I. Rozklad I.

28. srpna 2011 v 6:50 | Archaell |  Ss: Ohnivá emoce

"I pohled z rakve může být zážitek."

Prach si a v prach se obrátíš. Odpočívám si tu v teple, v pohodlí a s úžasem pozoruju, jak mi na hlavu padají ty nánosy hlíny. No ovšem. Květiny! Taková jednoduchá věc. Člověk ji nedokáže za života ocenit. Jak pěkně by to asi vypadalo mít lože pokryté tím plevelem. Ta azurová vůně by mi jistě zvedla náladu. Rozhodně by to bylo lepší, než se topit v tom černohnědym bahnu nicoty. Vzpomínám na tu sexy květinářku, co měla obchod za rohem vedle cukrárny. Lhal bych, kdybych řekl, že by mě nepotěšila její návštěva na mém pohřbu. Mohla by se naklonit se svým výstřihem nad můj obličej. Je to škoda, ale ve skutečnosti jsem s ní neměl nikdy moc šanci mluvit. Taky proč bych to dělal. Osobně jsem kouzlo květin nikdy nebral vážně. Možná to byla chyba, možná ne.


Pro každou situaci se prý hodí jiný druh květů. Ony mají svůj vlastní jazyk. Svůj vlastní příběh a účel. Takové bílé lilie to je nádhera. Připomínají sněženky krčící se ve sněhu. Ledové vločky pohupující se ve větru. Ztělesnění nebeské čistoty na špinavé zemi. Božská zahrada vábící smrtelníky z dalekých končin, která je však tak nějak nedosažitelná. Jsou idealistické, uklidňující a přesto reálné. Měl jsem chtít na svém pohřbu lilie.

Posledních pár záblesků světla a už zůstanu v temnotě. Ne že bych měl na výběr anyway. Vlastně celý můj život byla taková nenaplněná temnota. Jo, jo. Totální zoufalec. Ani tu černou díru v srdci jsem neměl celou. Trošku větší snaha by neuškodila. Možná proto mi na pohřeb moc lidí nepřišlo, ale tak se jim ani nedivím. Taky nesnáším pohřby. Je to jen koncentrovaná deprese a spalující potřeba utéct někam daleko pryč.

Tak je to tady, teď už vidím fakt hovno. Můžete se semnou hádat, jak je možný se dívat skrz dřevěný víko rakve, ale prostě to tak je. Vy stejně nemáte žádnou možnost diskutovat.

Nečekal bych, že budu takovej schízopat, co se bojí tmy. Jenže mě to docela šokovalo. Hodně brzy mi sluneční paprsky chyběly. Stačila by sirka. Malinkej záblesk naděje. Nebo radši ne. To polstrování by mohlo chytnout a už tak jsem byl málem spálenej na popel. Doslova jeden krok od pece. Brr. Úplně mě zamrazilo. Spalovači mrtvol mají docela adrenalinovou práci a po ní bych na věneček rozhodně nechodil.

Plamen svíčky taky nevypadá špatně. Romantická večeře pod širým nebem za doprovodu uklidňující hudby. Upřený pohled do očí dvou milenců. Klasické patetické klišé. Stejně to dělaj jen kvůli sexuálním potřebám, pouze se to stydí říct nahlas rovnou. Stále nechápu jednu věc. Proč musí lidé dělat tolik zbytečných činností. Ono je všechno stejně jen vycpávkovej čas, než skočíte jako já. Vůbec se nemusíte snažit. Je to zbytečnej a hlavně předem prohranej boj.

Říkáte si, co stane se světem, až tady nebudu. Možná si moc fandíte, ale nestane se vůbec nic. Hodiny tikaj furt dál, akorát pro vás to je větší nuda. Ono těch aktivit v záhrobí se zrovna moc dělat nedá. Nejbližší invaze zombií v nedohlednu, tak co teď? Aspoň, že se vždycky dá přemýšlet o tom, co by se dalo zlepšit. Bohužel ty nejlepší nápady… No dobře, jakýkoliv nápady zůstanu už v tý smrdutý hlíně. Možná, když se někomu čirou náhodou podaří reinkarnovat, tak může napsat druhou teorii relativity, ale bez křídy a tabule se tvoří relativně blbě.

Tady dole je taková oblíbená hra. Nemá žádnej název, ale princip bych shrnul další větou. "Co tam ty bukvy nahoře asi dělaj?" V podstatě jde o to, že hádáte, jak se věci mezi živými mají. Třeba ta knihomolka od naproti ze sousedního bytu. Myslím, že se jmenuje Charlie, nebo nějak tak no. Každý ráno při cestě pro noviny jsem o ní doslova zakopnul. Ona to snad dělala naschvál, nebo co. "Dobzzzí den," zaprskala jazykem skrz rovnátka a poslintala mi půlku xichtu. Marnější snahu o začátek konverzace jsem snad nikdy neviděl. Proč prostě nemohla pochopit, že se s ní nikdo nechce bavit. Tomu fakt nerozumím.

Jak se dá očekávat od kreatur s podobným zaměřením, pilně se připravovala na svojí budoucí kariéru staré panny s milionem koček. Prozatím měla pouze dvě, nebo tři, ale ty si bohatě vystačily. Člověk místo toho, aby se mohl znovu dobít a v klidu vyspat, tak musel poslouchat, jak si to rozdávají za oknem. Nádherná hudba pro uši, když máte pod polštářem brokovnici. Proč jsem si nepořídil zbrojní pas? Jednou mě dokonce tak nasraly, že jsem měl sto chutí je popadnout a nechat vykastrovat u veterináře. Bohužel utíkaly rychlejc než já a ještě jsem si rozbil hubu na požárním schodišti.

Zpátky k Charlie. Kromě jejího životního poslání slintat mi na obličej, prodávala knížky v místním knihkupectví. Trochu lituju toho majitele, taková ohavná věc mu určitě zisky zrovna nezvyšovala. Na druhou stranu to byla chodící encyklopedie. Jednou jsem tam dokonce byl koupit knihu. Ano je to neuvěřitelné, ale je to tak. No dobře nebyla to tak ani kniha, ale spíš nějaká ta manga s erotickou tématikou.

Když jsem ji platil, tak nějak jsem si říkal, jestli ta holka ví o čem to je, protože se na mě smála jak kobyla v říji. I když ono se to tak smálo asi pořád. Čistě z kuriozity jsem se jí nato zeptal. "Myslíš si, že je tahle publikace dobrá?" "Ale ovšem. Pokud cucáš sunar, tak je výborná. I když nechceš radši leporelo?" Dělám si srandu. To by neřekla, ale rozhodně měla výraz ve tváři, který odsuzuje literaturu s obrázkama.

"V přírodě staré kusy ustupují mladým. V lidské společnosti se vám pletou pod nohy."

Klasika. Od starých lidí očekáváte životní moudrost a nějaký ty osvícený zkušenosti. Oni zas očekávají, že je budete respektovat. Avšak kde je schovaná moudrost v senilitě? Nevim, jestli jejich mozky sou zdegenerovaný špatným životním stylem, nebo rozbudovaný tvrdou ránou kladiva socializmu, ale to není normální. Jedete mhdéčkem a oni si myslí, že mají permanentku na vaše místo. Čirou náhodou, když se jim rozhodnete vzepřít, tak začnou vyvádět. Buď řvou přes celej autobus a tvářej se jako boží dopuštění, nebo přikročej rovnou k sadomasochizmu. Rovnou bez výčitek vám "omylem nešťastnou náhodou" šlápnou na nohu, nebo vás praštěj přes hlavu. A v těch nejbrutálnějších případech k tomu použijou svý nádobíčko v podobě tašek na kolečkách, okovaných holích apod.

Je to vážně směšný. Pozorujete stádo valících se závodníků s chodítkama, hrnoucí se pro pár zlevněných rohlíků v Buylandu. Nejvtipnější na tom je, jakou rychlost dokážou z těch mašin vytáhnout. Jednou jsem viděl důchodce, v každý ruce jednu mobilní tašku a normálně běžel rychlejc než projíždějící auto. Jasnej Schumacher mezi seniory. Trochu přeháním, protože tam byl zrovna rudej semafor, ale stejně. Možná jsou jak bejci. Pohled na socialistickou rudou jim dává nadpřirozený schopnosti.

Určitě to znáte. Pátek večer, přijdete domů, utahaní z práce a z bytu nad vámi se rozezní hlučné bouchání, dupání a něco vzdáleně připomínající hudbu. Tuším, co si myslíte. Ty proklatí teenageři. Bohužel těsně vedle. Kdyby jenom pár nezletilých výrostků, ty by se dali aspoň skopat ze schodů. Tohle bylo něco mnohem horšího. Paní Brownová. Nepřátelský predátor ujíždějící na sto let starém popu z doby dinosaurů. Kdyby aspoň poslouchala klasickou hudbu, ale to né. Popíšu vám svoji příhodu, když jsem se čerstvě přistěhoval…

S úsměvem na tváři jsem promluvil na novou sousedku "Dobrý den. Jak se máte paní?" Jazykem si přehodila ze strany na stranu protézu a koukala na mě jak na čerstvou kořist. Skoro se mi zastavilo srdce. Čekal jsem, že každou chvíli zaútočí, ale nic se nedělo. Až pak najednou otevřela čelist a chraplavým hlasem spustila: "Doufám, že nebude dělat bordel. Jinak na vás zavolám policajty!" A odbelhala se do druhýho patra. V tu chvíli jsem ještě nemohl tušit, jak moc sarkastická hláška to byla.

Ještě tentýž večer nastalo peklo. Strašnej rámus z horního bytu, jak kdyby tam skákali pogo sloni. Neměl jsem páru, do čeho jdu, ale odhodlán to vyřešit, jsem zatnul zuby, zdolal schody a zazvonil. Nic! Vůbec žádná odezva, prostě totální ignorace. Zkoušel jsem slušně zaklepat. Opět nic. Po deseti minutách už jsem to nevydržel a začal do těch dveří kopat.

To byste nevěřili, co se stalo. Nejen, že dveře zůstali zavřené, ale jak mávnutím kouzelného proutku se z chodby vynořil páreček policistů a evidentně se jim můj zájem o kopanou moc nelíbil. Hlavou se mi hnala jediná myšlenka: "No to si děláš prdel!" Přiznávám, byl jsem trochu opilej z oslav, ale ty skety mě tahat na záchytku nemusely. Vůbec jsem ještě nevěděl, kdo nebo co bydlí v tom skurvenym bytě.

"Poblitej, posranej, ale pořád jsem to já."

Den po flámu a vy si připadáte jak vygumovanej debil. Můžu vám říct, že to není to nejhorší. To nejhorší je vzbudit se přivázanej k posteli, v místnosti kde vám táhne na prdel skrz nemocniční roucho. Jako bonus můžete čichat vůni s odvarem sraček. Trvalo snad hodinu, než mě odpoutali a ještě za ten pěti hvězdičkovej hotel chtěli platit…

Rozloženej na makromolekuly jsem opustil milé prostředí městského ústavu pro opilé pacienty a dobelhal se zpátky domů. Hádejte, koho jsem měl to štěstí potkat u dveří?

"Dobrý den mladý muži. Vy jste nespal doma?" Zaskřípala protézní zdechlina paní Brownová.

"To víte, sousedi dělaj bordel, tak se doma nedá spát," z očí žhnuly spalující plameny. "Čirou náhodou nevíte, kdo má byt přímo nade mnou?"

"No bodejť bych to nevěděla. Zas tak senilní ještě nejsem." Ovšem, že ne. Jedním z příznaků senility je, že si ji člověk neuvědomuje. "Víte, já tam totiž bydlím už nějakých dvacet let."

Já to věděl, ale slyšet to naživo a takhle nahlas, mně rozbublalo krevní plazmu v žilách. Popadnul jsem starý víko od popelnice a vyrazil jí ty hnusný zuby z huby. V té příjemné atmosféře jsem jí ještě omlátil hlavu o schody a párkrát si do ní kopnul. Znáte ten pocit, když cestou domů z práce držíte plnej močovej měchýř a pak si dojdete na záchod? Skoro zázrak jaká to je úleva, pozorovat tu duhu nad mísou. Přesně takhle by mě to uspokojilo. Bohužel skutečnost je svině a žádná popelnice po ruce nebyla.

Byl jsem mladej a naivní. Ta sleva na nájmu nebyla pro nic za nic. Byla to daň za nepříjemnou atmosféru, kterou musíte každodenně snášet. Ovšem semnou trpělo víc lidí. V tomhle domu hrůzy bydlelo i pár normálních členů lidský společnosti, s kterými se dalo inteligentně konverzovat. Například můj soused Márty. Takovej počítačovej geek co se staral o kompy u nás ve firmě. Na něj se vždycky dalo spolehnout. Potřebovali jste zapojit novej modem, natáhnout satelitní televizi, nebo překopat elektriku v koupelně a on to dokázal.

Nejenže byl geniální, ale byla s ním i zábava. Čas od času mě pozval k sobě na LAN párty. Márty vždycky zavolal kamarády a vytáhnul ze skříně nějakou novou herní konzoly. Uměl jsem hrát nějaký ty hry na počítači, ale v okamžiku kdy máte něco dělat s xboxovym ovladačem končí prdel. Když jsem poprvé hrál Halo, tak to vypadalo jako čtyřletý dítě držící v ruce videohry. Strašná lama. Naštěstí s praxí přichází i progres a sem tam se mi podařilo i něco trefil, nebo omylem sejmul granátem. Musím přiznat, že to byla docela sranda.

"Pokud nemáš rád děti, vem si kondom!"

To byste nevěřili, kolika lidem zkazila život jedna noc bez gumy. Spoustě. Začíná to tak, že vám zavolá holka a řekne: "Musíme si o něčem promluvit." I když to tak na první pohled nevypadá, je to dost děsivá věta. Mluvit to znamená několika hodinovou konverzaci, bez nejmenší vyhlídky na sex a věřte, že nebude příjemná.

No super, co teď? Hlavou se vám začnou honit myšlenky na to nejhorší. Proč to sakra nemůže říct rovnou? Poprvé se vám na poslední chvíli podaří z toho vykroutit, ale to bude zároveň i vaše zkáza. Čim dýl je těsto v troubě, tim víc je spálený a vy to budete muset stejně všechno vyžrat.

Sedíte se svou dívkou na gauči a koukáte se jí do očí, respektive se snažíte uhýbat pohledem pryč. Rozpouští se jí po obličeji make-up a ještě ho roztírá užmoulaným kapesníkem. Bejt váma teď bych zdrhnul a šel se vožrat. Už stejně nic nezachráníte a šance, že jí jen kočku přejelo auto, se stává pouze vzácně a to lidem co mají opravdu štěstí. Pokud jste ještě neutekli, tak za okamžik nastane ten moment, kdy přijde maminka, nebo pokud je toho schopná dívka sama začne mluvit. Stále ještě můžete naivně doufat, ale to brzo přejde…

"Jsem těhotná." Bum a je to tady. Jaký nečekaný překvapení. Pořád ještě existuje cesta ven, ale musíte ji používat opatrně. Žolík, který může umožnit poslední záchranu je zároveň i cesta do manželství plného utrpení. Potrat! Zkuste nějak šetrně naznačit, že to je nejlepší možnost. V tenhle moment dívce roztříštíte iluze, protože ona nečekaně doufá v bohem posvěcený svazek manželský. Pokud patříte mezi obdařené jedince, nebude ještě pozdě na interrupci. Adio embryo. Pokud už pozdě je, tak adio vy. Právě jste to ještě víc podělali. Dívce brzy dojde, že si ji vůbec vzít nechcete, což okamžitě použije proti vám. Skončíte v chomoutu, takže game over.

Rodina Thomsonova. Typický případ zkaženého mladí a jevu, který jsme si vysvětlily v několika předchozích odstavcích. Manžel Henry, žena Elizabeth a kvarteto roztomilých skřítků v podobě ratolestí. Promiskuitní lolita Sandra, který je tak trochu smažka. Její mladší bratr Thomas vypatlanej třináctiletej wowkař. Desetiletý Kevin, což je docela chudák, protože musí s tím ostatním žít a nakonec roztomilé miminko. Nemám páru, jak se jmenuje, ale určitě je nemanželský. Každopádně bude sranda, až to Henry zjistí. Škoda že u toho nebudu.

Každý den Henry odejde do práce. Dělá ředitele někde v bance, takže má nahrabáno jak prase. Děti potom jdou do školy. Teda ta starší spíš kouřit někam za barák, a jelikož drogy jsou drahý, tak spíš kouřit nějakýho pedofila. No a Elizabeth otvírá krám. Někdy mám problém spočítat ty zástupy milenců. Když pak vidíte ty prázdný přepravky od šampaňskýho vedle popelnic, musíte se smát. Tohle může přehlídnout jen debil. Ženská nymfomanka jak prase, bez kolíka v prdeli by neusla a manžel si toho nevšimne, nebo to aspoň ignoruje. Prostě spokojená rodina.

"Všude dobře, doma nejlíp."

Na pár dní si vyjedete někam pryč. Například k moři, nebo na chatu a strašně se vám tam líbí. Ten luxus, ta pohoda. Vůbec nic nemusíte dělat. A stejně máte vždycky radost, když přijedete domů. Je to jako nějaký magický pouto. Jak jinak by vás mohlo uspokojovat, že už vás nikdo nebude obskakovat v hotelu a budete to zase vy, kdo bude lízat zadek společnosti. Dostáváte mizernej plat a na světě je spousta lidí, kteří mají víc peněz a za míň práce. Spravedlnost je prostě slepá. Pokud ji neumíte pomoct, tak jste v háji.

Když je řeč o domově, hned si vzpomenu na našeho domovníka Edgara. Dobrej chlap. Žena se s nim rozvedla a nechala mu na krku jejich dceru Kate. Teď už je sice dospělá, ale musela mu dávat pořádně zabrat. Taková gotická lolita, co chodí v těsnejch korzetech a minisukních. Nosí mašle ve vlasech a dva culíky po stranách. Určitě má v bradavkách zapíchnutej řetěz. Vždycky když ji vidím, div nezačnu slintat.

Jednou jsem šel takhle pozdě z práce, protože mi ujel poslední autobus a čirou náhodou holka stála před takovým tim podnikem. Trochu zavádějící, ale nemyslel jsem bordel. Spíš jeden z těch barů pro pošuky zabývající se okultizmem. Hrajou si tam na upíry, pijou krevní transfuze a podobný hovadiny.

Dneska jsou všichni trefený tou sérií Svítání, nebo jak se to jmenuje. Edward semhle, Edward tamhle. Tomu se říká manipulování čtenáře. Všechny ty fanynky se vžívají do role prázdný schránky hlavní hrdinky a sypou keše do kapes autorky. Normální člověk by chcípnul po první kapitole, ale stejně se najdou lidi, co jsou podělaný z každý nový kapitoly.

Chtěl jsem se jít mrknout dovnitř, ale pak mě na schodišti čapnula nějaká gorila a vyhodila ven do kaluže. Říkám mu: "V pohodě. Kolik chceš vstupný. Nemusíš se hnedka rozčilovat a bourat Empire State Building King Kongu." Bohužel mi to bylo hovno platný, prej vstup pouze pro VIP opice. Že pouštěj dovnitř jen slušně oblečený lidi. Nevím co je slušnější než čistej oblek, teda potom už tak čistej nebyl, ale asi myslel ty gotický kraviny.

Mně připomnělo jednu historku, kterou mi vyprávěl domovník. Když byla prej holka mladší, zkoušely u nich v bytě vyvolávat duchy. Skupina mladých slečen se sešla na seanci. Přinesly zapálený svíčky, převrácený pentagramy a podobný pomůcky na komunikaci se záhrobím. Ty by teď ze mě měly radost.

Zpátky k tématu. Když se už večer chýlil ke konci, tak se jim podařilo fakt přilákat jednoho ducha. Asi se mu to moc nelíbilo, protože vzápětí prorazil čelní stěnu náklaďák. Dobrá náhoda. Dívky z toho musí být poznamenaný na celej život. Normální člověk by se z toho šoku podělal, ale Kate našla v okultismu smysl svého bytí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Oskarka Oskarka | Web | 28. srpna 2011 v 15:22 | Reagovat

Tak jsem se tím prokousala. A je to super, vůbec nelituju času stráveného čtením tohohle krásného popisu/vyprávění. Sama takovýto styl psaní miluju. Jen nevím jestli je tohle část první, nebo to schválně končí takovým "koncem nekoncem". Ale fakt bomba... Kdyby mi fungovalo hvězdičkování, tak dám pět!
Jsem taky ráda, že se ti/vám líbil můj akrostich, trochu jsem se bála, co na to kdo řekne. Jen doufám, že ten provaz já nepotřebuju.

2 Archaell Archaell | Web | 28. srpna 2011 v 15:34 | Reagovat

[1]: Ty určitě nepotřebuješ :). Tohle je jen první podkapitola, ale už tak je dlouhá jak toaletní papír. Postupně sem přidám další, ale nechci odradit čtenáře hodně dlouhými texty za sebou a spamovat si současné aktuální články. ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama