Zasraná propaganda

14. ledna 2015 v 23:17 | Archaell

Určitě to je kvůli ochraně státu proti nepřizpůsobivým imigrantům... Hodně zoufalá snaha nahnat voliče...
 

Kdo komu vlastně slouží?

12. ledna 2015 v 5:39 | Archaell

Den, kdy zchudla chudoba o chudé

6. ledna 2015 v 10:02 | Archaell |  Bílá knihovna
Zpětně se to zdá téměř absurdní. Co nám na odstranění chudoby trvalo tak dlouho? Vždyť přeci odpověď bila všechny do očí. Každý ji znal. Každý ji viděl. A přesto jsme na ni zírali jako na malou černou tečku ve středu bílého papíru, na který sice upřeně hledíme, ale absolutně na něm nic nevidíme. Možná jsme se na to koukali moc zdálky. Možná moc zblízka. V každém případě se odpověď skryla našemu zraku, a to rovnou na špičce našeho nosu.

Stačilo se zeptat předškolního dítěte, které nám velmi často dá jednoznačnou odpověď:
 



Proč 42?

13. října 2014 v 10:31 | Archaell |  Trashcan
Protože proto. Odpověď na otázku "jaký má život smysl" je v celku jednoduchá. Žádný smysl nemá. Je to jeden velký nesmysl, zbytečná ztráta času o čemkoliv uvažovat. A i kdyby nějaký smysl měl, tak něco tak bezvýznamnýho jako lidstvo, nedej bože individuální bytost, to vůbec nemusí zajímat. Stejně by nám to bylo hovno platný.

Vnitřní klid, či stres?

15. dubna 2014 v 14:20 | Archaell |  Trashcan
Poslední dobou se dostávám do bodu, kdy se sám sebe ptám, jestli ten stres stojí za to? Proč se nervovat? Stejně se tím nic nevyřeší - Akorát si likvidujete vnitřní psychiku, která se pak velmi obtížně opravuje. Dalo by se říci, že v jádru každé mysli je určitá nádoba, jež pohlcuje negativní energii a v okamžiku jejího naplění dojde buď k explozi, nebo implozi.

Do kategorie exploze bych zařadil výbuchy vzteku. Představte si, že lidská společnost je země, na které stojíte, a vy jste takový menší raketoplán. S každým silnějším výbuchem se více a více vzdalujete od společnosti a pálíte si půdu pod nohama.

Oproti tomu imploze neventiluje energii ven, ale naopak dovnitř. Je to jako takový balón. Pomalu se nafukuje a nafukuje, vzniká vám vnitřní tlak uvnitř hlavy a vy pomalu letíte vzhůru, opouštíte realitu, až doletíte do bodu, kdy už to neunesete a balón praskne. Potom náseduje rychlý pád dolů a konec.

Není tedy až tak těžké dojít k závěru, že bez stresu se vám bude žít podstatně lépe. Takový ten vnitřní klid, kdy si jako malá lodička s plachtičkou plujete po proudu života a necháváte se unášet větrem. Teoreticky to vypadá dobře. Prakticky to přináší neočekávanou katastrofu.

Jen si to vezměte. Pokud dosáhnete takové úrovně vnitřního osvícení, při které se od vás jakýkoliv stress odráží, kam vás to posune? Vrátíme se k přirovnání s lodičkou. Na první pohled se zdá, že je to úplná pohodička. Co se ale stane, když vítr přestane foukat, v tomhle případě bych vítr nazval stresem podmíněnými aktivitami, a když proud přestane proudit, v tomto případě vnější vlivy, které vás též posouvají vpřed. Náhle naleznete něco děsivě mrtvého - stagnaci. Zaseknete se v jednom bodě a nemáte žádné prostředky pro postup vpřed. Žádná pádla, která by vám pomohla postoupit o krok dál. Na začátku vám to třeba ani nebude vadit, leč nic netrvá věčně. Uběhne nějaký čas a pak to do vás praští jako hrom. Najednou vás začne užírat pocit, že byste raději byli o pár kilometrů dál, že jste promeškali spoustu příležitostí a že celkově vaše existence pro tuto realitu nic nepřinesla.

A teď se rozhodněte, jestli se stresovat, nebo ne?

Hearthstone: Herní slovník

7. března 2014 v 23:50 | Archaell |  Novinky
Jak jsem slíbil ve videu, tak tady je seznam slovíček z Neutrálních karet v Hearthstonu.

Noční vycházka

22. ledna 2014 v 14:53 | Archaell |  Rudá knihovna (18+)
Opatrně vykukuju z domovních dveří, jestli tam náhodou někdo není. Ve dvě ráno se na ulici moc lidí nemotá, ale jistota je jistota. Nikdo. Vystrčím tedy zadek do průvanu a hned mě ovane závan větru sápající se pod kůži. Brr. Skrze nervová spojení mi odbíjí nepříjemný třes. Ztrácím vůli. Najednou se mi tam zas tak nechce. Udělám tedy krok zpět, dokonce se otočím, ale pak zamrznu. Přece se nenechám odradit počasím? Seberu všechnu odvahu a prudce dveře zabouchnu, abych si to už nerozmyslela.

Venku je tma. Tedy až na staré pouliční osvětlení, které bzučí silněji než miliarda much zavřená do zavařovací sklenice a ještě k tomu padající ze schodů. Většina obyvatel spí, takže je i celkem ticho. Tedy až na vzdálený hluk projíždějících aut u hlavního tahu nebo odbíjení semaforů vedle železniční trati na opačné straně města. Ideální podmínky na menší procházku. Nevnímaje ten otravnej chlad.

Třu si dlaně o sebe, od rtů mi odlétá bílá mlha a obezřetně pokračuji v chůzi po navlhlém chodníku od deště. Kdyby mi to ten prevít nepřekazil, vyrazila bych dřív. Do toho slejváku se mi pochopitelně nechtělo. V kombinaci s dotěrným větrem by to byla vražedná kombinace a při tom, jak je snadné dostat zápal plic, možná i doslova.

Šok! Na opačné straně ulice se prodlužuje táhlý stín. Z nadávání o počasí mne vyrvává zděšení, zrychlující se tlukot srdce a přibližující se klapot podrážek škrtajících o štěrk a šplouchajících ve výmolových kalužích. Jakej normální člověk může v tuhle hodinu courat po městě? Ještě tak, aby to byl nějaký úchyl.

Stojím na místě. Naprázdno polykám. V krku poušť. Jazyk se mi lepí na patro. Stín už je přes celou silnici. On samotný není až takový problém, větší starosti mi dělá jeho majitel, který se hlasitě pochechtává. Tady snad nemůžou žít feťáci, nebo snad jo? Vlastní myšlenky mě děsí více než realita. A hlavně zbytečně. Vysoká postava s půlkou obličeje osvícenou od telefonu se na mě ani neotočí a vzápětí odchází dál po svých.

"Uf." Vrací se mi cit do prstů u nohou a kontrola nad zbytkem končetin. Nebylo by ideální příliš dlouho postávat na jednom místě a tak pokračuji vpřed.

Pozvolným krokem dorazím až k poslednímu baráku, nakloním se za roh a k mému překvapení tam trčí další lidi. Co je tohle za morálku? Přesněji řečeno se tam vlní skupina dorostu vyčkávající na noční linku autobusu a nějaký nervózní důchodce poklepávající podrážkou o dlažební kostky. Asi mu ta příjemná společnost příliš nevyhovuje. A jeho psovi taky ne. Uslintaný dobrman si jako jediný mého sondování všimnul a rozhodl se mi jít naproti. Díky bohu ho po dvou metrech zastavilo vodítko. Začít mi tady lízat nohy, špatně by to dopadlo. Nejspíš bych se pomočila hrůzou.

Abych to dále nepokoušela, odebírám se k odchodu. Trošku pozdě. Ulicí, kterou jsem přišla, projíždí auto a na vteřinu mě oslepuje dálkovými světly. Kamením v solný sloup. Ucho džbánu se právě urvalo. Zrak se mi přizpůsobuje právě včas, abych si všimla překvapeného výrazu řidiče, odrazu chlupatého porostu na autě, a toho jak za doprovodu pískání alarmu končí v zaparkovaném mercedesu.

"Jajks."

Kopírování aka pirátění knih

21. září 2013 v 23:11 | Archaell |  Tvůrčí psaní

Jedna z dalších věcí, které mohou ovlivnit životaschopnost autora. Zatím se to naštěstí pohybuje jen v malém měřítku, s popularizací e-knih by se to teoreticky mohlo zhoršit…



Deník Exhibicionistky II.

20. září 2013 v 17:26 | Archaell |  Rudá knihovna (18+)

II. Prasklá guma

Tak to by bylo. Test ani pořádně nezačal a už se peču na sluníčku před univerzitou. O jeho skutečné délce vypovídá pouze vyschlá halenka, usušená usilovným přetáčením závitů a o jejíž koupeli vypráví zanedbatelná barevná šmouha. To nemohla být hodina, připadá mi to stěží jako dvacet minut.

Kam dál