Cesta za inspirací

30. srpna 2011 v 23:00 | Archaell |  Novinky

Poslední dobou jsem tak demotivovaný, že ani nemám náladu koukat na anime. To je už stav skoro nad hrobem. Anime pro mě vždy bylo uklidněním chaotického duševního stavu. Proto jsem pro inspiraci vyrazil do ulic. Do ulic bez otravných lidí. Nečekal jsem, že na mě bude působit tolik podnětů. Tolik, že se z toho musím trochu vypsat.


Venku nádherná tma, (miluju tmu, na slunce mám skoro alergii), a tak jsem šel na procházku. Kráčím si tak mezi stromy, na uších mi hrají sluchátka a rozhlížím se kolem. První zajímavou zastávkou bylo pole s kukuřicí. Na výšku tak tři metry. Říkám si: "Tohle je paráda. Kdyby tam na mě číhala nějaká hladová bestie, tak mě vtáhne dovnitř a už by mě nikdo nenašel." Šel jsem dál kolem přízemních domů z dob komunismu. "Co kdyby se za tou okenní tabulkou vynořil děsivý obličej a začal na mě křičet. To bych asi dostal infarkt."

Hopkám si dál po cestě kolem hustého živého plotu. "Být tady nějaký masový vrah, tak ani nevykřiknu a další den by ze mě bylo hnojivo pro kytky." Bytové sídliště - spousta oken. Všude mohl být nějaký zlý duch, stejně tak v tom divně zamlženém autě. Jenom plácnout dlaně na sklo a bafnout na mě. Má cesta vedla kolem temné základní školy. Stejný případ: "Co kdyby se tam vznášela nějaká bytost a volala na mě? To by byla asi sranda procházet se po chodbách školy, za doprovodu ťukání podrážek o zvučnou dlažbu."

Lampa uprostřed ulice, které rytmicky zhasíná a pak se zas rozsvěcí. To připomínalo scénu z nějakého horroru o obřích pavoucích. V dáli zavil pes. "Pekelní psy?" Úplně jsem viděl, jak s tlamou plnou zubů ke mně běží a chce mě roztrhat. Rybník u sídliště. Koukám na vodu a něco v ní šplouchá. Jen jsem čekal, až se vynoří nějaký vodní žrout a stáhne mě dolů, aby mě utopil. Pokračoval jsem kupředu úzkou temnou uličkou bez osvětlení. Tady by stačilo, aby ze střechy něco skočilo na zem a ještě za letu by mi to rozdrtilo lebku. Prázdná nemocnice. Koukal jsem se na ty velké prosklené dveře a úplně se mi před očima zhmotnili ty davy zombíků, rvoucí se ven a sápající se po mně. Brr.

To už byla skoro polovina výletu a otočil jsem to zpátky. Došel bych až na hřbitov, ale nesmí se tam kouřit a chodit v noci na hřbitov? Možná tak v doprovodu roztomilé dívky, která se bojí. To by pocit blaženosti přebyl strach. Posledním zajímavým místem bylo dětské hřiště. Úplně jsem viděl tu malou průzračnou dívku, jak se tam houpe a smutně na mě kouká. Nakonec jako bonus ještě starý strom, který by mohl být osázen trpícími oběšenci.

No byl to vskutku inspirativní výlet. Strach dokáže divy. Mimochodem vymyslel jsem jak završit pokračování pro Pýchu a pád. Je to docela dobrá pointa. Teď se jen přemluvit to napsat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 30. srpna 2011 v 23:13 | Reagovat

Noční procházky vždycky zaberou :D

2 Eliška Eliška | Web | 30. srpna 2011 v 23:15 | Reagovat

díky za noční četbu. :) ač taky chodím ven radši taky za tmy, teď se budu bát :))

3 pavel pavel | Web | 30. srpna 2011 v 23:33 | Reagovat

Kdo se bojí nesmí ani do lesa. :D

4 Archaell Archaell | Web | 30. srpna 2011 v 23:36 | Reagovat

Odvaha je umění překonat svůj strach. Citát z greenlanterna ftw :D

5 Karin Karin | Web | 30. srpna 2011 v 23:47 | Reagovat

Máš asi docela "zábavný" život,že? :D lhát nebudu, ze čtení Stephena Kinga a koukání na horory jsem na tom dost podobně. Čekám duchy na každém rohu a přeskakuji kanály, protože v nich číhá TO s veselými balónky,které jen čeká, aby mě mohlo uchopit za kotník a stáhnout s sebou do hlubin, kde se všichni vznáší. A na to ani nepotřebuju chodit za tmy :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama