Probuzení bestie I.

12. července 2011 v 18:31 | Archaell |  Devilbeast
Znatelně se ochlazovalo a svět se připravoval na ukončení dalšího dne. Rudě zbarvená obloha doprovázela majestátné avšak zapadající slunce. Poslední vyhasínající paprsky naděje byly zahaleny do temného pláště vraních křídel. Vojín Daniel ležel v bahně a tiše pozoroval vřeštící ptáky. Jako by sem přiletěli oslavit něčí svatbu, nebo spíš něčí pohřeb. Jedna vrána se k němu přátelsky snesla, ostychtivě poskočila pár palců a pak ho drze klovla do ucha. To ovšem neměla dělat.

Daniel ji chtěl pouze odstrčit stranou, ale z vyčerpání skoro necítil ruce. Rychle mávnul paží a z ptáka zbylo jen krvavé peří zdobené vytřeštěným párem očí. V těch hlubokých černých panenkách se odrážel obraz smrti, ale ne jeho vlastní, nýbrž smrti desítek ztracených vojáků odsouzených k záhubě jediným člověkem.

Jenom pár špehů, proběhla Danielovi vzpomínka skrze skřípající mozkovou kůru. Připadal si jako by měl v hlavě kýbl střepů. Kdyby to byla jen průzkumná skupina, tak by tohle pole nevypadlo jako po posledním božím soudu…

Louka posetá ostatky statečných, nebo spíše sebevražedných vojáků. V každém případě mrtvých vojáků. Ovšem až na Daniela. Třeba přežil ještě někdo další? Nemotorně vstal na nohy, aby se mohl rozhlédnout po okolí. Pochopitelně to nebyl pěkný pohled. Spousta usekaných končetin, vyvržených vnitřností a v mnoha případech by se jejich majitelé těžko hledali. Daniel se kymácel na dvou a přes svůj rozostřený zrak nemohl najít žádná těla členů své jednotky. Na okamžik uvěřil, že vyhráli beze ztrát a jenom ho tu zapomněli.

Jeden padlý nepřítel za druhým, společně spojeni v purpurové řece. Jak se Daniel mohl ocitnout uprostřed toho davu? Vzpomínky na celou bitvu měl poněkud rozmazané, ale skládačka postupně nacházela své dílky. Jeho planá naděje vyhasla po dalších dvaceti metrech. Celý třicetičlenný oddíl, jehož součástí posledních pár týdnů byl, ukončil svoji existenci právě tady na tomto místě. Jak se jen mohli naši zvědové takhle zmýlit? I když ji nyní neznal, tak tato otázka měla svou odpověď.

Uprostřed kulatého sálu, sloužícího pro strategické meetingy, stáli tři lidé. Dva muži a jedna žena. Jeden stařec, jeden muž středního věku, jedna starší dívka. Mezi nimi stál dubový stůl a na něm nějaká mapa přilehlých oblastí. Byla to kartografická pomůcka, sloužící pro plánování vojenských útoků. Konkrétně na této byla oblast nedaleké aleje a zvláštních jedenáct figurek. Respektive jejich barva byla zvláštní. Deset červených a jedna zelená.

"Vaše veličenstvo, mohu vás požádat o vysvětlení, co má tohle znamenat?" Otázala se dívka a nechápavě hleděla na připravený manévr. Bylo zřejmé, že se nejedná o pouhou úřednici. Tomu i nasvědčovala hojící se jizva nad pravým okem.

"To je plán naší obrany." Odpověděl král Thertos a promnul si šedý plnovous. Dívka si nejprve myslela, že král pouze žertuje a to poněkud nevhodným humorem, ale měl neobyčejně klidný hlas. To náhle ztratil schopnost počítat, nebo racionálně myslet?

"Plán naší obrany? Vaše výsost chce poslat celou naši vojenskou elitu proti pár druhořadým vojákům." Tohle se Verese vůbec nelíbilo. Viděla již hodně bitev s nízkou pravděpodobností úspěchu, ale tady šance na výhru prostě nebyla ani s pomocí boží.

"Naši vojenskou elitu?" Zasmál se muž stojící mezi králem a dívkou. Zřetelně měl vysoký sociální status. Na ramenou se mu houpaly zlaté frčky a jeho plášti dominovala vyšitá freska medvědí tlamy. "Vereso, opravdu netuším, kde bereš takové informace. Tohle je pouze pár stěží vycvičených rekrutů."

Veresa udeřila oběma pěstmi do stolu: "To má být vtip?! Ano, pár stěží vycvičených rekrutů poslaných proti několika stům vojáků se zkušenostmi za posledních pár desetiletí bitev!"

Muž vytřeštil oči. Dívčina rozhněvaná reakce ho zaskočila: "Tohle chování není vhodné ani v mé přítomnosti, natož pak…"

"To je v pořádku Rektore," přerušil kárání král Thertos. Dívčina výbušnost ho vůbec nevyváděla z míry. "Stručně ti to vysvětlím děvče. Podle válečných pravidel je naplánovaná bitva a tak bude bitva. Ovšem nemůžeme riskovat ztrátu našich schopnějších vojáků."

"A proto pošleme na smrt ty děti?!" Veresa překřížila paže a vyčítavě naklonila zamračenou tvář. Šla do armády, aby se postarala o dodržování ctných pravidel, které zavedl její otec. Stejně jako on i ona milovala svoji zemi. Nešlo jí o kus ušlapané hlíny, ale především o její obyvatele. Dobrovolné obětování vlastních posřízených bylo úplně proti všem etickým i morálním tradicím.

"Není to pro mě lehké, ale pokud se s těmi vojsky neutkáme, tak budou postupovat kupředu. Mohly by vyplenit nějakou vesnici, která leží za tím údolím. To znamená spoustu nevinných lidí, dětí a zdůrazňuji, mnoho mladších dětí by přišlo o život. Takto dojde ke krátkému střetu a po něm se nepřátelská vojska opět stáhnou domů. Je to geniální plán."

"Geniální plán?! To řekněte těm chudákům, co jdou na smrt!" Verese už povolily úplně nervy a vzteky rozšlápnula polstrovanou židli. Jen se za její znechucenou aurou zavlnil plášť a měla namířeno odejít ven z místnosti.

"Počkej!" Králův řev rozechvěl kamenné zdi sálu. "Jako každý jiný meeting je i tento tajný. Pokud někomu něco řekneš, budu to muset považovat za vlasti zradu. Proto tě varuji, vlastně žádám, abys tiše dodržovala rozkazy jako vždy. Nerad bych se díval na tvoji popravu."

Veresa se zastavila v polovině cesty a vzteky sevřela pěst tak silně, až jí z ní odkapávaly na podlahu kapky krve: "Zabíjení vlastních mužů není vlasti zrada?! Možná je na čase hledat nového krále!" Potom prudce bouchla dveřmi o stěnu a skoro porazila procházejícího velitele.

"Vereso?" Promluvil rudovlasý mladík. Ona ho však zcela ignorovala. Za doprovodu řinčení brnění, které srazila na podlahu, zmizela v další chodbě.

"Toho si nevšímej Alfonsi. Má nějaké ženské problémy. Přesně proto jsem zásadně proti ženám na vyšších pozicích armádní hierarchie." Zasmál se generál Rektor Brownpelt.

Král přistoupil k nově příchozímu, objal ho kolem ramen a tlačil ho k vedlejšímu stolu. Na něm ležela mapa oblastí jižního bloku kontinentu. "Jistě je náš vítězný generál Pushwing z té dlouhé výpravy unavený a proto ho nebudeme zbytečně dlouho zdržovat. Tak mi jen řekni, jak dopadlo dobývání jižní provincie a můžeš si jít odpočinout."

Alfons oděn v zářivém brnění, i když v současné době poněkud otlučeném, odrhnul plášť a uchopil do ocelové rukavice pár značek. Okamžitě je začal rozestavovat: "Jižní hranice byla dle očekávání ubráněna odsud, až sem. Jelikož byla nepřátelská vojska rozdrcena bez znatelných zrát, rozhodl jsem se vést útok kupředu. Našim vojákům se podařilo zabrat celé území řeky Ahezonis. Tady a tady. Proto bych výrazně doporučoval…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama