Legenda o dračí dívce

26. června 2011 v 7:49 | Archaell |  Sarkasmus

Na nebi právě probíhalo zatmění měsíce Nordose za jeho jižním dvojčetem Sothosem. Začínal rozbřesk a unavený drak Maxmilián se vracel do svého hnízdiště. Lov se vydařil. Podařilo se mu ulovit Whalkaka - několika tunovou mořskou velrybu. Jeho zájem ovšem nyní zaujímalo něco zcela jiného. Na pobřeží ležely trosky z lidských korábů. Celá mělčina byla lemována ostatky utopených smrtelníků.


"Pošetilí lidé," reagoval Maxmilián na výsledek zkázy pod ním. "Žábry ani ploutve jim ze schránek nerostou a přesto se snaží infiltrovat mořské hlubiny. Nikdy se nepoučí. Příště snad budou chtít dobývat i oblaka…" Zakroutil Maxmilián pateticky hlavou a náhle se mu roztáhly oční zornice.

Uprostřed deště kráčelo lidské mládě. Oděno v otrhaném ošacení a bez topánků se snažilo uniknout hustému dešti. Maxmiliána smrtelník zaujal a rozhodl se na něho podívá z blízka. Odložil tedy Whalkakovu mršinu na okraji útesu a snesl se k té malé bytosti. Avšak přesto si udržoval dostatečnou vzdálenost, aby se nedostal do smrtelníkova vjemu.

Mládě sesbíralo pár větviček a kamenů. Poté postavilo ohniště pod vystouplou skálou, kam nemohly proniknout ledové krůpěje. Sedlo si vedle něho a klepalo se zimou. Zhypnotizováno hledělo doprostřed kamenů. Jako by snad doufalo v samovznícení promočených třísek. Zázrak však nepřicházel.

Maxmilián se sám sebe musel ptát: 'Proč se nesnaží zažehnout oheň? Dřevo je sice vlhké, ale při troše úsilí by nakonec vzplanulo.'

Lidské mládě sedělo na drobné hromádce slámy a třáslo se čím dál víc. Nechápalo, že dřevo a kámen pro zapálení ohně nestačí. Pomalu ho opouštělo tělesné teplo a byla jen otázka času, než zcela prochladne. Už chtělo zavřít oči a oddat se věčnému spánku, když sebou najednou trhlo a opět nabralo vědomí. Přes své utrpení se nehodlalo vydat do náruče smrti bez boje.

Maxmilián se k němu přiblížil, ale mládě bylo příliš vysláblé, aby ho zpozorovalo. Hleděl na jeho chatrné bytí, balancující na pokraji zániku. Přistoupil k němu ještě blíž. Naklonil se přímo nad ledovým ohništěm a nyní si ho již dítě všimlo. Drak očekával, že se ho bude instinktivně bát. Avšak jakoby bylo mládě smířeno se svým osudem. Nepohnulo se ani o píď. Už bylo natolik zmrzlé, že se přestalo i zimou třást. Otupěle zíralo Maxmiliánovy do očí. Jako by ho snad prosilo, aby ukončil ta strašná muka.

Vůle toho dítěte na Maxmiliána velmi zapůsobila. Naplnil své vaky vzduchem a jedním dechem zažehnul připravené ohniště. Dříví okamžitě vzplanulo a naplnilo své okolí teplem. Lidskému mláděti zajiskřily oči, ale bylo již příliš pozdě. V tomto stavu nemělo naději dožít se dalšího dne. Avšak Maxmilián neměl v úmyslu předat ho smrti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama