nechci přiznat jméno Nechci přiznat jméno | Web | 30. srpna 2011 v 19:44 | Reagovat

Super dess...:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama